Pokud bude dohoda na bezpodmínečném příměří, je Ukrajina připravena na jakýkoli vyjednávací formát, Rusové se ale bojí přímého dialogu s Kyjevem, řekl v exkluzivním rozhovoru pro ČT ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který interview poskytl společně s českou hlavou státu Petrem Pavlem. V rozhovoru, který vedli Darja Stomatová a Michal Kubal, ukrajinský prezident také mimo jiné zdůraznil, že česká muniční iniciativa je úspěšná.
Rusové se bojí přímého dialogu s Ukrajinou, řekl Zelenskyj v exkluzivním rozhovoru pro ČT
39 minut
Exkluzivní rozhovor s prezidenty Pavlem a Zelenským
Darja Stomatová (DS): Dobrý den, jak se máte, pane prezidente?
Volodymyr Zelenskyj (VZ): Dobrý den, děkuji mnohokrát. Věci se mají – jako ve válce. Jako ve válce, ale mám vedle sebe přátele. Válka sice trvá, ale je velmi důležité, že máme takové partnery, takové přátele, jako je Petr (Pavel), jako je Česká republika, jako je váš národ, který nás podporuje. Jsme ve válce, vojáci brání naši zemi, lidé pracují na tom, aby vojáci měli všechno, aby bylo možné co nejvíce posílit armádu, bránit se před ruskou invazí. Pracujeme, bojujeme, bráníme se a velmi si přejeme, aby nastal mír, spravedlivý mír na Ukrajině. A velmi v to všichni věříme.
DS: A když přijedete do Prahy, vybaví se vám někdy veselejší vzpomínky na dobu před válkou, anebo je to další místo, kde jednáte o přežití vlastní země?
VZ: Je to hlavně místo, kde máme přátele, a myslím si, že Česko je velký přítel Ukrajiny. Přátelství není jen slovo, ale je třeba ho posilovat. Dnešní návštěva je pro mě velmi důležitá. Válka je teď největší výzvou. Kdybych měl mluvit o době míru, tak mám na Česko velmi pozitivní a velmi vřelé vzpomínky. Dnes jsem se o ně podělil s Petrem a první dámou Česka. Byli jsme tu se ženou před osmnácti lety, byla to naše první taková cesta do zahraničí. Je to jak z minulého života. Už je to dávno, skoro dvacet let. Byli jsme v Česku. Máme na to vřelé vzpomínky. Bylo to příjemné. Všechny naše procházky, skvělí lidé, dobré jídlo, krásná architektura, velmi mnoho historie v každé budově, na každé ulici. Takže vzpomínky jsou skvělé. A moc bych chtěl, aby ten mír a klid, který je tady v Česku za okny a který vám přeji, aby ten mír v Česku zůstal navždy. Moc bych si přál, aby veškeré to teplo a takový mír zavládl i na Ukrajině.
Michal Kubal (MK): Pane prezidente, vy jste jako jeden z prvních upozorňoval na to, že ukončení tohoto konfliktu nebude úplně pohádka. Dobro úplně nezvítězí na plné čáře, zlo nebude absolutně na hlavu poraženo. Jak těžce se podobné věci říkají přátelům, kteří bojují o samou existenci své vlastní země, svého národa?
Petr Pavel (PP): Jednoduché to není, ale já jsem vždycky byl zastáncem toho, že je dobré být realistický a upřímný, raději než malovat vzdušné zámky a potom nenaplňovat očekávání. Mnozí se na mě za to zlobili před dvěma lety na mnichovské konferenci. Ale musím říct, že kdykoliv jsem hovořil s našimi ukrajinskými přáteli, tak ta přímost a, řekl bych, smysl pro realitu byly vnímány jako přátelské gesto, protože podle mého názoru právě výrazem přátelství je to, že dokážete svému příteli říct i nepříjemnou informaci, která se mu nemusí líbit, ale která je pravdivá. A pokud je motivovaná právě tím, že mu chcete pomoci, tak nemá smysl jenom lakovat věci na růžovo.
Já si myslím, že mnohem horší je říct to vlastním obyvatelům. Takže v této věci já spíš nezávidím Volodymyru Zelenskému to, že musí svým lidem říci, že k míru povede nějaký kompromis, protože být v situaci národa, který je obětí agrese, který opravdu den za dnem trpí, a zatímco my si tady užíváme krásného jara, tak jen pár set kilometrů vzdušnou čarou na východ od našich hranic každý den umírají lidé, každý den je zasaženo několik desítek civilních cílů a jejich životy jsou obráceny vzhůru nohama, tak těm lidem říct, že bude muset možná Ukrajina přijmout de facto okupaci části svého území, to je velice těžká zpráva. Ale bohužel v životě to tak je, že – jak jste řekl – někdy se nedaří stoprocentní vítězství ani stoprocentní porážka, vždy je to nakonec nějaký kompromis. Teď jde jenom o to, aby ten kompromis nebyl odměnou agresora a úplnou porážkou oběti.
MK: K těm kompromisům se ještě dostaneme v průběhu našeho rozhovoru. Zůstanu u těch přátelských vztahů nebo vztahů mezi politiky obecně. Pane prezidente, když přijíždíte do Prahy, cítíte skutečně – říkal jste, že jezdíte za přáteli. Platí to o vás dvou, o vás a prezidentu Pavlovi? Máte s ním bližší vztahy než s jinými hlavami států?
VZ: Máme skutečně velmi dobré vztahy a udržovat přátelství je především velká práce. Nejsou to jen slova. Když jde o podporu, je potřeba na ní pracovat. Bez ohledu na to, jak to je těžké. Přátelství vás v těžkou chvíli nesmí unavit. Nemůže přinášet jen radost. Tím se přátelství odlišuje od stavu, kdy s někým jen trávíte čas. Není to odpočinek, je to velká práce a velká služba – služba hodnotám, vztahům, bezpečnosti, je to služba lidem, hlavně lidem. Myslím si, že pomoc mezi přáteli je nutnost. Mám dobré vztahy s prezidentem Pavlem, s premiérem. Mám dobré vztahy s dalšími zeměmi, které stály po boku Ukrajiny od začátku války. Někdy na někoho spoléháš... V těžké době pochopíš, jací silní lidé stáli bok po boku s Ukrajinci, kteří ukázali svou sílu v prvních dnech války. Myslím si, že si zakládáme na realitě, ne na fantazii, ale na zkušenostech.
Ptají se mě, kdo bude obnovovat Ukrajinu. Říkám – zeptejte se Ukrajinců, kdo bude obnovovat Ukrajinu. Ten, kdo vedle nás stál. To není otázka jen peněz. Ale otázka důvěry, otázka respektu. My určitě ukončíme tuto válku. Na Ukrajině určitě zavládne stálý mír. Jsem si tím naprosto jistý, stoprocentně. A obnovovat chcete s partnery, s těmi, kteří v těžkých dobách byli vaším přítelem a i teď s vámi zůstanou. To je celá odpověď, s kým chcete jít dál v mírové Ukrajině, mírové Evropě, mírovém světě. Koho respektujete. Pro mě vážit si někoho už není… víte, díváte se na to už jinak. Není to země, která je velká a která má jaderné zbraně. Ne. Ten, kdo je silný, kdo je schopný, kdo se nebojí výzev, kdo je s tebou bez ohledu na to, jak to všechno skončí, ale když už na vás zaútočili, buduje spolu s vámi bezpečný štít pro všechny ostatní. Vážíš si takových lidí.
DS: Pane prezidente Zelenskyj, Česko se zapsalo hlavně muniční iniciativou, jsou tu ale další projekty – spolupráce ve zbrojním průmyslu nebo česká pomoc při rekonstrukci ukrajinských nemocnic. Co je podle vás to nejdůležitější pro Ukrajinu? Můžeme říci, že vzniká jakýsi nový Marshallův plán a jaké by mohl mít potenciálně obrysy?
VZ: Česká dělostřelecká iniciativa je důležitá v první řadě z hlediska řízení, protože v této iniciativě je mnoho zemí. Chtěl bych, aby všichni pochopili, že mnoho zemí nám skutečně pomáhá, financuje tyto dělostřelecké granáty, které se vyrábějí, řekněme, v různých zemích, nebudu zacházet do detailů. Ale je velmi důležité, že Česká republika sehrála velkou roli v řízení této iniciativy. Je to důležitá česká iniciativa, protože kromě iniciativy existuje i výsledek. Ukrajina to obdržela jako obrannou pomoc a v tomto ohledu to fungovalo. Máme několik různých iniciativ, jsou důležité, velmi důležité, ale existují iniciativy úspěšné a existují i méně úspěšné. Považuji českou iniciativu za úspěšnou, v první řadě to považuji za důsledek vedení a spojení zemí, které byly schopné tuto iniciativu financovat.
Co se týče rekonstrukce, dnes máme také několik zemí, které nám pomáhají budovat – někde třeba infrastrukturu. Lidé potřebují, aby se k nim dostala sanitka. Nebo je potřeba vybudovat most, postavit nějakou krátkou silnici a protiletecké kryty pro děti, aby mohly chodit do školy. Existuje mnoho zemí, které to dělají, a my jsme za to velmi vděční, protože na Ukrajině jsou takových budov, škol, nemocnic desítky tisíc, kde je potřeba vybudovat úkryt. Není kryt? Není život, nejsou lidé. A proto jsme v tomto vděční i Česku, které se dnes podílí na rekonstrukci.
Marshallův plán je budoucnost, je velmi důležitý a vidíme tam silné partnery, mezi nimiž bude i Česko. Jsem si tím naprosto jistý, věříme si, respektujeme se navzájem. Ano, ale dnes je... víte, jak to říct... Žijeme dnes a válka je výzvou, ale život musíme chránit dnes. Dnes, nejen se bavit o budoucnosti. Dnes musíme pomáhat lidem, dětem a nemocnicím. Tato iniciativa s nemocnicemi – šest nemocnic teď Česká republika obnovuje a budou ještě další. Bude jich celkem třináct. Je to pro nás velmi důležité. Nemocnice jsou velmi důležité.
DS: Pane prezidente Pavle, myslíte si, že právě ta zbrojní pomoc je teď to nejzásadnější, anebo nastal čas už přemýšlet nad budoucností – například nad tím, jak se Česko může podílet právě na obnově Ukrajiny?
PP: Já jsem možná vzhledem ke své profesní historii byl vždycky zvyklý plánovat dopředu a pokud možno plánovat i v alternativách. Samozřejmě v okamžiku, kdy plánujete jednu akci, tak už plánujete tu další a ještě další, aby člověk měl zaprvé nějakou kontinuitu a také trochu kontext. A teď to, co je pro Ukrajinu nejdůležitější, samozřejmě, tak je bránit své teritorium. Takže ty bezprostřední úkoly souvisí především s vojenskou pomocí. Ale souběžně s tím už musíme přemýšlet o tom, že všechno to, co bylo Ruskem na Ukrajině zničeno, tak musí být obnoveno. Nejenom jako výraz solidarity s napadenou zemí, ale také jako výraz naprosto nezlomného odhodlání, které suverénní země mají a měly by mít, pokud jde o jejich vlastní budoucnost. A Ukrajina si ji zvolila. A tak jako jsme si ji zvolili my, tak i Ukrajina by měla mít právo o své budoucnosti rozhodnout, my jí v tom můžeme pomoci a já to vidím jako naprosto správné.
A to, že dnes pomáháme s muniční iniciativou, nás vlastně nijak nevzdaluje tomu, že už dnes připravujeme kroky, jak pomoci Ukrajině s obnovou. Například rekonstrukce nemocnic probíhá vlastně paralelně s tou vojenskou podporou a bude pokračovat i nadále. To, co bychom měli dělat jako země podporující Ukrajinu, ať už jsme v Severní Americe, v Evropě nebo v Asii, by mělo být to, že budeme svoje aktivity koordinovat, protože jedině tak může mít taková pomoc co největší efekt. A my bychom určitě chtěli pomoci Ukrajině postavit se na nohy po této válce co nejrychleji, aby to bylo i zprávou pro Rusko, že ani agresivní válka nemůže zastavit odhodlání lidi žít lepší životy a podle vlastních rozhodnutí.
MK: Pane prezidente, v Česku zůstává 360 tisíc ukrajinských uprchlíků. Rétorika vůči nim se zostřuje. Co dělat, aby se tohle rozdělení, tohle napětí ve společnosti ještě nezostřovalo?
PP: Opakovat fakta. Bohužel žijeme v době emocí a většinou negativních emocí a zkratek, a proto se v myslích lidí velice rychle a snadno zakořeňují taková sdělení, jako že Ukrajinci nám berou práci a Ukrajinci nám ujídají z našeho koláče. Je potřeba říkat věci tak, jak jsou. Naopak, Ukrajinci zaplňují místa na našem pracovním trhu, která by jinak zůstala neobsazená, což by poškodilo naši ekonomiku. Ukrajinci, ukrajinští uprchlíci naopak přispívají k naší ekonomice, než aby z ní ubírali. Takže už tento argument je špatně.
Navíc bychom si vždycky měli připomínat naši nedávnou historii. Kdyby nám někdo před více než třiceti lety řekl, že nám nebude dopřáno rozhodnout si o své budoucnosti, a navíc by naši zemi ještě vojensky napadl, tak bychom určitě očekávali, že nám podobně smýšlející pomohou a že budou stát při nás. A tak si myslím, že je fér, že dnes my stojíme při Ukrajincích.
MK: Pane prezidente, jaký byste měl vzkaz pro statisíce vašich krajanů, kteří uvažují o tom, že by možná natrvalo zůstali tady v Česku? A jaký vzkaz pro ty, kteří by možná, pokud by byli na Ukrajině, podléhali odvodu a zůstávají teď v Česku?
VZ: Děkuji za otázku. No, v první řadě bych chtěl říct, že válka určitě skončí. Nemůžeme kapitulovat, protože mnoho lidí položilo své životy právě za nezávislost. A když mluvíme o určitých kompromisech, měli byste vědět, že Ukrajinci nikdy nebudou dělat kompromisy ohledně nezávislosti své země. Je to především válka za nezávislost a suverenitu, takže lidé jsou na prvním místě. A nezávislost je právo, je to volba těchto lidí, život těchto lidí, jak žít, jak mluvit, kde pracovat. A právě za nezávislost Ukrajiny se vede válka, vede se už dost dlouho. Bylo mnoho okamžiků, kdy Ukrajina bránila svou nezávislost, kdy bojovala. A já jsem si naprosto jistý, že v této válce za nezávislost Ukrajina určitě zvítězí. To je důležité. Nezávislost bez lidí je jako nenaplněný život. Protože tohle všechno je pro lidi, pro lid Ukrajiny.
Bohužel mnoho lidí skutečně odjelo do zahraničí, do mnoha různých zemí. Jsem si naprosto jistý, že až válka skončí, lidé se vrátí. Každý má jiné důvody. Nechci o tom teď mluvit. Každý má právo, všichni lidé jsou svobodní, mohou se vrátit, nemusí se vrátit, bude to na nich. Já jako prezident, jako občan bych si přál, aby se vrátili. Mluvíme s vámi o rekonstrukci Ukrajiny. Může jedna země vybudovat Marshallův plán nebo obnovit to, co Rusko zničilo? Ne. Světová banka dnes říká, že následky útoků na Ukrajině z toho, co svět ví, dosahují už více než sedmi set miliard dolarů. Ale nevíme, co se děje na dočasně okupovaných územích. A tam už nic není. Vesnice, města, lidské životy jsou zničeny. Existuje vůbec jedna země na světě, která je schopna najít tolik peněz a obnovit Ukrajinu? Ne, to je nemožné, proto je tu unie států, které nás dnes podporují. A jsem si jist, že tato unie pomůže naši zemi vybudovat.
A tady bude potřeba síla lidí, kteří to chtějí dělat. Jsem si jist, že se Ukrajinci budou vracet. Stejně tak rádi uvidíme občany těch zemí, přátelských partnerů, kteří s námi bok po boku stáli během války a v době obnovy. A to jsou velmi důležitá témata. Ukrajinci, kteří jsou v zahraničí, jak jsem říkal, z různých důvodů – je mezi nimi mnoho dětí, je tam mnoho lidí, kteří se opravdu angažují, věnují se dobrovolnictví a na začátku války pomáhali. Jsou tam tací, kteří odešli a jejichž manželé jsou na bojišti. Jsou i tací, kteří odešli a bohužel se nebudou mít ke komu vrátit. Jejich manželé v této válce zemřeli jako hrdinové. Ale my opravdu doufáme, že v sobě najdou sílu, morálku a podporu k návratu na Ukrajinu, aby pomohli Ukrajině najít si místo pro sebe. V každém případě nesmíme toto spojení ztratit.
Uděláme vše pro to, abychom vytvořili jednotu mezi Ukrajinci, kteří jsou dnes na Ukrajině, a těmi, kteří dočasně pobývají v zahraničí nebo si zvolili život v určité zemi. Jsou v tomto svobodní, ale toto spojení nechceme ztratit. Například v pondělí podepíšeme, náš místopředseda vlády podepíše dokument o národní jednotě. Máme ministerstvo, které za to zodpovídá – sjednocuje Ukrajince, kteří jsou v zahraničí, s těmi, kteří jsou na Ukrajině, nabízí návrat, hledání pracovních míst, pomoc ozbrojeným silám. Dnes existuje mnoho různých programů. V pondělí podepíšeme otevření takového centra, ukrajinského centra v Česku. Jsem velmi rád, že to vedení státu podpořilo. Už jsme je otevřeli v Německu, otevíráme v Polsku, otevíráme ve Španělsku, v Česku. Jsou to velmi důležité kroky k tomu, abychom neztratili spojení. To je nejdůležitější, abychom neztratili Ukrajinu v Ukrajincích.
DS: V březnu jsme na východě Ukrajiny mluvili s praporem, který už půl roku není schopen vyměnit své vojáky na předních liniích. Tito vojáci nám vypověděli, že morálka nově mobilizovaných je velmi nízká, že mají problém s dezercí, mají problém s odmítači. Cítili jsme, když jsme s nimi mluvili, velký strach. Jak tohle řešit?
VZ: Myslím, že existuje mnoho různých příkladů hrdinství a zároveň únavy a odvahy… různých věcí, protože tohle je válka, tohle je fronta. Když se podíváte na bojiště, pochopíte, že ve válce nikdo neodpočívá. Lidé se mohou válkou jen unavit. Naprosto chápu, co se děje, a jsou tu chvíle krize, emocionální vlny a fyzické vyčerpání, protože je to válka. Ale jsme doma a bráníme svůj domov a každý chápe cenu – ztratit nezávislost, nebo zůstat suverénním státem.
Podporovat lid, podporovat morálku, pomáhat partnerům, pomáhat se zbraněmi, neopouštět diplomacii, nenechat Ukrajinu samotnou, neflirtovat s Rusy a tak dále – všechny tyto kroky jsou velmi důležité a ovlivňují morálku. Ale obecně vzato, ať už existují jakékoli ojedinělé či méně ojedinělé příklady utrpení – ztráty sama sebe ve válce, utrpení jakéhokoliv charakteru – ať už existují jakékoli případy, upozornil bych na skutečnost, že je to čtvrtý rok války. Proti nám bojuje druhá armáda světa nebo kolikátá je, už to není důležité. A my se držíme a bráníme svou nezávislost, což znamená, že z obecného pohledu máme hrdinné vojáky a silný lid, který je podporuje.
39 minut
Rozhovor s prezidenty Volodymyrem Zelenským a Petrem Pavlem (v originálním znění)
MK: Pane prezidente, viděli jsme krvavé útoky během Velikonoc v Sumách, viděli jsme útoky na Kyjev, obnovené největší útoky za poslední dlouhé měsíce. Ukazuje Rusko, že prostě nemá vůli k míru, a dohání to Spojené státy, které – zdá se – v posledních dnech výrazně mění svou rétoriku ohledně tohoto konfliktu?
PP: Když jsem před nedávnem Ukrajinu navštívil – byl jsem v Oděse, v Kyjevě – tak v Oděse jsem měl možnost sám vidět, jak taková situace vypadá, kdy se nad městem shromáždí 180 dronů s trhavinou a potom všechny najednou jsou použity k ničení civilních cílů, jak těžké je proti tomu se bránit. Takovým útokům je Ukrajina vystavená v podstatě den za dnem. A když vidíme ten cynismus, s jakým potom například (ruský) ministr zahraničí (Sergej) Lavrov hovoří o tom, že Rusko neútočí na civilní cíle, a vidíte ty zasažené obytné domy, školky, nemocnice, dětská hřiště, tak si řeknete, s kým asi mám co do činění.
Rusko skutečně v posledních týdnech vystupňovalo především leteckou válku a snaží se Ukrajince přesvědčit o tom, že nejsou nikde v bezpečí, že je mohou zasáhnout kdekoliv a že by měli vyvinout tlak na svoje vedení ukončit tu válku za jakýchkoliv podmínek. Evidentně se jim to nedaří, protože Ukrajinci opravdu ukázali, že jsou tvrdým a odhodlaným národem a že se jen tak zlomit nedají.
Myslím, že to je něco, co bychom asi měli vidět na prvním místě, přestože se sem tam vyskytnou případy, jak tady bylo řečeno, dezerce nebo neochoty bojovat. Myslím si, že bychom se měli podívat do vlastního svědomí, když jsme dotázáni ve stavu míru, kolik lidí by bylo ochotno přispět k obraně vlastní země, a vidíme, jak nízké je to procento. Takže je spíš obdivuhodné, jak velké procento Ukrajinců je stále ochotno se bránit, i když vidí, že pomoc ze zahraničí často není taková, jaká by mohla být.
MK: Spojené státy se podle některých výroků stahují z vyjednávání o příměří, o míru. Co teď, co dál?
PP: Já si nemyslím, že by z toho, co jsem zatím slyšel, vyznělo, že se Spojené státy stahují, ale spíše mění přístup. Nechtějí být už tak iniciativním moderátorem, ale spíš chtějí vyvinout větší tlak na obě strany, aby přicházely s vlastními návrhy. Já si myslím, že dostatečný tlak byl vyvíjen především na Ukrajinu, méně na Rusko, a že i Spojené státy i Donald Trump v posledních dnech a týdnech vidí, že ruskému vedení skutečně nemohou důvěřovat, že má skutečný zájem na ukončení konfliktu. A že ta frustrace, i u Donalda Trumpa, z ruského přístupu se stupňuje. A že tedy i Donald Trump zřejmě dospěl k závěru, že jinou cestou než vyvinout tlak na Rusko, který bude opravdu nuceno respektovat – a v tomto případě to je kombinace vojenské podpory Ukrajiny, ale především ekonomického tlaku na Rusko – je nemůže přimět k tomu, aby k jednacímu stolu zasedli a byli ochotni jednat o podmínkách skutečného míru.
MK: Pane prezidente, nástup Donalda Trumpa změnil globální dynamiku. Jak moc změnil vaše kroky? Co už neuděláte, co byste možná udělal, pokud by Donald Trump nebyl prezidentem? Co konkrétně ovlivnil jeho nástup do funkce u vás?
VZ: Náš postoj ohledně toho, že chceme, aby válka rychle skončila, se nikdy nezměnil. Vůbec. A v tomto s Petrem (Pavlem) naprosto souhlasím – existuje jen kombinace nástrojů, jak donutit (šéfa Kremlu Vladimira) Putina ukončit válku. Zastavit se. Nikoliv usilovat o definitivní konec války, ale alespoň se zastavit. A tady mluvíme jen o příměří, nikoliv o definitivním konci války, je to její pozastavení. Ano, může to být základ pro to, aby se z něj stal skutečný dokument, skutečný konec války, ale ani toto příměří on rozhodně nechce a demonstruje to. A my jsme vždy chtěli konec války, vycházíme z toho, že jsme nikdy nechtěli, aby tato válka vůbec začala.
V této době to prostě nedává smysl – invaze k sousedovi, vraždy, hromadné pohřby, znásilnění, deportace dětí – prostě jaký normální člověk je na tohle připravený? To znamená, že v Kremlu nemáme rozumný režim. Tenhle usiluje o zničení Ukrajiny, a proto bojujeme jednoduše o přežití, o sebe, o své životy, o svůj domov, což je, jak jsem vám řekl, nezávislost, právo na život. A pak záleží na partnerech, aby válku co nejdříve ukončili a zastavili Putina. Současná administrativa je připravena ke konkrétním krokům a my vycházíme z toho, že to skutečně říkají, že jsou připraveni udělat konkrétní rozhodné činy. Ukrajina hned řekla, že pokud prezident Trump bude hovořit o bezpodmínečném příměří, tak to určitě podpoříme, už to je kompromis. Podívejte se, nikdo o ničem jiném nemluví, ani o tom, jak by měl Putin platit za všechno to utrpení, které způsobil. Všichni říkají, že to je až ten druhý krok. Prvním krokem je to, jak ho donutit zastavit válku, a takový vzkaz dostáváme ze Spojených států amerických. Dále to podporujeme.
Amerika pak řekla, že s námi potřebuje uzavřít dohodu o nerostných surovinách, což nebylo v souladu s naší ústavou. Naprosto upřímně, konkrétně a čestně jsme řekli, že nemůžeme podepsat něco, co není v souladu s naší ústavou. Právníci pracovali a teď byla dohoda o nerostných surovinách odsouhlasena a podepsána. To znamená, že demonstrujeme konkrétní kroky lidí, kteří chtějí, aby válka skončila co nejdříve, a proto se snažíme ukázat, že princip „mír skrze sílu“ je potřeba uplatňovat směrem k Rusku, ke Kremlu, konkrétně k Putinovi. On mír nechce. Spojené státy americké jsou dnes tvrdé, jsou dostatečně tvrdé, jsou schopné zavést silný balík sankcí. A pokud Putin nechce příměří, stále mají všechny tyto nástroje, mají možnost a my od nich opravdu očekáváme, že podniknou konkrétní kroky k tomu, aby Putina donutili skoncovat s válkou.
MK: Jsou dvě setkání mezi vámi a Donaldem Trumpem, která charakterizují vaše vztahy – Oválná pracovna a potom Sixtinská kaple. Co jste si řekli ve Vatikánu, že jste oba dva potom mluvili o tom, že to je historické?
VZ: Zdá se mi, že zaprvé jsme už ukázali všechno to, o čem jsem mluvil, za druhé se domnívám, že setkání mezi mnou a prezidentem Trumpem tváří v tvář, bez poradců a bez médií, bez všeho, dopadlo mnohem produktivněji. Bylo několik věcí, které nebyly obecné, ale velmi konkrétní, a on ode mě dostal odpovědi a já je dostal od něj. Padly návrhy i odpovědi. Uvidíme, jak se to bude realizovat, ale zatím to, o čem jsme mluvili, už začalo nabírat na obrátkách a může mít praktický výsledek. Takže se domnívám, že tento formát nabízí větší důvěru v nás a větší spolupráci mezi námi a Spojenými státy a menší důvěru v Putina. Věřím, že tento formát ukázal, že může mít skutečný výsledek.
DS: Pane prezidente, vy jste mluvil o tom, že válku by mělo ukončit Rusko. Dovedete si ale představit, že si sednete za jednací stůl s Vladimirem Putinem? A jaká by byla případně vaše první věta?
VZ: V první řadě si myslím, že je nezbytná vůle, politická vůle člověka, aby byl připraven k těžké cestě ukončit válku. K tomu je třeba ukázat vůli k alespoň třicetidennímu úplnému bezpodmínečnému příměří. To lze udělat beze slov nebo bez jakýchkoli zpráv. Můžete to prostě říct a Ukrajina to podporuje. Pokud bude rozhodnuto o úplném bezpodmínečném příměří, tak jsem hovořil o tom, že jsem připraven setkat se v jakémkoli formátu – s Američany, s Evropany, přímo s Rusy, s ruskými prostředníky. Jsme připraveni na jakýkoli formát. Rozhodně chceme, aby se v určité fázi zapojili i partneři. To je nutné udělat, protože jde o obnovu. Je tu otázka bezpečnostních záruk. Putin Ukrajinu rozhodně neobnoví a nedá nám žádné bezpečnostní záruky. Proto potřebujeme partnery, kteří jsou připraveni udělat opravdu vše pro to, aby se agrese nevrátila v nové vlně. Toto je velmi důležitý krok.
Ale ještě jednou zdůrazňuji, že se domnívám, že Rusové, sami Rusové, se bojí přímého dialogu s Ukrajinou, a Ukrajina je připravena mluvit pouze s relevantními lidmi. Objektivně to znamená dosáhnout alespoň nějakých minimálních výsledků. Minimum třiceti dní a potom se setkáme, ale jinak – co je to za příměří, co je to za zastavení bojů na dva dny? Protože příměří je potřeba jako krok, který otevírá cestu ke konci války. Jak můžeme vůbec zorganizovat schůzku v jednom či druhém formátu za dva dny? To znamená, že tohle není myšleno vážně, tohle je ze strany Putina jenom hra. A pro nás všechny je to čas. Každá minuta jsou ztracené životy, ztracené příležitosti. A jak mluvit s Rusy? Tady nejde o nějaké komplimenty, tady si musíme promluvit naprosto věcně. Vytvořit cestu k ukončení války, jsou tu složité věci i po příměří, a to je potřeba řešit u stolu. To znamená, že to v žádném případě nebude příjemný rozhovor, ale bude to těžký, konkrétní a věcný rozhovor.
DS: A přece jenom – jaká by byla první věta?
VZ: Nevím. To je jedno, upřímně řečeno. Zdá se mi, že důležité je, jaká bude poslední. Je důležité ukončit válku.
MK: Pane prezidente, platí, že o každém území si musí rozhodovat každá země sama. Nicméně, co radíte svým ukrajinským partnerům? Jak dál postupovat?
PP: Ono se nedá radit nikomu, jak má postupovat při dočasném uznání toho, že nemůže osvobodit celé své území. To je opravdu každá rada drahá. Moje pozice byla vždy taková, já jsem ji takto i komunikoval našim ukrajinským přátelům, že ztráta území může být vnímaná pouze jako dočasná, protože za současných podmínek by obnovení plné suverenity a teritoriální integrity Ukrajiny znamenalo další pokračování konfliktu a mnoho tisíc dalších životů, ať už vojenských, nebo civilních. Takže určitý kompromis s vědomím, že část suverénního ukrajinského území může být dočasně okupována cizí mocností, je asi součástí toho řešení. Ale jak velká část, to je opravdu především na Ukrajincích a na jednání s Ruskem. Já bych možná jenom řekl, že přítomnost evropských, ale i možná severoamerických spojenců v různé podobě při jednáních je důležitá, protože se tady nebavíme pouze o míru mezi Ruskem a Ukrajinou, ale bavíme se o bezpečnosti v Evropě. A Ukrajina je nedílnou součástí bezpečnosti Evropy.
MK: Pane prezidente, když jsem mluvil před dvěma roky s vaší ženou, tak říkala – válka pro mě skončí ve chvíli, kdy se naše dcera zpátky přihlásí do tanečních, když na synovi uvidím, že myslí na něco jiného než na válku. Máte to podobně? S čím je pro vás spojený konec války?
VZ: Chtěl bych mít na děti více času. To je pravda. Víte, naše děti tak dospěly, že nevím, jak s tanečními nebo kinem… Chtěl bych s nimi jen trávit víc času, prostě mít tu možnost. Velmi bych chtěl, aby to měly všechny děti – mé děti stejně jako všechny děti, které jsou teď na Ukrajině. Drony, rakety útočí, všechny děti se musejí scházet na parkovišti, skrývat v podzemí. Moc bych chtěl, aby během dne byly šťastné a v noci v klidu odpočívaly a ráno šly do školy – ne on-line, aby neodcházely z krytu k počítači, prostě aby se vrátil život. Nikdo nechce nic jiného, nic většího, než mají ostatní lidé. Myslím si, že si to naše děti zaslouží. Rozhodně si nezasloužíme to, co jim způsobil Putin. O čem ještě můžete přemýšlet? O klidu a normálních lidských objetích. A je důležité, aby to nebylo jednou týdně, ale každý den. Myslím si, že na to máme právo.