Na scéně Národního divadla se kolegové, přátelé i široká veřejnost v pondělí rozloučili s herečkou a chartistkou Vlastou Chramostovou, která zesnula 6. října. Na závěrečnou cestu ji vyprovodil dlouhotrvající poslední aplaus.
Poslední aplaus vyprovodil Vlastu Chramostovou, herečku, které nechyběla kuráž
Vlasta Chramostová měla pohřeb se státními poctami, podobně jako před několika dny zpěvák Karel Gott. U rakve stála čestná stráž. Drželi ji například někdejší politik Jan Ruml či diplomat Michael Žantovský a také hereččini kolegové a kolegyně, mimo jiné Jana Preissová, David Matásek, Taťjana Medvecká nebo Saša Rašilov, který se s Vlastou Chramostovou potkal v inscenaci Babička, kde herečka ztvárnila svou poslední velkou roli na prknech Národního divadla.
„Její Babička byl soulad mezi jistým patosem a smyslem pro velkou divadelní emoci, kterými Vlasta Chramostová vládla, a zároveň velkou vstřícností a obyčejností a všeobjímající láskou, kterou dokázala na jevišti zprostředkovat,“ popsal Rašilov. Pojetí Babičky tak velkou měrou odráželo i osobnost této herečky.
Být hercem někdy nestačí
Prvního proslovu se ujal i ředitel Národního divadla Jan Burian. Připomněl slova, jimiž Vlastu Chramostovou vyzdvihovala divadelní kritika v dobách její vrcholné slávy v šedesátých letech. A zmínil se také o jejím navazování na toto období po roce 1989, kdy novou příležitost dohnat ztracený divadelní čas dostala právě v Národním. Ona sama si přála, aby právě na této scéně se konalo její poslední rozloučení.
„Málokdo ví, že v Národním divadle pracovala už podruhé, poprvé tu byla zaměstnána v době rekonstrukce už za normalizace, kdy ochotně souhlasila s nabídkou tehdejší vedoucí archivu Hany Konečné a popisovala pod cizím jménem fotografie hereckých kolegů,“ přidal Burian poměrně neznámou kapitolu v životě Chramostové. Její životní příběh podle ředitele ND zanechal prosté, ale těžce vykoupené poselství: Být hercem je krásný a naplňující osud, ale jsou chvíle, kdy to nestačí.
Poslední loučení s Vlastou Chramostovou v Národním divadle
Podle Davida Prachaře Vlastě Chramostové nikdy nechyběl nadhled a humor. A s vtipem ve smutku také na svou hereckou přítelkyni zavzpomínal – prý by se jí líbilo, že má na svém posledním představení vyprodáno. „V jejím jméně je obsažena vlast, chrám a most. A maminka jejího tatínka se jmenovala Rosenbaumová, tedy růžový strom. A to byla Vlasta. Navíc její jméno končí na -sta. Měla v něm tak obsaženého i Stanislava Milotu,“ odkázal rozborem hereččina jména navíc na jejího manžela, jehož Chramostová přežila jen o pár měsíců.
Osudovou provázanost Vlasty Chramostové s kameramanem Stanislavem Milotou zmínil i dramaturg a rektor AMU Jan Hančil. „Stejně jako básník Holan věděla, že co je bez chvění, není pevné,“ shrnul hereččin dramatický život ovlivněný pevností jejích postojů.
Zuzana Stivínová na přání zesnulé herečky zarecitovala verše Olgy Scheinpflugové, které Chramostová sama četla na pohřbu této spisovatelky a dramatičky a poté si je vzala za své životní motto. Obřad provází promítání fotografií i ukázky z divadelních inscenací a filmů, v nichž Chramostová hrála. Například po rozhrnutí opony zazněly v jejím přednesu úryvky ze Cyrana, kterého chtěla vždycky hrát.
Spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač.Za všechny tresty tvrdých slov krupobití, živote, děkuji ti.Je krásné moci věřit v mravní řád,vědět, že za hříchy se nikam neuteklo,tvor tresty znavený se může lehčeji smát,než kdo jim unikl a jehož čeká peklo.Za všechny tresty zasloužený pláč.spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač.
Z disidentských přátel promluvila Dana Němcová. „Jsem tu, abych zvlášť poděkovala za společenství Charty 77, že jste společně se Standou byli vždy s námi, samozvanci a ztroskotanci,“ prohlásila v odkazu na titulek článku, jímž Rudé právo hanobilo chartu a její signatáře.
„Milá Vlasto, ty jsi měla co ztratit. S velkorysostí hodnou Shakespearova pera, který celý svět označil jako jedno velké jeviště, si svobodně přijala svou životní roli. Měla jsi odvahu být sama sebou a sílu vzdoru proti lži. Děkujeme ti a budeš nám chybět v dramatech zápasu o svobodu a důstojnost,“ přiznává Němcová.
Obřadu se účastnili i někteří politici. Přišel ministr kultury Lubomír Zaorálek, v divadle seděla i ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová a ministr vnitra Jan Hamáček (všichni ČSSD). V hledišti byla také třeba socioložka Jiřina Šiklová, předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský nebo vědec Ivan M. Havel. Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová poslala vzkaz: „Skláním se se před památkou úžasné dámy, velké herečky a ženy s hluboce lidským životním příběhem a silným odkazem odvahy a charakteru.“
Poslední aplaus pro Vlastu Chramostovou (zdroj: ČT24)
Lidé mohli do zlaté kapličky, na jejímž štítu smutek symbolizuje černý prapor, přicházet půl hodiny před začátkem obřadu. Měli tak čas vyjádřit zesnulé herečce svou úctu položením květiny na forbínu a poklonou před rakví. Na otevření historické budovy čekala většinou s květinou v ruce zhruba stovka lidí.
Zároveň je pro veřejnost k dispozici kondolenční kniha. Vzápětí po oznámení zprávy o smrti Vlasty Chramostové vzniklo také pietní místo na piazzetě před Národním divadlem, kde je možné pokládat květiny a zapalovat svíčky.
Tři životy Vlasty Chramostové
Zlatá kaplička byla svědkem velkého návratu Vlasty Chramostové na scénu i jejího loučení s divadelními prkny. Jako Kněžna Anežka zde předstoupila před diváky v roce 1992 poté, co se ji komunistický režim za její postoje pokoušel dvě desítky let umlčet. A jako Babička své působení na první scéně v roce 2007 zakončila. I když zde pak ještě následující dva roky v komorním prostoru Divadla Kolowrat dohrávala svou benefici Tři životy.
Název odkazoval ke slovům, jimiž charakterizovala svůj osud. Prožila prý tři životy: herecký, disidentský a éru návratů po roce 1989. Koncekonců bylo paradoxní shodou náhod, že se narodila 17. listopadu. Už konzervatoř v rodném Brně studovala za pohnutých časů, v letech 1941 až 1945. Když nacističtí okupanti uzavřeli divadla, účinkovala v představeních, která se hrála v soukromých bytech. Aniž by tušila, že bytové divadlo pro ni jednou bude na mnoho let jedinou možností, jak se své milované profesi věnovat.
Po osvobození na Moravě zůstala. Byla mimo jiné u zrodu Městského divadla (tehdy Svobodného divadla). Objevila se už v první premiéře této scény, Nezvalově Manon Lescaut. Po několika sezonách na brněnských a olomouckých jevištích se přestěhovala do Prahy. Na dvacet let zakotvila v Divadle na Vinohradech (tehdejším Divadle Československé armády). Poté jí do života zasáhl příjezd okupačních armád Varšavské smlouvy.
Velké role a velké rány
Rok 1968 ji, tehdy už oceněnou titulem zasloužilé umělkyně, zastihl na hereckém vrcholu. Na vinohradské scéně ji potkávaly velké role, jakými byla Marie Stuartovna, Anna Karenina, Plajznerka v Dalskabátech nebo Roxana ze Cyrana z Bergeracu. Zvládla i ohrožení své kariéry poté, co její první manžel, ředitel brněnského rozhlasu Bohumil Pavlinec, upadl v padesátých letech v politickou nemilost. V náročném období jej podporovala, nicméně manželství nakonec skončilo rozvodem. Přestát dokázala i osobní tragédii, kdy při autonehodě zemřel její čtyřletý syn, jehož měla se svým dalším partnerem, brněnským sochařem Konrádem Babrajem.
Ve zmíněném roce 1968 už žila se svým později druhým manželem, kameramanem Stanislavem Milotou, s nímž se mimo jiné v témže roce sešli na place při natáčení Spalovače mrtvol. Mrazivé drama o podlehnutí demagogické ideologii bylo pro oba dva nejvýraznějším počinem jejich filmografií. V osudovém srpnu pomáhala Milotovi zaznamenávat „spřátelenou“ invazi v ulicích Prahy. Svůj nesouhlas s událostmi dala také najevo vystoupením z KSČ a odchodem z vinohradského divadla.
Rudá záře nad životem
Hrála sice poté chvíli dál na jiných scénách, ale brzy přišel zákaz vystupovat. Její poslední oficiální rolí byla Matka Kuráž ve stejnojmenném Brechtově dramatu, které nastudovala pro Západočeské divadlo v Chebu. Kuráž potřebovala, stejně jako její manžel, ovšem i v následujících časech, zvláště po podpisu Charty 77. V nejkrušnějších dobách byli závislí na pomoci přátel, kteří od nich skupovali skleněné lampy, ručně vyráběné pod sloganem „s firmou MICHR Licht ist sicher“.
O to překvapivější bylo uvedení jména Vlasty Chramostové na neoficiálním seznamu spolupracovníků StB, zveřejněném na počátku devadesátých let. Herečka přiznala, že podepsala se Státní bezpečností vázací akt. Ke kapitole svého života, do níž spadá i role v budovatelském filmu Rudá záře nad Kladnem, se rozhodla postavit čelem. Napsala memoáry, v nichž otevřeně a sebekriticky vyzpovídala i ze svých selháních. „Aby člověku bylo uvěřeno, musí dát na trh sám sebe. Svou blbost, své chyby, své omyly,“ nepochybovala.
V autobiografii nevynechala samozřejmě ani normalizační časy a dnes už slavné bytové divadlo, které s Milotou zřídili ve svém bytě u Národního muzea. Když nemohla na jeviště, hrála alespoň pro další protirežimní vyděděnce – a také pro estebáky, kteří neoficiální scénu neustále sledovali. V obýváku se tak uvádělo představení Všechny krásy světa na počest básníka a zároveň signatáře Charty 77 Jaroslava Seiferta; hra o Boženě Němcové, jež byla také ženou zkoušenou životem i společností (Dávno, dávno již tomu); či Macbeth v přepracování dramatika Pavla Kohouta.
Ještě na jaře 1989 byla Chramostová odsouzena k podmíněnému trestu za prohlášení k Palachovu týdnu, tedy pietní akci k výročí úmrtí Jana Palacha, jež vyústila v sérii protirežimních demonstrací. O dva roky později už jí publikum aplaudovalo na první české scéně.
Dva Čeští lvi
V éře návratu po sametové revoluci – kromě nabídky angažmá v Národním divadle – se jí roky zmařených tvůrčích sil snažil vynahradit i film. Obdržela dokonce dva České lvy: za role v dramatech Je třeba zabít Sekala a Kuře melancholik. Jako herečka naposledy před filmovou kameru předstoupila v roce 2011. V celovečerním debutu Václava Havla Odcházení.