David Bowie vytřel všem zrak – nejen že zrod své novinky dokonale utajil, zároveň patří album The Next Day rozhodně k tomu lepšímu, co natočil. A to není v kontextu jeho nahrávací dráhy, trvající již čtyřicet šest let, zrovna málo. Najdeme v ní totiž takové skvosty a umělecké vrcholy, jako jsou alba The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars, Station to Station, Low, „Heroes“ (jehož obal novinka parafrázuje) či 1. Outside. Laťka je tedy nastavena skutečně vysoko.
Album The Next Day vychází po desetileté odmlce, kdy se zpěvák věnoval mimojiné výtvarnému umění, údajně též literární činnosti. Vystupoval sporadicky a zdálo se, že se od něj již dalšího alba nedočkáme. Na svých stránkách své hudební mlčení vysvětluje: „David je typem umělce, který skládá a vystupuje, co chce a kdy chce – když má co říct, a ne co nabídnout ke koupi. A dnes tedy má rozhodně co říct.“
A co to tedy je? Co nám chce říct? Již při prvním poslechu je jasné, že album je výrazně rockové, s ostrými kytarami, na rozdíl od posledních alb, která byla spíše klidnější. Jistě ne počin, který bychom čekali od zpěváka v důchodovém věku. Již úvodní píseň udává tón celému albu, do valivého doprovodu dunivé basy a prolínajících se kytarových vyhrávek Bowie zpívá „Tady jsem, a vůbec neumírám“, následující Dirty Boys je zvukově spíše střídmější, stojí především na řezavých sekaných akordech kytar a saxofonu jako z nějaké dupárny, ovšem napětí, které tím vzniká, je příkladné - a hrozivé.
Bowie je na desce ve vrcholné formě, v The Stars (Are Out Tonight) zní jeho hlas naléhavě, stejně jako v následující Love Is Lost, kde zpívá „je to ta nejtemnější hodinka, je ti dvaadvacet, ale tvůj strach je starý jako svět“. Dojde samozřejmě i na pomalejší Where Are We Now? s rozbolavělým Bowieho zpěvem, jak jej známe z minulosti – aby ne, vztahuje se v ní ke svému berlínskému pobytu v 70. letech, k době, kdy vznikala alba Low a „Heroes“.
Vlastně je, přinejmenším textově, ale z velké části i hudebně, nové album jistým ohlédnutím se – jak v již zmíněných dvou písních, tak třeba v písni (You Will) Set The World On Fire, kdy nás bere až do počátku 60. let a newyorské Greenwich Village se vzkvétající folkovou scénou, jmenuje její protagonisty Pete Seegera, Joan Baez, Boba Dylana či Phila Ochse a Dave Van Ronka. Překvapivé na tak rockovém albu, jakým The New Day je? Ale vůbec ne, to se jen Bowie ohlíží. A když jsem zmínil i hudební ohlédnutí, cítíme je třeba ve skladbě If You Can See Me, v níž lze cítit ozvěny junglových hledání z alba Earthling, pomalejší písně by klidně mohly být třeba na albu Low, roztančená Dancing Out In Space na Let's Dance, How The Grass Grow? na „Heroes“, a tak bychom mohli pokračovat.
Bowie však rozhodně nerecykluje svou minulost, jen se za ní – pochopitelně – ohlíží, ptá se po ní, hledí na ni dnešníma očima. Nově i uchopuje a interpretuje. Jako třeba v You Feel So Lonely You Could Die, v níž sboristky decentně citují slavnou píseň Hanka Williamse s podobným názvem.
Ovšem na jedno pozor: dívá se na nás šestašedesátiletý David Bowie z bookletu své novinky The Next Day poněkud uštěpačně, až kose, zároveň však zúžené oči prozrazují soustředění a vážnost situace, stejně jako o ní mluví stažené lícní svaly. Proč se tak zaobírám nějakou fotografií? Inu, především, Bowie je umělec, který nikdy neponechává nic náhodě, a vše, co nám nabízí, počínaje grafikou obalu, jeho obsahem přes kostýmy až k hudbě, textům, jejich podání a aranži, má svou roli. Nesmíme kromě toho zapomenout na to, že Bowie začínal jako herec v různých divadelních partách, má se ztvárňováním „svých“ rolí, s tím, jak předstupuje před publikum, dostatek zkušeností. Zároveň dokáže být velkým, řekněme, manipulátorem. O čemž každý, kdo s ním měl to štěstí mluvit, ví své – setkal jsem se s ním osobně, dvakrát s ním dělal rozhovor, vím tedy, o čem mluvím.
Je tedy nové album nějakým stylizovaným pokusem o koncept, o vytvoření a naplnění „nové“ reality? Ne, nic takového bych zde nehledal. David Bowie se zkrátka chtěl bez jakéhokoliv patosu či sentimentu – to je důležité – podívat zpátky. A přinesl nám kolekci čtrnácti skvělých rockových písní – což není málo i na takového střelce a profíka, jako je David Bowie.
