Příchod Rudé armády neznamenal jen osvobození Československa od nacismu, ale také svévolné zatýkání ze strany sovětských zpravodajců a začátek sovětizace společnosti. Po válce dorazili z Moskvy první sovětští poradci, jež pak po únoru 1948 následovaly stovky dalších. Řídili přestavbu armády a hospodářství i přípravu politických monstrprocesů. Oddíly sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš odvekly po válce za přihlížení domácích úřadů tisíce československých občanů, kteří pak často končili v sovětských pracovních lágrech.
„Jejich cílem bylo mimo jiné pozatýkat osoby, které považovali Sověti za nepřátelské a mohly by ‚ohrozit‘ plánovanou sovětizaci dobytého území,“ vysvětluje účel činnosti Smerš na československém území historik Jan Dvořák z Ústavu pro studium totalitních režimů.
„V českých zemích se jednalo převážně o ruské, ukrajinské či běloruské emigranty, kteří našli v meziválečném Československu útočiště před bolševiky, dále pak o nejvyšší představitele podkarpatských Rusínů, kteří po maďarské okupaci našli azyl v Protektorátu Čechy a Morava, či o konkrétní osoby v minulosti spjaté s okupačními režimy jako byli příslušníci nacistických organizací či kolaboranti. Odvlečení se však nevyhnuli ani někteří Češi, kteří se měli v minulosti provinit proti sovětskému režimu,“ upřesňuje Dvořák.
Smerš proti nepřátelům komunismu
Smerš byly zvláštní oddíly NKVD zřízené v roce 1942. Zpočátku tyto jednotky, jejichž název je zkratkou z ruského „smerť špionam“ (smrt špionům), potíraly poraženectví v Rudé armádě a likvidovaly sovětské občany, kteří za německé okupace přišli do styku s Němci.
Po vstupu rudoarmějců na území cizích států – včetně osvobozovaného Československa – bylo jejich hlavním úkolem zasahovat proti tamním skutečným či potenciálním nepřátelům komunismu.
Oddíly Smerš vstoupily na území Československa na konci roku 1944 společně s Rudou armádou. Jak její vojáci od východu postupovali, smeršovci zatýkali a deportovali do Sovětského svazu československé občany či dlouhodobé obyvatele ČSR.
Odvlečení: politici, generálové, lékaři, reemigranti
Na území Podkarpatské Rusi se to týkalo potenciálních odpůrců Sovětského svazu, kteří by mohli ohrozit plánované připojení oblasti k SSSR, tedy hlavně demokratických politiků a pročeskoslovensky, promaďarsky či proukrajinsky smýšlejících aktivistů.
Na Slovensku odvlékali smeršovci či další orgány NKVD lidi, kteří se údajně angažovali na straně Německa, Maďarska, slovenského satelitního státu či ukrajinských nacionalistů. Kromě nich se ve velkém stávali oběťmi represí také civilisté, kteří byli bez obvinění násilně vyvezeni do SSSR pod záminkou pomoci při poválečné obnově tamního hospodářství.
Z území dnešního Česka byli unášeni lidé, kteří nebyli zpravidla obviňováni z kolaborace s nacisty, ale z projevů takzvané kontrarevoluce. Týkalo se to představitelů meziválečné ruské antibolševické emigrace, mezi nimi armádních generálů či vysokých důstojníků, profesorů či lékařů, kteří už byli československými občany nebo v ČSR dlouhodobě žili na základě mezinárodního průkazu uprchlíka, takzvaného Nansenova pasu.
Dále šlo o české reemigranty z Ruska, kteří zemi opustili po bolševickém převratu, představitele meziválečné československé státní reprezentace na Podkarpatské Rusi a další československé občany, kteří se z neznámých důvodů znelíbili sovětským orgánům v ČSR.
Kromě těchto lidí se terčem zatýkání a únosů stávaly také některé další skupiny obyvatel, které podrobněji popsal publicista Vladimír Bystrov v knize Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945–1955.
Z Prahy do gulagu
Zadržení byli přes provizorní věznice a tábory – v Praze například na Ořechovce, Letné nebo Strahově – či přes sovětské vojenské tábory v Německu a Polsku přepraveni do sovětských věznic.
Tam pak byli odsouzeni k mnohaletým trestům v pracovních lágrech, ať už v těch nejtvrdších a nejuzavřenějších v rámci sítě Gulag, nebo v jiných podobných táborech, které spadaly pod jednotlivá hospodářská odvětví a jejichž vězni pracovali třeba na průmyslových stavbách nebo poválečných rekonstrukcích.
Odvlečen byl například československý armádní generál Sergej Vojcechovskij, který se za první světové války přidal k československým legiím a poté bojoval v ruské občanské válce proti bolševikům. Po emigraci do ČSR sloužil ve vedení československé armády, za německé okupace působil ve výslužbě v odbojové organizaci Obrana národa. Zemřel v roce 1951 v pracovním táboře v Ozerlagu.
Mezi zatčenými byl třeba také spoluautor projektu pražského Jiráskova mostu, architekt Michail Kovalskij, který za ruské občanské války taktéž bojoval na straně bělogvardějců a po odvlečení patrně zahynul v sovětském táboře.
Zadržen byl i poslední diplomatický zástupce demokratického Ruska v ČSR, chargé d'affaires prozatímní ruské vlády Vladimír Rafalskij, který den po zatčení zemřel v pražském sídle Smerš v Dělostřelecké ulici. Rodina se o jeho osudu dozvěděla až po víc než dvou desetiletích, vzpomínala v pořadu Historie.cs diplomatova dcera.
Kromě těchto i jiných zástupců z řad armády či inteligence se terčem sovětských represí stali další, dosud bezejmenní českoslovenští občané či dlouhodobí obyvatelé, jejichž osudy se snaží osvětlit Ústav pro studium totalitních režimů.
Reakce úřadů: přihlížení, prosby i tichý souhlas
Stát proti perzekuci vlastních občanů či dlouhodobých obyvatel cizí mocností nezakročil. A to přesto, že podle dohody z května 1944 (o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem v době osvobozování) měla být bezprostředně po skončení válečných operací všechna moc v rukou československých orgánů a civilní obyvatelstvo mělo podléhat československé jurisdikci, a to i v případech zločinů proti sovětským vojákům.
„Při samotném zatýkání československé orgány do sovětských razií skutečně nezasahovaly,“ podotýká Dvořák s tím, že mnozí lidé byli sovětskou svévolí zaskočeni a další se v poválečném chaosu sami obávali případného postihu ze strany Sovětů.
„Oficiální politická reprezentace sice vnímala únosy československých občanů jako problém, ale nedokázala se této praxi vzepřít a většinou pouze bezmocně přihlížela. O mnohých únosech navíc neměly československé úřady ani tušení. V případech některých zavlečených se tak zase dělo i za tichého souhlasu. Spokojeni mohli být zvláště komunisté, jimž likvidace osobností stojících v cestě postupující levicové orientaci československé poválečné společnosti vyhovovala,“ doplnil historik.
Především diplomacie sice podle něj až do února 1948 apelovala u různých sovětských institucí za propuštění, avšak v naprosté většině zcela bezvýsledně. A po převzetí moci komunisty byly další intervence už zcela nežádoucí.
Žádosti o vydání „zajatců“
Když byla v roce 1946 Smerš zrušena, její působnost z velké části převzala vojenská kontrarozvědka MGB. Její pravomoci byly omezenější – neměla například soudní moc – což se odrazilo i ve způsobu, jakým se zadržení nepohodlných osob domáhala, přibližuje Dvořák.
„Samovolné zatýkání sovětských orgánů ustupovalo – i když prozatím ještě zcela nemizelo – a osoby, o něž měli Sověti zájem, byly od československých orgánů vyžadovány sovětským velvyslanectvím nejčastěji s tím, že jde o válečné zajatce,“ popisuje historik změnu v chování.
Podle Dvořáka pokračovalo zatýkání s deportacemi až do počátku padesátých let, po únoru 1948 už za otevřené součinnosti československých úřadů a zejména Státní bezpečnosti.
Počty odvlečených lze jen odhadovat
Přesný počet odvlečených neznáme a s ohledem na neúplné dobové záznamy – z nichž mnohé jsou v nepřístupných ruských archivech – zřejmě nikdy znát nebudeme.
Bystrov v roce 2003 napsal, že na Slovensku postihlo stíhání desetitisíce lidí, v dalších regionech poválečného Československa se však podle něj počty nepodařilo zjistit. Publicista proto tehdy velmi obecně a neurčitě shrnul, že celkově „šlo o desítky tisíc, ale stejně tak možná o méně nebo naopak více obětí.“
Pokud jde výlučně o území dnešní České republiky, současné odhady počtu odvlečených se podle Dvořáka pohybují okolo tří set. „Z toho přes dvě stě osob patřilo ke kruhům ruské a ukrajinské emigrace. Zpět do Československa se po propuštění vrátilo pouze okolo sedmdesáti osob,“ doplňuje historik.
Repatriace a návraty zavlečených probíhaly podle Dvořáka v masovějším měřítku až po smrti Stalina v roce 1953, přičemž všichni vracející se byli předáni zpět do Československa jako českoslovenští státní občané.
„To dokazuje, že ať už byly důvody jejich poválečného zatčení jakékoliv, podle československých i mezinárodních zákonů nespadali pod pravomoc sovětských orgánů. Šlo tedy o jednoznačný důkaz svévole sovětské moci, která se na dobytých územích – v suverénních státech – chovala zcela bezprecedentně,“ podotýká historik.
Desítky odškodněných
Lidé zavlečení po válce do Sovětského svazu nebyli jedinými oběťmi sovětských represí z řad českých krajanů či československých občanů. V meziválečném období a hlavně za války bylo utlačovaných ze strany Sovětů mnohem více, od dvacátých do padesátých let bylo v SSSR vězněno přes třicet tisíc Čechoslováků.
Lidé unesení po válce či jejich příbuzní se však jako jediní dočkali odškodnění, připomněl Dvořák. Příslušný zákon z roku 2002 byl podle něj přijat především díky úsilí výše zmíněného publicisty Vladimíra Bystrova a odškodněny byly na jeho základě desítky lidí.
„Stát tak přijal spoluzodpovědnost za jejich osud (zavlečených) nejen proto, že je československé úřady nedokázaly ochránit, ale v některých případech dokonce Sovětům pomáhaly,“ uzavřel historik z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Poradci ovládli bezpečnost, armádu i ekonomiku
Řádění jednotek Smerš nebylo jediným projevem počínající sovětizace v poválečném Československu. Z Moskvy začali hned po osvobození přijíždět poradci, jejichž vliv se postupně odrážel ve všech oblastech společnosti.
Po válce působili v Československu ještě v relativně menším počtu, zřejmě jen v řádu desítek. Jejich hlavní příliv pak nastal po převzetí moci komunisty v roce 1948, konkrétně od podzimu 1949, a trval přibližně do poloviny padesátých let.
Sovětští poradci přijížděli na základě žádostí československých úřadů či institucí, a to od armády a bezpečnosti přes zbrojní výrobu či strojírenství po zemědělství, zdravotnictví nebo školství. Později žádosti zahrnovaly třeba také poradce pro měnovou reformu či pro udržování nabalzamovaného těla zesnulého Klementa Gottwalda v mauzoleu na Vítkově.
Sovětští poradci ovládli zejména bezpečnost, armádu a ekonomiku. Řídili reorganizaci vojska, restrukturalizaci hospodářství i přípravu politických monstrprocesů.
První poradci: vojenské školy a těžba uranu
Kooperaci se SSSR předjímala už smlouva o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci z roku 1943 a zcela jasně ji deklaroval Košický vládní program z dubna 1945, v němž se mimo jiné píše, že „vláda bude od počátku uplatňovat praktickou součinnost se Sovětským svazem, a to ve všech směrech – vojensky, politicky, hospodářsky, kulturně“.
Také nová československá armáda měla být podle vládního programu budována podle vzoru té sovětské. Na základě žádosti z června 1945 tak téhož roku dorazilo prvních několik desítek sovětských poradců, konkrétně instruktorů pro vojenské školy.
Druhou oblastí, kde poradci působili ještě před únorem 1948, byla strategická těžba uranu. Podle dohody z listopadu 1945 vznikl pro průzkum a těžbu smíšený československo-sovětský podnik, který však postupně ovládli právě sovětští poradci. Konkrétně v jáchymovských dolech se jich vystřídalo několik set, ještě v roce 1955 jich tam bylo 724, uvádí historik Karel Kaplan v publikaci Sovětští poradci v Československu 1949–1956.
Rozhodující slovo a žádná odpovědnost
Ve větším množství začali poradci do Československa přijíždět až od přelomu dekády a podle Kaplana měli neotřesitelnou pozici. Funkcionáři, u nichž působili, se jejich názory bezvýhradně řídili, bez stanoviska sovětských poradců nerozhodoval mnohdy ani prezident Gottwald.
Zejména v oblasti bezpečnosti přerůstala tato tendence až v podřízenost, jak dokazuje výpověď někdejšího ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka. „Pokud jde o poměr k sovětským poradcům, měl jsem k nim tak velkou důvěru, že jsem přejímal všechno za správné a pravdivé. Jeho tvrzení jsem neprověřoval. Tak se stalo, že fakticky sovětští poradci na ministerstvu bezpečnosti rozhodovali. Nevěděl jsem například ani jak se (poradce) Alexej (Besčasnov) jmenuje druhým jménem,“ cituje ho Kaplan.
„Slovo poradců bylo rozhodující, jít proti bylo riskantní, byl to signál samostatného myšlení,“ podotýká historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu. „Když například generál Václav Prchlík, vedoucí oddělení státní administrativy ÚV KSČ, kritizoval v létě 1968 poměry ve velení Varšavské smlouvy a nerespektování československých zájmů, tak skončil, později byl i uvězněn,“ přiblížil historik.
Sovětští poradci se těšili různým sociálním privilegiím. Měli nárok na stejný plat jako funkcionář, u kterého působili, na rozdíl od něj ale také třeba na byt či další příplatky. Kromě toho, že hradila platy poradců, platila Praha zvlášť Moskvě ještě za to, že po dobu jejich pobytu v ČSR chyběli znalosti odborníků v Sovětském svazu.
Odpovědnost neměli však poradci žádnou, konečná rozhodnutí šla vždy za československými činiteli. Ti tak přítomnost poradců často vyžadovali, protože vzhledem k jejich nedotknutelnosti ji považovali za ochranu před případnou odpovědností za špatná rozhodnutí, dodává Kaplan.
Poradci vyrobili proces s Horákovou i Slánským
K bezpečnostnímu aparátu přišli sovětští poradci na podzim 1949. „Písemně je pozval Klement Gottwald, aby pomohli s odhalením zrádců v KSČ. Prvním velkým projektem byl pro ně ale proces s opozicí, tedy s Miladou Horákovou a spol.,“ vysvětluje historik Tomek.
Právě „výrobní technologie politických procesů,“ jak to nazývá Kaplan, byla jedním ze dvou hlavních „přínosů“ sovětských poradců. V procesu s Miladou Horákovou a dalšími poprvé zavedli takzvané otázkové protokoly, tedy předem připravené otázky a odpovědi, které měl vyslýchaný nakonec podepsat. Poprvé se také s obžalovanými probíraly pro soud připravené otázky, které se učili odříkávat. Později dostávali poradci formulace otázek i přímo z Moskvy.
„Zločinecká ústředí“, jejichž „představitelé“ stanuli před soudem, vymýšleli poradci tak, aby odrážela politický účel procesu, tedy aby v nich byli zástupci těch skupin, které měl proces zdiskreditovat. A to bez ohledu na to, zda se dotyční lidé znali a zda by spolu byli schopni – s ohledem na názory či postoje – vůbec reálně spolupracovat.
Vrcholem činnosti sovětských poradců v bezpečnosti byl podle Kaplana proces s Rudolfem Slánským. Pokračovali v jeho výrobě i přes zákaz ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy a prezidenta Gottwalda, kteří tak reagovali na Stalinovy výtky k dosavadnímu postupu při přípravách. Poradci podněcovali tajné výslechy, jejichž záznamy dostávali pouze oni a které nakonec přispěly k zatčení Slánského.
Proces se Slánským měl také „vedlejší efekt“ v podobě vlivu na výrazné zvýšení československých žádostí o sovětské poradce a druhou vlnu jejich příchodu. Právě obvinění z odmítání poradců či nevyužívání jejich návrhů totiž obžalovaní v procesu mimo jiné čelili.
Nové metody: kruté výslechy i neexistující důkazy
Druhým výrazným „přínosem“ sovětských poradců v bezpečnosti bylo zavedení nových krutých výslechových metod, například několikadenních a nočních nepřetržitých výslechů, zákazu sezení v cele a neustálého pochodování nebo pravidelně přerušovaného spánku.
Kromě stupňování násilí při výsleších zahrnovaly nové praktiky poradců také obstarávání „důkazů“ za každou cenu, kvůli čemuž vyvíjeli nátlak i na velitele bezpečnostních útvarů.
„Nestarám se o to, kde je vezmete, a nezajímá mě jejich pravdivost. Já jim budu věřit a všechno ostatní nechte na mně,“ popsal podle Kaplana jeden z nich, jak sovětský poradce tlačil na dodání důkazů, které neexistovaly.
Nereálné nároky na průmysl a armádu
Nejvíc sovětských poradců „absorbovalo“ hospodářství, kam začali přicházet od poloviny roku 1950. Řídili jak reorganizaci ministerstev, tak změny v jednotlivých odvětvích a podnicích. Tlačili třeba na maximální využívání rezerv a zvyšování výroby bez dalších investic, čímž se však narušovaly ekonomické vazby.
Obrovské nároky byly vznášeny na zbrojní průmysl, neboť Československo mělo podle představ Moskvy dodávat zbraně i dalším zemím bloku. Například v roce 1952 měla zbrojní výroba vzrůst o tři sta procent. Kvóty se však nikdy nepodařilo splnit, což poradci kladli za vinu špatné organizaci a řízení, nedisciplinovanosti a sabotážím. Podle Kaplana „nepřipouštěli názor, že průmysl není schopen splnit tak vysoké a rozsáhlé požadavky armády“.
Podle historika Zdeňka Jiráska ze Slezské univerzity v Opavě docházelo k absurdním věcem nejen ve zbrojní výrobě, ale třeba i v textilním průmyslu. „V roce 1951 tam doporučil jeden sovětský poradce rozšíření osevních ploch lnu, v polovině roku 1952 přišel druhý sovětský poradce a doporučil snížení osevních ploch lnu,“ řekl v pořadu v Historie.cs.
„Nereálné hospodářské požadavky armády, prosazované sovětskými poradci tvrdě a bezohledně vůči ostatním odvětvím, vyvolávaly chaos v řízení průmyslu a patřily k základním příčinám hospodářské krize, ohlašující se v roce 1953,“ píše Kaplan a poukazuje na zaostávání dalších průmyslových odvětví či služeb a na „hlubokou a rozsáhlou strukturální přestavbu československé ekonomiky, která rozbila její dosavadní, sto let se vyvíjející strukturu“.
V samotné armádě začali poradci působit v květnu 1950 a jejich hlavním úkolem byla její rychlá výstavba podle sovětského vzoru, což obnášelo unifikaci řízení, výzbroje i výcviku. Svou činností přispívali k militarizaci československé společnosti, a to jak posílením mocenské pozice armády, tak preferováním zbrojního průmyslu. „Militarizace postihla všechny oblasti společenského života, posilovala vnitřní napětí ve společnosti, byla zdrojem podezírání a zostřené politické perzekuce,“ podotýká Kaplan.
Poradců časem ubylo, poslední však odešel až po Listopadu
Kolik sovětských poradců v Československu působilo, nelze s jistotou říct. Podle Kaplana se do roku 1956 střídali v pěti až šesti stech funkcích, jejich celkový počet odhaduje na přibližně trojnásobek.
Po změnách v SSSR, které souvisely s nástupem Nikity Chruščova k moci a určitým politickým uvolněním, počet sovětských poradců v Československu poklesl. Také jejich postavení se měnilo, už nebyli například nazýváni poradci, nýbrž „spolupracovníci“. V zemi však zůstávali i v dalších desetiletích a definitivně odešli až po listopadu 1989.
