Když byla 21. listopadu 1995 uzavřena dohoda ukončující válku v Bosně a Hercegovině, označil ji americký diplomat Richard Holbrooke, který jednání spoluřídil, za „nedokonalý mír“. Jako by tušil, že úmluva sice učiní přítrž krveprolití, ale harmonickou budoucnost zemi nepřinese. Na kompromisu se po třítýdenním jednání na vojenské základně u města Dayton v Ohiu shodli bosenský prezident Alija Izetbegović, srbský prezident Slobodan Milošević a chorvatský prezident Franjo Tudjman. Smlouva, kterou pak stvrdili následující měsíc v Paříži, zemi rozdělila podle zákopových linií z konce války a dala jí do vínku neobyčejně složitý politický systém, který i čtvrtstoletí po válce omezuje její životaschopnost.
Dayton ukončil válku, funkční stát ale nezajistil. I po 25 letech zůstává Bosna rukojmím nacionalistů
Po posledních parlamentních volbách z října 2018 byla Bosna a Hercegovina téměř čtrnáct měsíců bez nové centrální vlády. Tak dlouho totiž trvalo zástupcům tří takzvaných konstitutivních národů – tedy Bosňáků, Srbů a Chorvatů – než překonali vzájemné rozpory a na kabinetu se dohodli.
Ještě markantnější je případ paralyzovaného Mostaru. Ve městě, které je rozdělené na bosňácké a chorvatské obvody, se od roku 2008 nekonaly volby. Mostar je tak osm let bez městské rady a provizorně ho řídí starosta, jehož mandát už dávno vypršel. Centrální bosenský ústavní soud totiž v roce 2010 označil dosavadní mocenskou strukturu Mostaru za protiústavní. Trvalo však další dekádu, než se politici dohodli na novém městském statutu. Voliči v Mostaru by měli jít konečně k volbám letos v prosinci, tedy po dvanácti letech.
V roce 2013 zase trvalo víc než půl roku, než se centrální parlament Bosny a Hercegoviny dohodl na novele zákona o přidělování čísel novorozencům. Po celou tu dobu byly ochromeny veškeré matriční úřady a kvůli byrokratickým průtahům s doklady nemohly vážně nemocné děti vycestovat na urgentní léčení do zahraničí. Média tehdy psala, že minimálně v několika případech bylo toto prodlení pro děti zřejmě fatální.
Komplikovaný systém se slabým centrem
„Daytonská mírová dohoda má nedostatky,“ přiznává James Pardew, jeden z tehdejších vyjednavačů. „Byl to dokument kompromisu. Nikdy nepanovala představa, že bude absolutním a jediným řešením pro budoucnost Bosny a Hercegoviny. Byl to výchozí bod.“
Ústava poválečné Bosny a Hercegoviny, která je součástí Daytonské dohody, dělí stát na dvě entity: Federaci Bosna a Hercegovina (FBaH, Federace), v níž převažují Bosňáci a Chorvaté, a Republiku srbskou (RS) s většinově srbským obyvatelstvem. V čele státu stojí kolektivní tříčlenné předsednictvo.
Politické uspořádání má zaručit podíl tří hlavních konstitutivních národů na řízení státu. Má proto několik úrovní vládnutí a obsahuje složitý systém brzd a protivah včetně etnických kvót pro obsazení institucí či různých kvór a možností veta. Autonomní oblasti mají poměrně hodně pravomocí, zatímco centrální instituce jsou relativně slabé.
Tato komplikovanost a silná decentralizace umožňuje vládnoucím nacionalistickým stranám – bosňácké Straně demokratické akce (SDA), srbskému Svazu nezávislých sociálních demokratů (SNSD) a Chorvatskému demokratickému společenství (HDZ) – využívat systém pro své partikulární zájmy a blokovat případné kompromisy.
- Bosnu a Hercegovinu tvoří dvě entity: Federace Bosna a Hercegovina (FBaH, Federace), v níž žijí převážně Bosňáci a Chorvaté, a Republika srbská (RS) obývaná převážně Srby. Formálně společně potom spravují distrikt Brčko, na nějž si dělaly nárok zástupci obou entit a který byl nakonec definován jako smíšená samosprávná jednotka.
- V celém státě představují polovinu obyvatel Bosňáci (50,1 %), necelou třetinu Srbové (30,8 %) a necelou šestinu Chorvaté (15,4 %). Zbytek tvoří menšiny, z nichž početně nejvýznamnější jsou Romové a Židé.
- Nejvyšším orgánem státu je tříčlenné kolektivní předsednictvo sestávající vždy po jednom ze zástupců Bosňáků, Srbů a Chorvatů. Voleni jsou přímo na čtyři roky, a to ve třech samostatných volbách – obyvatelé RS volí srbského zástupce, lidé ve Federaci pak bosňáckého a chorvatského reprezentanta. Uchazeči o funkci se musí identifikovat jasně jako Bosňáci, Srbové či Chorvaté, není například možné, aby jeden člověk kandidoval za Bosňáky a Chorvaty zároveň. Předsednictvo odpovídá za zahraniční, diplomatické a vojenské záležitosti státu a také za rozpočet celostátních institucí.
- Centrální parlament je dvoukomorový. Do dolní komory volí dvě třetiny poslanců (28) obyvatelé Federace a třetinu (14) obyvatelé RS. Do horní komory vybírají zástupce parlamenty entit, a to po pěti za každý ze tří konstitutivních národů. Dolní komora schvaluje premiéra, kterého navrhuje předsednictvo. Premiér vybírá ministry centrální vlády, pod kterou spadá obrana a bezpečnost, problematika cel a imigrace, fiskální a monetární politika a má také napomáhat koordinaci mezi entitami.
- Každá z entit má významnou autonomii. Federace i RS mají vlastní parlamenty a vlády a jsou zodpovědné za zdravotnictví, vzdělávání, zemědělství, kulturu, péči o válečné veterány, problematiku práce, policii a vnitřní záležitosti v příslušné entitě. Zatímco RS je unitární jednotka, Federace se dále dělí na deset kantonů, z nichž každý má vlastní administrativní vedení a relativní autonomii v některých oblastech, například ve zdravotnictví či vzdělávání.
- Každá z entit má dále i svůj vlastní soudní systém včetně nejvyšších a ústavních soudů. Kromě toho fungují i společné soudy na centrální úrovni včetně ústředního ústavního soudu. Ten je tvořen devíti soudci, z nichž čtyři vybírá parlament Federace a dva parlament RS. Zbylé tři jmenuje předseda Evropského soudu pro lidská práva po konzultaci s celostátním kolektivním předsednictvem. Tito soudci nesmějí být občany Bosny a Hercegoviny ani žádného ze sousedních států.
- Zdroje: The Guardian, CIA World Factbook, Ústavní soud Bosny a Hercegoviny
Vzácné úkazy jednoty
Podle bývalého diplomata Daniela Sewera, který se daytonských jednání účastnil, smlouva sice splnila svůj hlavní účel, tedy ukončit válku, ale už nezvládá zajistit obyvatelům Bosny a Hercegoviny bezpečnost a prosperitu. „Objevily se momenty, kdy to byla o něco méně pravda, ale v podstatě vidíme, že válka pokračuje politickými prostředky,“ míní Sewer.
Tomáš Dopita z Ústavu mezinárodních vztahů konstatuje, že v jednání politických představitelů Bosňáků, Srbů a Chorvatů lze najít jak pozitivní, tak negativní tendence, pokud jde o postoj ke společnému vládnutí.
„Představitelé všech tří skupin umí spolupracovat, pokud k tomu jsou vhodné podmínky. Ve výsledku pak stát navenek funguje docela standardně, jen uvnitř jednotlivých institucí panují pravidla, která zaručují podíl všech tří skupin na rozhodování a obsazení pozic. Takto to funguje ve všech společných státních institucích a promítá se to do drtivé většiny nových společných rozhodnutí,“ přibližuje Dopita.
„V tomto je Bosna a Hercegovina velmi podobná Evropské unii, jen zde kromě teritoriálního principu (například jeden/jedna zástupce/zástupkyně z každé teritoriální jednotky) doposud silně operuje i princip národní reprezentace (například jeden/jedna představitel/představitelka za každý národ),“ dodává odborník na Bosnu.
Příkladem spolupráce je krok z loňského října, kdy se obě entity dohodly na společném čtyřletém programu sociálních a ekonomických reforem, což agentura Reuters tehdy označila za vzácný úkaz jednoty mezi vládami obou regionů. Cílem reforem je posílit růst a konkurenceschopnost a tím zajistit postup v přístupových rozhovorech s Evropskou unií.
Administrativní členění současné Bosny a Hercegoviny
Občanský nacionalismus: Bosňáci
„Představitelé každé ze skupin se ale umí vyjadřovat či konat konfliktně, přičemž jejich slova nebo činy nějakým způsobem uráží jednu či dvě ostatní skupiny, často v nějaké formě vylučování těch druhých z rozhodovacího procesu,“ upozorňuje na složitost vztahů tří konstitutivních národů Dopita. „Nebo to i může být tak, že někdo něco udělá, nemyslí to špatně, ale ta druhá či třetí strana to vezme jako útok na vlastní skupinu.“
Konfliktní poloha vzájemných vztahů se projevuje především rozdílnými názory vůdčích politických stran Bosňáků, Srbů a Chorvatů na budoucnost a uspořádání společného státu.
„Velmi zde záleží na kontextu, ale na celostátní úrovni se u Bosňáků tato radikální útočná poloha nejčastěji projevuje – nebo je tak druhými chápána – v podobě snah o racionalizaci státu, kdy všichni budou vystupovat – hlasovat a tak dále – jako občané, ne jako členové jednotlivých národů,“ vysvětluje Dopita.
„Tento postoj je Chorvaty a Srby vnímán jako cesta k dominanci bosňáckého politického elementu, protože Bosňáci jsou nejpočetnější, a mohou tedy ostatní snadno přehlasovat,“ přibližuje úskalí občanského přístupu expert z Ústavu mezinárodních vztahů.
Bosňáci také podporují proces centralizace, o který se zejména v první poválečné dekádě pokoušelo mezinárodní společenství. Přimělo tehdy například lídry Bosny a Hercegoviny, aby akceptovali určité rozšíření pravomocí společných institucí na úkor entit či aby vytvořili společnou armádu. Aktivní zájem zahraničí ale od té doby ochladl a navrch získaly odstředivé síly centralizaci brzdící.
Etnický nacionalismus: Srbové
Zatímco povaha bosňáckého nacionalismu je občanská a směřuje k centralizaci, u srbských a chorvatských nacionalistů naopak převládá – vzhledem k jejich menšinovému postavení v rámci celého státu – důraz na etnický princip, v kterém vidí záruku zachování kolektivních práv svých národů.
„U srbských představitelů se radikální útočná poloha na státní úrovni projevuje zejména voláním po osamostatnění Republiky srbské od zbytku Bosny a Hercegoviny,“ pokračuje Dopita.
Tuto hrozbu zvedají srbští nacionalisté často tehdy, když odmítají přijmout rozhodnutí centrálních orgánů státu. Použili ji třeba, když se pokoušeli domoci návratu k původnímu stavu Daytonské dohody, tedy před výše zmíněnými centralizačními úpravami.
Z méně vzdálené doby lze zmínit únorové rozhodnutí ústředního ústavního soudu, který stanovil, že vlastníkem zemědělské půdy, která se nachází na území Republiky srbské a je veřejným majetkem, není RS, ale Bosna a Hercegovina. Srbští nacionalisté označili verdikt za politický a kromě požadavku na odchod zahraničních soudců z ústavního soudu a výzvy k blokádě centrálních institucí pohrozili i referendem o nezávislosti Republiky srbské.
Hrozby tohoto typu sice vedení srbských nacionalistů střídá s ujištěními, že žádný plán na odtržení RS neexistuje. Zpravidla však z jejich úst následuje douška, že v dlouhodobém horizontu jednotná Bosna a Hercegovina stejně nevydrží.
Etnický nacionalismus: Chorvati
Etnický přístup preferují i chorvatští nacionalisté. „U představitelů chorvatského národa jde o požadavek zabezpečit Chorvatům právo na volbu autentických představitelů do společných institucí,“ shrnuje jejich pozici Dopita.
„Již třikrát byl například do trojčlenného (celostátního) předsednictva zvolen Željko Komšić, který je sice Chorvat, ale volen je bosňáckým voličstvem,“ poukazuje na skutečnost, že Bosňáci mohou díky své početní převaze ve Federaci přehlasovat Chorvaty a poslat do předsednictva jiného chorvatského kandidáta, než kterého preferuje většina Chorvatů.
Chorvatské volání po náležitém zastoupení ve společných institucích se projevuje také požadavkem na vznik třetí, chorvatské entity.
U všech tří radikálních poloh je potřeba zdůraznit, že jejich artikulace je většinou buďto projevem snahy si zlepšit politickou podporu u té či oné skupiny, nebo jde o protiútok reagující na útok/podnět z druhé strany. V praxi je to většinou smíchané dohromady, přičemž navíc mnozí politici umí dobře hrát jak tu spolupracující, tak tu útočnou/obrannou roli. Záleží na okolnostech a publiku.
O NATO se vede spor, členství v EU je v nedohlednu
Rozdílné zájmy vůdčích politických stran tří konstitutivních národů se projevují nejen v otázce další podoby státu, ale i v jeho zahraničně-politickém směřování.
Zatímco Bosňáci a Chorvaté podporují plné členství v NATO, Srbové mají blíže k Rusku. Aliance je mezi nimi navíc velmi nepopulární kvůli spojeneckým náletům na srbské jednotky v 90. letech. Země nicméně nyní plní závazky v rámci Akčního plánu členství v NATO, což je předstupeň k plnohodnotnému členství.
Právě spor o míru spolupráce s NATO protahoval sestavení nové centrální vlády. Bosňáci a Chorvaté prosazovali přijetí takzvaného ročního národního programu (ANP) jako prvního kroku k užšímu partnerství s Aliancí, což Srbové odmítli. Nakonec se strany shodly, že do sídla NATO bude místo ANP odeslán plán bosenských reforem. Podle listu Oslobodjenje jde o balík zamýšlených změn, které země hodlá učinit „na cestě do NATO (někdy) v budoucnu“.
Na usilování o členství v EU se naopak všechny tři strany shodnou, Bosna a Hercegovina však zůstává vedle Kosova jedinou balkánskou zemí, která dosud nemá ani status kandidáta na členství. Jedním z důvodů, proč Evropská komise odmítla Bosně status kandidátské země přiznat, byla i dlouhá neschopnost bosenských politiků vytvořit vládu.
Opozice uzmula velká města
Dopita v současnosti nevidí v Bosně a Hercegovině žádné relevantní nenacionalistické politické síly. „Existuje vícero stran, které jsou programově občanské a mají národně různorodé členstvo. Jejich voliči jsou ale v drtivé většině Bosňáci z měst a jejich občanský program je u chorvatských a srbských voličů vnímán jako ta nejútočnější verze bosňácké politiky.“
V místních volbách minulý víkend se sice podařilo opozici částečně prolomit dosavadní monopol vládnoucích stran a vyhrát v několika velkých městech včetně Sarajeva či Banja Luky, metropole Republiky srbské. A agentura AP hned napsala, že by tento úspěch mohl předznamenávat změnu nálad obyvatel i vůči vedení země.
Místní média jsou však opatrnější. Porážku vládnoucích stran přisuzují především aktuální neoblíbenosti dlouholetých lídrů Srbů a Bosňáků. Jak navíc upozorňuje web Balkan Insight, jde zatím jen o předběžné výsledky a jasněji bude, až budou k dispozici výsledky voleb starostů a místních rad. Starostové jsou závislí na podpoře rad, které mohou blokovat jejich rozhodnutí, či se je pokusit sesadit. Některé opoziční strany mají kromě toho podobně nacionalistický program jako ty doposud vládnoucí.
Segregace žáků
Daytonský systém má vedle politické spolupráce dopad i na běžný život obyvatel, často velmi paradoxní. Jedním z nejbolestnějších je patrně princip „dvě školy pod jednou střechou“, tedy segregace žáků na základě etnicity. Ta stále funguje ve zhruba padesátce škol ve Federaci, zpravidla v oblastech, kde za války docházelo k těžkým bojům mezi Bosňáky a Chorvaty.
Daytonská dohoda totiž nezahrnovala vzdělávání jako zvláštní oblast zájmu, zmiňovala pouze obecně právo na vzdělání. Toto opominutí – společně se zakotvením etnického rozdělení v dohodě – nechalo po válce volné ruce úřadům Federace a umožnilo, aby vzdělávání leckde zůstalo nástrojem rozdělení společnosti, uvádí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).
Mnozí rodiče nechtěli po válce posílat děti do místních škol, protože se obávali nežádoucí indoktrinace žáků druhou stranou konfliktu. Vznikaly proto provizorní ad hoc školy – často v nevyhovujících podmínkách – kde se učily děti patřící k jednomu etniku. Další děti zase dojížděly ze svého bydliště do škol v jiných obcích obydlených převážně jejich etnikem.
Systém „dvě školy pod jednou střechou“ měl podle OBSE tuto segregaci zmírnit. OBSE ho vnímala jako přechodné řešení pro citlivou poválečnou dobu a mezistupeň na cestě k plné integraci dětí. Přetrvává však dál. Přestože i místní soudy označují tuto praxi za diskriminační, příslušné úřady nemají vzhledem k absenci sankcí motivaci tato rozhodnutí respektovat. Situaci komplikuje i decentralizovaný systém, v kterém mají velké pravomoci v oblasti vzdělávání jednotlivé kantony, správní jednotky Federace.
Děti z různých etnik v segregovaných školách tak už sice sedí v jedné budově (někdy v různých budovách na témže pozemku), ale učí se v oddělených třídách (či jinak oddělených prostorech) a někdy mají i vlastní vchod do školy. Vzdělávací zařízení má dvě administrativy a žáci se učí podle různých osnov.
Neplatné pojištění a policie, která nemůže k sousedům
Další problém představuje místně podmíněný nárok na sociální příspěvky či služby plynoucí ze zdravotního pojištění. Například zdravotní péče, poskytovaná na základě registrace k platbě zdravotního pojištění v konkrétní entitě či kantonu, totiž není „přenosná“ mezi entitami či kantony, upozorňuje analýza Rady Evropy.
Ukazuje to případ ženy z Tuzly, která žije v Sarajevu. „Mé zdravotní pojištění v Sarajevu neplatí. Takže když jsem přišla žít sem (do Sarajeva), musela jsem se rozhodnout mezi cestováním do Tuzly pokaždé, když mám nějaký (zdravotní) problém, nebo placením pojištění (v Sarajevu),“ popsala v roce 2015 a dodala, že obojí pojištění si nemůže dovolit, a tak se snaží v případě zdravotních potíží léčit se sama.
Přístup ke zdravotní péči se navíc v závislosti na entitě a kantonu liší. Lidé, kteří platí stejné příspěvky, tak mohou mít různá práva a nároky podle toho, kde žijí, dodává Rada Evropy.
K paradoxním situacím dále může vést i skutečnost, že stát nemá centralizovanou policii. „Celkem třináct policejních sborů (dvě entity, deset kantonů ve Federaci, distrikt Brčko) funguje tak, že v zásadě nemohou překročit hranice kantonu, pokud tedy nedostanou povolení z nejvyšších míst policie té druhé teritoriální jednotky. Při pronásledování zločinců tedy často prostě musí zastavit na hranici svého okrsku,“ popisuje Dopita.
V Bosně totiž chybí systém vzájemných dohod a smluv, které toto řeší v jiných zemích s podobným vnitřním uspořádáním, například ve Švýcarsku, dodává odborník.
Slobodan Milošević, Alija Izetbegović a Franjo Tudjman parafují na základně u Daytonu mírovou dohodu. Formálně byl dokument stvrzen 14. prosince 1995 v Paříži
Diskriminace „ostatních“
V neposlední řadě je daytonský systém diskriminační vůči příslušníkům jiných než konstitutivních národů, neboť vedoucí posty se rozdělují na základě příslušnosti k bosňáckému, srbskému či chorvatskému elementu.
Pokud člověk do jedné z těchto tří kategorií nezapadá – považuje se například za Roma, Žida, člena jiné menšiny či prostě Bosňana bez specifické etnické příslušnosti – nemůže se na politickém řízení země plně podílet. Současná legislativa zaručuje menšinám zastoupení jen na místní úrovni.
Tuto diskriminaci uznal i Evropský soud pro lidská práva. V roce 2009 rozhodl ve prospěch Derva Sejdiće a Jakoba Finciho – etnického Roma, respektive etnického Žida – kteří se na něj obrátili kvůli tomu, že jim ústava Bosny a Hercegoviny neumožňuje ucházet se o posty v horní komoře centrálního parlamentu ani v kolektivním předsednictvu.
Soud ve zdůvodnění rozsudku mimo jiné poukázal na to, že od podpisu dohod v Daytonu už Bosna vstoupila do Rady Evropy, zapojila se do partnerského programu s NATO a podepsala asociační dohodu s Evropskou unií. To podle něj svědčí o politické stabilizaci v zemi a Bosna je povinna v souladu s mezinárodními normami změnit diskriminační ustanovení, která dříve měla své opodstatnění.
Od té doby se sice objevily určité návrhy, jak lepší podíl menšin na vládě – byť třeba jen nepřímý – zavést, dosavadní praxe se ale zatím nezměnila.
Západ: motor změn, ale i necitlivost a pasivita
Mezinárodní faktor má nicméně na situaci v Bosně a Hercegovině stále neopominutelný dopad, byť zájem ze strany zahraničí už není tak intenzivní jako v prvních poválečných letech.
Tehdy uplatňovalo mezinárodní společenství svůj vliv i prostřednictvím Úřadu vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu, který měl výrazné pravomoci a zastával tak roli jakéhosi protektora. Mohl odvolat jakéhokoliv místního politika, který bránil naplňování Daytonské dohody, či donutit orgány Bosny a Hercegoviny k přijetí konkrétních zákonů.
Zatímco dříve těchto pravomocí zhusta využíval, v poslední více než dekádě do dění v zemi moc nezasahuje a jeho kroky jsou do velké míry závislé na – často nepravděpodobné – shodě všech zahraničních aktérů. Mezinárodní společenství už od roku 2006 plánuje uzavření úřadu, napětí mezi konstitutivními národy mu to však stále neumožňuje. Chorvati a Bosňáci si navíc přejí jeho zachování, zatímco Srbové s ním roky bojují a odmítají uznat některá jeho rozhodnutí.
Ještě v roce 2006 byl za podpory mezinárodního společenství připraven takzvaný dubnový balíček, který by posílil centrální instituce. Jeho součástí byla mimo jiné i změna volby tříčlenného celostátního předsednictva – místo občanů ho měl nově vybírat centrální parlament. Navzdory podpoře většiny bosenských politických stran však nakonec balíček v parlamentu neprošel.
„Od roku 2006 jsme viděli dosti plochý přístup ze strany EU či USA. EU se k Bosně a Hercegovině často chovala ve smyslu: vy udělejte to, co po vás chceme, nebo se s vámi nemáme co bavit. Tento přístup je velmi necitlivý ke specifikům Bosny a Hercegoviny, kde politická rozhodnutí často získávají epické konotace odkazující nejen k poslední válce, ale i k ještě dřívějším konfliktům. Často se tak stalo, že nějaké dílčí kroky týkající se přibližování s EU či NATO vyvolaly v Bosně a Hercegovině hlubokou politickou krizi,“ uvádí Dopita.
EU například tlačila na Sarajevo v otázce implementace výše zmíněného rozsudku štrasburského soudu o diskriminaci menšin. Situace zašla v roce 2013 tak daleko, že Brusel kvůli absenci řešení zkrátil Bosně finanční pomoc.
„Světlým obdobím byla léta 2014–2016, kdy EU dokázala s celou místní garniturou dosti intenzivně spolupracovat. V současnosti je EU spíše pasivní. Například nedávno došlo ke jmenování slovenského diplomata Miroslava Lajčáka jako zvláštního představitele EU pro řešení sporu mezi Srbskem a Kosovem. U Bosny a Hercegoviny je také potřeba zvláštní přístup, ale nic zvláštního se neděje,“ podotýká Dopita.
Expert: Reforma je možná
Názory na možnou reformu daytonského systému se různí. Například Sewer se domnívá, že pokud budou voliči stále preferovat nacionalistické strany, nic se nezmění. „Nemyslím si, že je možné přivést vládnoucí strany k tomu, aby to (systém) změnily způsobem, který je odstaví od moci,“ říká bývalý diplomat s tím, že vládnoucí kruhy ze systému profitují.
Dopita se nicméně domnívá, že určitá reforma je i za současného stavu možná. „Dle mého je důležitým krokem reforma Ústavního soudu, ze kterého by měli odejít tři mezinárodně jmenovaní soudci (viz Fakta výše – pozn. red.). Jejich přítomnost umožňuje přehlasování představitelů hned dvou národů najednou, jak se to již stalo. Přehlasované strany ale často odmítají výnos soudu respektovat, což snižuje jeho celkovou autoritu. Navíc to vede k vyhroceným situacím, jako bylo referendum v Republice srbské v roce 2016.“
Republika srbská tehdy uspořádala referendum o tom, zda mezi svátky RS zařadit 9. leden. V tento den v roce 1992 ustavili bosenští Srbové svou republiku nezávislou na Sarajevu, kterou později, 7. dubna téhož roku, vyhlásili jako Republiku srbskou. Centrální ústavní soud označil referendum za protiústavní. V oslavách viděl diskriminaci muslimských Bosňáků a katolických Chorvatů, protože připadaly na jeden ze dnů pravoslavných vánočních svátků.
Referendum se i přes verdikt konalo a lidé v něm svátek schválili (bosňáčtí obyvatelé referendum bojkotovali). Úřady RS poté zavedli 9. leden jako Den republiky, byť byl svátek nakonec prohlášen za sekulární.
„Dle stávající ústavy lze reformu Ústavního soudu udělat obyčejným zákonem, není potřeba ústavní zákon. Tato reforma by zásadně stabilizovala vztahy mezi Bosňáky a Srby,“ dodává odborník z Ústavu mezinárodních vztahů.
Prostor pro změny vidí i jinde. „Dále je potřeba do budoucna nějak zamezit přehlasovávání u voleb do předsednictva Bosny a Hercegoviny z volební jednotky Federace. Zde je více různých možností, ale odstranění přehlasovávání u voleb do předsednictva by uklidnilo vztahy mezi Bosňáky a Chorvaty,“ doplňuje Dopita.
Rozpadne se Bosna?
Podle některých analytiků by mohlo protahování současného stavu bez reformy systému vyústit až v rozpad Bosny a Hercegoviny. Poukazují v této souvislosti zejména na separatistické tendence Srbů. Zároveň však připouštějí, že pro takový vývoj je klíčový postoj mnoha zahraničních aktérů, především pak vlastního Srbska. A jak uvádí třeba diplomat Sewer, případné odtržení Republiky srbské by dostalo Bělehrad do velmi složité pozice.
„Buď by (Srbové) nezávislost Republiky srbské uznali, v kterémžto případě by se vzdali svých vlastních ambicí na připojení se k Evropě (…), nebo by nezávislou Republiku srbskou neuznali, v kterémžto případě by byly naštvané nacionalistické síly uvnitř Srbska.“
Výzkumník Timothy Less z University of Cambridge si nicméně situaci příznivou pro odtržení bosenských Srbů představit umí. Nastala by podle něj za podmínky, že by se balkánským zemím vzdálila vidina členství v EU a současně by se USA rozhodly vymanit Srbsko z vlivu Moskvy, která Srby podporuje v boji proti uznání Kosova. USA by pak v zájmu získání Srbska mohly rezignovat na multietnicitu Balkánu a Bělehrad by zase bez vidiny blízkého členství v EU ztratil důvod krotit srbský nacionalismus, míní Less.
Výsledkem by podle něj mohlo být uznání Kosova Srbskem, za což by však Bělehrad požadoval něco na oplátku, aby tento krok obhájil před vlastním obyvatelstvem. Onou kýženou protiváhou by mohlo být právě „nepřekážení“ USA (či Západu obecně) v připojení RS k Srbsku, za což by se zase „nové“ Srbsko odvděčilo rezignací na spojenectví s Moskvou a přistoupením k Západu a NATO. Chorvatsko by pak připojilo západní Hercegovinu a ze současné multietnické Bosny by zbyl malý, převážně bosňácký stát.
Dodejme však, že Less uvažoval v kontextu současné americké administrativy prezidenta Donalda Trumpa, kterého označuje za nacionalistu a rozvraceče, jenž má pramalý zájem o multikulturalismus a jemuž nezáleží na ztrátě důvěry ze strany současného bosenského státu. Po nadcházející změně v Bílém domě tak mohou být výchozí předpoklady zcela jiné.
Jak navíc upozorňuje Edward P. Joseph, bývalý zástupce šéfa mise OBSE v Kosovu, podobné úvahy – stejně jako třeba ty o výměně území mezi Srbskem a Kosovem – zcela opomíjejí dopad, jaký by takové změny mohly mít na místní obyvatele. Zejména pak na ty, kteří by měli tu smůlu, že by se ocitli na „špatné“ straně hranice, tedy v pozici menšiny. Takovéto územní úpravy by tak podle Josepha měly na svědomí další desítky tisíc uprchlíků a vysídlenců.
Prohlubování vnitřní paralýzy
Ani Dopita podobný scénář v tuto chvíli neočekává. „Rozpad Bosny a Hercegoviny prozatím nehrozí – nejsou pro to dobré vnější podmínky,“ míní odborník z Ústavu mezinárodních vztahů. I samo vedení bosenskosrbských nacionalistů letos uznalo, že sousední Srbsko je proti narušení územní celistvosti Bosny a Hercegoviny.
Perspektiva země nicméně není za předpokladu, že bude současný stav přetrvávat, kdovíjak růžová. „Co hrozí, je prohlubování vnitřní paralýzy, kdy uvadá autorita některých institucí – například Ústavního soudu – a snižuje se funkčnost státu,“ uzavírá Dopita neradostnou vyhlídku na nejbližší budoucnost Bosny a Hercegoviny.