„V té tmě vůbec netušíte, co se děje. A říkáte si: Jsem mrtvý, nebo žiju? Když se ukázalo světlo, tak jsem si říkal, že jsem naživu, ale nevím, co mi je,“ popsal své první pocity po dopadu kazetové pumy kameraman Pavel Němeček. Ten se minulý týden se štábem České televize skrýval ve městě Barvinkove v Charkovské oblasti na Ukrajině a natáčel zde reportáž v budově využívané ukrajinskými silami. Puma prorazila strop a dopadla kousek od něj. O nejhorší zážitek z války prý ale nešlo.
„Říkáte si: Jsem mrtvý, nebo žiju?“ popisuje válečný kameraman ČT chvíle po dopadu bomby
Newsroom ČT24: Jak reportéři snášejí návrat z války (zdroj: ČT24)
Co přesně se ve městě Barvinkove stalo?
Dostali jsme přímý zásah do budovy, ve které jsme spali. Tu oblast, ve které jsme byli, bombardovali nepřetržitě. Zásahy kolem nás padaly celou noc, zhruba od jedné hodiny. Mezitím byly hodinové mezery, my jsme se ale cítili v bezpečí. „Čapnul“ jsem kameru a běžel jsem točit. V tu chvíli proletěla střechou raketa. Přistála mi asi metr dvacet od nohy.
Pamatujete si, co následovalo bezprostředně po výbuchu?
Chaos. Všude byla tma, nevíte, co se děje. První, co uděláte, je to, že nasadíte šátek, abyste nedýchali ten prach. Pustíte čelovku, s ní spíte a čekáte. V té tmě vůbec netušíte, co se děje. A říkáte si: Jsem mrtvý, nebo žiju? A když se ukázalo světlo, tak jsem si říkal, že jsem naživu, ale nevím, co mi je. Hned jsme zjišťovali, jestli jsou všichni v pořádku. Ven jsme vyběhnout nemohli, protože stále všude padaly kazetové rakety.
Po tomto zážitku jste se ale do Česka nevrátili, pokračovali jste dál…
Konečná to pro nás ještě nebyla. Věděli jsme, že se ještě musíme dostat na frontu, abychom ukázali tu skutečnost: místo, odkud ti mladí kluci utíkají, a jak to tam vlastně vypadá. Abychom to divákům přiblížili co nejvíc.
Jaké bylo sledovat mladé dobrovolníky?
Přirovnal bych to ke druhé světové válce. Kluci, kteří jdou na frontu, vůbec neví, do čeho jdou. Když jsem viděl devatenáctiletého kluka, řekl jsem si: Proboha, co tady dělá? Proč doma nehraje hry na počítači? Hrozně se mu klepaly ruce, bylo vidět, jak se bojí.
Jakou zkušenost ve vás zanechal pobyt na frontě?
Nocovali jsme na místě, kde to bylo naprosto příšerné. Smrad, prach, nulová hygiena. Jídlo v prachu. Střídali se tam vojáci. Člověk je vyčerpaný, pořád ve stresu. Spát kvůli tomu vypětí nemůže. Vyrazil jsem přímo na frontovou linii, přímo na posty. Řekl bych, že to byl ještě horší moment než v Barvinkove.
Rus neřeší, jestli jste voják, civilista či novinář
V čem byla zkušenost horší?
Kde projdou Rusové, kde projde válka, tam nic nezůstane. To jsme viděli na vlastní oči. Ve vesnici nezůstal jediný dům stát. Vidíte ji zbořenou, všude po polích ohromné díry a říkáte si: 'Tohle nemůže nikdo přežít.' To bojové pole je katastrofa. Jdete dva kilometry do kopce se dvěma vojáky a slyšíte, jak vám bouchá srdce, protože nad vámi létají drony a vy se neustále kryjete. Vlastně zažíváte to, co ten voják na frontě. Vžil jsem se do role kluků, kteří odtud utíkají. Vy vlastně nevíte, kdy na vás padne bomba. To je absolutně bezprecedentní situace.
Voják zakřičí: 'Dron!' Vy se schováváte a snažíte se být co nejméně nápadný, mít na sobě co nejvíce zeleného. Nesmíte mít na sobě velký bílý nápis press. Jsme sice novináři, ale tady si chráníme životy, protože Rus neřeší, jestli je to voják, civilista nebo novinář. Jakmile vidí cíl, tak útočí. Lehnete si a čekáte, posloucháte, jestli dron stále slyšíte. Protože když vás dron zachytí, pošle souřadnice a padají tam bomby.
Dostal jsem se na pozice, kde jsem viděl ruské vojáky, ruský tank, ruské jednotky. Čím hlubší díru si kluci vykopají, tím víc se cítí v bezpečí, pokud v ten moment není použit třeba zrovna fosfor. A to už je opravdu o štěstí. To byla horší situace než raketa.
Jak v té situaci ovládáte strach?
Víme, že strach nesmíme ztratit, protože bychom překročili hranice, přestali bychom se kontrolovat a začali dělat chyby. A to si nemůžeme dovolit. Je to ale taková sportka, jestli vás zasáhnou, nebo ne. Vyšší šance je k té výhře. Stačí málo, vy prozradíte svoji pozici a je vyřešeno. Okamžitě to na vás padá. Říkáte si: Radši bych tam zůstal mrtvý, než byl zraněný.
Víte, že pokud se tam něco odehraje, tak nejbližší pomoc je daleko, takže si musíte pomoct sám. Každý novinář, který by šel takhle daleko, tak by měl mít po ruce vybavení, aby zůstal alespoň chvíli naživu, než mu někdo pomůže. Tady můžete čekat hodiny a hodiny na to, než vás někdo ošetří. A musíte počítat s tím, že se nemusíte vrátit. Důležité je ochránit sám sebe, ale hlavně i vojáky, chováním je neohrozit. Jakmile se něco děje, voják chrání jen svůj život. O nás se nestará a my s tím musíme počítat.
Když jste se vrátil po první cestě z Ukrajiny, jak jste se cítil doma?
Tím, že v Praze byly všude vlajky i Ukrajinci, tak jsem měl pocit, že jsem byl pořád na místě. V okamžiku, kdy jsem doma prvně přespal, ráno jsem pak vyrazil do ulic a přibrzdilo vedle mě auto, otáčel jsem se. Lekal jsem se. Přistávalo letadlo a měl jsem podobný pocit. Zhruba týden trvalo, než jsem se s tím trochu srovnal.
Jaký byl návrat do práce?
Všechno se vám najednou zdá strašně banální, směšné. Říkal jsem si: Ano, je to důležité. Ale oproti válce mi to přišlo neuvěřitelně směšné. V tu chvíli jsem jel točit prasklou vodu na Praze 10. Měl jsem z toho zvláštní pocity. U nás se řeší prasklá voda a na Ukrajině nestojí domy. Říkal jsem si: Čím my se vlastně zabýváme? Na Ukrajině umírají lidi, přicházejí o majetky a my v Čechách řešíme směšné drobnosti. Obrovské rozdíly. S tím se člověk musí vyrovnat a chce to čas. Minimálně měsíc, než se s tím člověk srovná.