Příbram - Poslední májový den roku 1892 připravil požár v rudném dole Marie v Březových Horách u Příbrami o život 319 horníků. Největší doložené důlní neštěstí na území nynější ČR a jedno z největších v Evropě zavinila tehdy neopatrnost, kdy havíři patřičně neuhasili knot olejové lampy. Osudného 31. května si havíř Emanuel Kříž před vyfáráním z ranní směny v nejnižších patrech dolu Marie vyměňoval knot v dohasínajícím kahanu. Odhozený oharek však propadl sýpkou do sklepa, kde se posléze vznítil. Kříž spolu se třemi kolegy vyčkal sice 15 minut, aby uhasil případný požár, když ale žádné stopy po ohni nezaznamenal, vyfárali všichni kolem jedenácté ranní na povrch. První známky požáru se objevily až o dvě hodiny později.
V době neštěstí byl důl Marie hluboký1100 metrů, měl 32 pater a většina jeho výstroje a zařízení byla dřevěná. Obzvlášť ve spodní a střední části dolu bylo dřevo velmi suché, tudíž ke vznícení oharku mohlo dojít poměrně snadno. Výdřeva jámy byla navíc prosáklá olejem a mazadly od těžných lan a stoupacího stroje.
Oheň se nešířil jen směrem vzhůru, ale i do sousedních dolů, se kterými byl důl Marie propojen ve spodních patrech. Jedovaté plyny nejprve vnikly do dolu Františka Josefa, vzdáleného 350 metrů, kde zemřeli první havíři. Jen několika desítkám se podařilo ze zamořeného prostředí dostat ven.
Ti z horníků, kteří se po varování dostali ke stoupacímu nebo těžnímu stroji na dole Anna, většinou přežili. Valná část horníků však čekala na těžní klece na dole Vojtěch, kam vnikly plyny, a muži tak zahynuli. Kolem 15. hodiny se jedovaté zplodiny dostaly i do dolu Prokop, vzdáleného od dolu Marie asi 600 metrů.
Záchranné čety vyhledávaly omámené horníky do 19. hodiny. O půlnoci, když plyny dosáhly k povrchu dolu, čety záchranné práce zastavily.
Po požáru byly nalezeny psané poslední vůle a dopisy na rozloučenou.
Na krabicích od dynamitových náložek našli 22. června 1892 horníci vzkaz pro manželku Fr. Soukupa: „Prosím Vás, kdo naleznete toto poslední psaní, odevzdejte ho mé milované manželce. Jsou to poslední slova, v kterých se loučím s mýma dětma a prosím je, aby se modlily, aby Bůh má provinění odpustil a aby na Boha nikdy nezapomínaly, tak jako já při poslední hodině. Přišli jsme k dílu, začali jsme dělat, přiběhli sem lidi, že se nemůžou dostat odtud, šli jsme, pokoušeli se dostat odtud. Nebylo to možné. Čekali jsme pomoc větrem z trubek, to by nás snad zachránilo. Nebyl nám sem puštěný. Pokud jsme mohli, tak jsme se modlili, když jsme zeslábli, tak jsme padali do hlubokého spánku věčnosti.“
Bilance neštěstí byla tragická. Z 835 havířů, kteří 31. května 1892 sfárali na odpolední směnu, zemřelo v podzemí 319 mužů. Zůstalo po nich 285 vdov a 919 sirotků. Oživit se podařilo 30 z 69 horníků. V dole pošlo i devět koní, kteří tam pomáhali přepravovat rubaninu. Vyhledávání a vyvážení mrtvých trvalo do 9. června. Poslední oběť byla nalezena teprve 22. září. Oběti byly pochovány do hrobů na březohorském hřbitově.
Údajný viník požáru Emanuel Kříž byl pravomocně odsouzen, z vězení byl propuštěn na milost. Do šachty ale poté již nenastoupil a pracoval jako lesní dělník. Zemřel na onemocnění ledvin. Spolu s ním byli k několika letům vězení odsouzeni i jeho tři kolegové.
