Karikatury politiků doplněné vtipnou poznámkou, heslem nebo glosou už přes třicet let do novin vymýšlí a kreslí Miroslav Kemel. Původně přitom vytvářel projekty vodních staveb. Sametová revoluce ho ale vrhla do novinařiny a u ní už zůstal. Novou vládu v ruce ještě úplně nemá, třeba o Ivanu Bartošovi (Piráti) říká, že nemít dredy, nikdo by ho v jeho karikaturách nepoznal. Naopak nového ministra zdravotnictví Vlastimila Válka (TOP 09) kreslí rád, hlavně pro jeho „tečku“ na čele. Jak tvoří a jak se jeho práce za třicet let vyvinula, popisuje Kemel v novém podcastu Background ČT24.
V Lidových i Hospodářských novinách, v Mladé frontě DNES a teď v Právu a časopisu Reportér. Tam všude tiskli a tisknou karikatury vytvořené Miroslavem Kemelem. Ta úplně první mu vyšla ještě dva roky před revolucí, v deníku Práce. Pamatuje si ale až tu, kterou mu v létě 1989 otiskl časopis Dikobraz.
„Tři roky jsem chodil do Dikobrazu, než mi vzali první kresbu. Je to naivní obrázek, jak dva lidi venčí pejsky. Fenka sebevědomě odchází, druhý je z ní na větvi. A jeho pán mu říká: takový vkus, Baryku, to jsem od tebe nečekal,“ směje se Kemel.
Takové vtipy už dávno nedělá. A jak sám říká, ani by ho dlouho nebavily. Raději vymýšlí reakce na aktuální dění. Nejčastěji na politické události. Tou první byla demonstrace z listopadu 1989. „Kreslil jsem policisty, demonstranty. Reagoval jsem na to, co se děje. Byl jsem jeden z mála kreslířů v Dikobrazu, kteří už tenkrát často reagovali na aktuální dění,“ vysvětluje. Dodává, že nebýt revoluce, byl by projektant a kreslení by měl jen jako koníček.
Teď už ho živí přes třicet let. Některá témata mu ale i nyní dávají zabrat. „Ve většině případů musím vtip vysedět. Přijdu na nějaké téma, které se mi zdá nosné. Chystám si podklady, přemýšlím o něm z různých úhlů. K jedné kresbě mám třeba celou stránku poznámek. A pak přijde chvíle, kdy sedím a čekám, jestli něco ze shora ťukne. A když neťukne, tak jdu dál,“ popisuje svůj tvůrčí proces.
Nejhůř se kreslí „hezouni“
Nejde jen o vtip, ale také o kresbu. Do ruky tak musel dostat všechny významné politiky, členy vlád i prezidenty. Špatně se mu prý kreslí „hezouni“. Dobře jdou podle něj ty osoby, které jsou něčím výrazné. Teď je to například ministr zdravotnictví Válek. „U něj jsou charakteristické brýle a vlasy, které v podstatě nemá. A pak samozřejmě ta tečka, to je pro karikaturistu úžasný prostředek, jak se s ním vypořádat,“ říká Kemel.
Nespokojený je stále s obrázky předsedy Pirátů Bartoše nebo šéfa STAN Víta Rakušana. Dlouho vytvářel podobu také premiéra Petra Fialy (ODS). „Když stanul v čele ODS, měl úplně jinou image. Byl nakrátko ostříhaný, bez fousů. To byla téměř nenakreslitelná tvář a jsem strašně rád, že se proměnil v takového charakteristického člověka a figuru, kterou už dokážu nakreslit,“ vysvětluje.
Archivy podobizen, které si vytvářel v devadesátých letech, už dnes nedělá. Stačí mu internet. „Dělal jsem snímky novin nebo jsem fotil z televize. Měl jsem archiv politiků a podle toho jsem kreslil. Fotil jsem i pražské dominanty z jednotlivých úhlů – Hradčany, Úřad vlády, Karlův most. To dnes vůbec nepotřebuji. Po této stránce mi technologický vývoj tak nahrál, že mám všechno v jedné mašince,“ popisuje Kemel.
Technologický vývoj mu postupně usnadňoval a zrychloval i samotnou tvorbu. „Ze začátku jsem kreslil na papír. Když jsem to zkazil, musel jsem začít znovu. Nebo jsem to vystřihával, lepil, zabarvoval bílou barvou. A vozil jsem to do Lidových novin tramvají. Pak jsem si s velkou slávou koupil první fax na kancelářský papír. Stál 33 tisíc, to tehdy byly strašné peníze,“ vypráví. Další etapou byl skener, počítač a nejnověji tablet. A dnes je ve fázi, kdy není závislý ani na tramvaji, ani na stolu s pevným počítačem. Tvořit tak může kdekoli. A také to tak dělá.
„Nakreslit karikaturu, aby se dostala k soudu, je hrozně jednoduché. A to nechci“
Jsou ale i chvíle, kdyby se mu víc než tablet hodil zase papír a fixa. „Kresbu můžu neustále upravovat, neustále vracet, snadno gumovat, že se v tom někdy ztrácím. Kdybych kreslil na papír, tak to neřeším,“ přiznává.
Své karikatury spíš než za umění považuje za řemeslo. A nejraději má ty, které pobaví a jsou přitom pochopitelné i za několik let. „Když kreslím, nemyslím na čtenáře, ale myslím sám na sebe. Abych se pobavil myšlenkou, zkratkou, novým pohledem nebo samotnou kresbou. Když mám štěstí a zjistím, že pobavím i někoho dalšího, tak je to bonus k tomu,“ vysvětluje.
Nebrání se ani vulgaritám. Má ale na paměti, že v novinách dnes nevyjde zdaleka to, co mohlo vyjít v devadesátých letech. „Nechci prvoplánově urážet. Taky si třeba neberu servítky, ale musí za tím být nějaký přesah, obecnější sdělení. Ne urážka jako taková,“ říká s tím, že nakreslit karikaturu tak, aby se dostala k soudu, je hrozně jednoduché. „A to já nechci. Občas se aktéři ozvou, někdo s nadhledem a humorem, někdo podrážděně. Jeden politik mi jednou dokonce napsal: Nějak mě zanedbáváte, pane Kemele,“ dodává s úsměvem.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, YouTube a Podcasty Google a Apple.
