Riga/Praha - 28. ledna 1948 se narodil jeden z nejvýznamnějších tanečníků současné doby Michail Baryšnikov. Klasický balet sice již před lety vyměnil za taneční modernu, ale sály plní dál. Osud jednoho z nejznámějších emigrantů z bývalého Sovětského svazu a legendy 20. století má nádech romantiky.
Talent jej předurčil stát se hvězdou již v útlém věku, dramatický útěk na Západ z něj učinil miláčka tamních médií. Dnes je žijícím klasikem.
Když bylo Baryšnikovi 12 let, rodičům prostě oznámil, že hodlá studovat tanec. Měl sice slušnou gymnastickou průpravu, ale chyběla mu větší pružnost a ohebnost. „Vášnivě jsem provozoval veškerá ta strašná cvičení: zaujal jsem jogínsku polohu a na každé koleno si sedl člověk. Po takovém zatížení se dostavila šílená bolest…,“ vzpomínal. Mnohem horší však bylo, že mu zemřela matka. Pocit osamocení se zachmuřený adept tance rozhodl překonat odhodláním a touhou být nejlepší.
V někdejším Leningradě Baryšnikov vyhledal svého guru - renomovaného pedagoga Alexandra Ivanoviče Puškina. Ten jeho schopnosti rozvinul k mistrovství, které bylo již v pouhých 18 letech korunováno smlouvou pro sólového tanečníka v proslulém Kirovově baletu. Umělecké začátky ale nebyly lehké. Vzhledem k subtilní postavě a kratším liniím končetin, musel mladý tanečník nejednou překonávat vžité představy o tom, zda se vůbec „hodí“ pro ústřední role klasického repertoáru.
Jeho nekonvenční přístup, charisma i brilantní technika vzbuzovaly respekt a nadšení. Baryšnikov ale brzy pocítil, že umělecké šablony, které tehdejší sovětská scéna nabízela, mu už přestávají stačit. V roce 1974 se proto rozhodl k radikálnímu životnímu kroku - při turné po Kanadě požádal o politický azyl. „Potřeboval jsem emocionálně několik let, abych se přizpůsobil,“ přiznal. Mnoho osobních pocitů posléze vtělil i do filmu Bílé noci (1985) režiséra Taylora Hackforda.
Baryšnikov zakotvil v New Yorku, kde se stal hvězdou (a později i šéfem) souborů American Ballet Theater a New York City Ballet. Vytvořil své verze Louskáčka, Dona Quijota, Popelky a Labutího jezera. Nejlepší choreografové mu „šili“ díla přímo na tělo. V roce 1989 se však rozhodl pověsit kostým klasických hrdinů na hřebík a věnovat se nejnovějším trendům tance. Ve spolupráci s Markem Morrisem, jedním z nejzajímavějších choreografů, založil skupinu White Oak Dance Project.
Nevyhýbá se ani účinkování před kamerou. „Režisér Herbert Ross mě chtěl obsadit do svého snímku (Přelom, 1977) jako tanečníka. Zjistil ale, že mohu také promluvit, a tak jsem dostal svých pár replik,“ řekl Baryšnikov. Pravdou je, že za těchto „pár replik“ si vysloužil nominaci na Oscara. Objevil se v několika filmech a vystoupil i na činoherní prkna. V letech 2003 až 2004 si zahrál v populárním seriálu Sex ve městě, kde ztělesnil přítele hlavní hrdinky, novinářky Carrie.
Se světem stříbrného plátna Baryšnikova spojuje bývalá partnerka a herečka Jessica Langeová, s níž má dceru Alexandru, či přátelství s režisérem Milošem Formanem. Jemu ostatně také představil choreografku Twylu Tharpovou, která pak s Formanem několikrát pracovala. Matkou dalších tří potomků - Petera, Anny a Sofie, je bývalá baletka Lisa Rinehartová. Žádné z dětí se prý zatím „nepotatilo“. Soukromí si Baryšnikov velmi úzkostlivě střeží a zásadně o něm odmítá hovořit.
Médii a snobskými kuloáry důvěrně zvaný „Misha“ navštívil Prahu krátce v roce 1968, těsně před srpnovou okupací. Později se sice zařekl, že do zemí východního bloku již nikdy nevstoupí, ale své slovo naštěstí porušil, a to v říjnu 1996. Dvě sólová představení tehdy věnoval bývalé první dámě Olze Havlové in memoriam. Do českého hlavního města se Baryšnikov vrátil ještě v prosinci 1999, tentokrát již se svým souborem.
