Praha – Sekernictví má v Čechách dlouholetou tradici. Toto řemeslo však v dnešní době téměř vymizelo. František Mikyška z Petrovic na Příbramsku je jedním ze tří sekerníků v Česku, kteří ještě vyrábějí dřevěná vodní kola. Na kontě jich má už víc než třicet. Je například autorem velkého mlýnského kola na pražské Čertovce.
František Mikyška v mlýně vyrostl, pak se ale vydal jiným směrem. Mlýn zabralo družstvo a on se stal stavařem. Dřevo ovšem zůstalo jeho koníčkem a před víc než dvaceti lety vrátil vodní kolo rodinnému mlýnu. „Já to kolo pamatoval ještě jako kluk, když ho rozřezali a spálili. Měl jsem takovou vizi, že bych chtěl to kolo navrátit zpět. Nastudoval jsem si nějakou literaturu, a tak vzniklo moje první kolo,“ popisuje své začátky sekerník František Mikyška.
Pak opravil několik mlýnských kol v okolí Petrovic a následoval mistrovský kousek - vodní kolo o průměru osm metrů na pražské Čertovce. Do života vrací památkové mlýny a roztáčí vodní kola skanzenů. Stalo se tak například ve Vysokém Chlumci, skanzenu příbramského hornického muzea. Původně tu stála jen historická budova s torzem mlýnice. „Díky panu Mikyškovi se to podařilo dát dohromady. A to, co se bohužel nesehnalo v tom původním originálu, to pan Mikyška vyrobil,“ říká ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl.
Výroba jednoho kola trvá zhruba měsíc. Ze dřeva se vyřezávají skruže a lopatky a jednotlivé díly se poté zasazují do sebe jako stavebnice. Největším celistvým kusem dřeva je hřídel, na kterou se po opracování nabíjí železné kruhy. Základem práce sekerníka je přesnost. „U této práce je důležitá hlavně znalost geometrie a matematiky. Vše si musíte rozvrhnout, nakreslit si na šabloně jednotlivé díly, protože jak se přesně začne od začátku, takový je výsledek,“ zdůrazňuje František Mikyška. „Za ta léta už zná různé fígle, takže mu jde práce rychle od ruky a výroba toho kola se tak zkrátí. Když začínal, tak mu to trvalo mnohem déle,“ dodává jeho syn Jan.
Sekernictví bylo kdysi běžným řemeslem. Sekerníci vyráběli nejen mlýnská kola, ale například i důlní rumpály nebo čerpadla. Základním nástrojem byla sekera a dláto. Františku Mikyškovi sice už pomáhá moderní technika, tradiční náčiní ale v dílně nesmí chybět. „Hlavně u těch památkově cenných věcí je potřeba, aby na tom opracované materiálu byla stopa po sekeře,“ uzavírá František Mikyška.
Teď čeká sekerníka Mikyšku další výzva. Má vytvořit repliku vodního kola pro komoru dolu Anna o průměru pět a půl metru. Plně funkční dílo má ukázat návštěvníkům příbramského hornického muzea, jak se kdysi, před vynálezem páry, těžilo.
