Po únorovém převratu v roce 1948 došlo v Československu k řadě zinscenovaných procesů. Vedle Milady Horákové či Heliodora Píky se stal symbolem politických poprav i Rudolf Slánský. Jeden z nejmocnějších mužů ve státě a dvojka v komunistické hierarchii doplatil na boj o moc uvnitř strany. Spolu s dalšími 13 lidmi usedl v roce 1952 na lavici obžalovaných. Předem připravený proces vyústil v 11 rozsudků smrti: Slánský i další účastníci údajného protistátního spiknutí byli popraveni přesně před 65 lety v pankrácké věznici.
Ještě v létě 1950 se přitom zdála budoucnost Rudolfa Slánského poměrně zářná, když z rukou prezidenta Klementa Gottwalda přebíral Řád socialismu za výjimečné zásluhy. Ostatně s Gottwaldem ho pojilo dlouholeté přátelství, oba patřili v KSČ mezi veterány a Slánský se už ve 20. letech přiklonil k radikálnímu křídlu vedenému právě Gottwaldem.
Tato skupina stranu nakonec ovládla, a Slánskému se tak otevřela cesta k rychlému kariérnímu vzestupu. Druhou světovou válku strávil v Sovětském svazu a po návratu byl jmenován generálním tajemníkem strany. Systém, který pomáhal po únoru 1948 uvést do chodu, se však zanedlouho obrátil proti němu.
V Maďarsku odnesl politické čistky šéf diplomacie Rajk
Impulzem k čistkám ve vedení komunistických stran v jednotlivých moskevských satelitech se stala sovětsko-jugoslávská roztržka v roce 1948. Josip Broz Tito měl totiž mocenské ambice na Balkáně, což se ovšem nelíbilo Stalinovi. Konflikt nakonec přerostl až v osobní nenávist mezi oběma vůdci a Jugoslávská republika byla vyloučena z Kominformy.
Aby se podobný vývoj neopakoval i v dalších státech východního bloku, sáhl Kreml prostřednictvím poradců k čistkám v jednotlivých komunistických stranách. „Maďarským Rudolfem Slánským“ se tak stal už v roce 1949 ministr vnitra László Rajk. V Bulharsku zase odnesl politické čistky tajemník ústředního výboru bulharské komunistické strany Trajčo Kostov.
V komunistickém Československu probíhal tento vývoj o něco pomaleji. V té době běžely politické procesy s otevřenými odpůrci režimu, jako byla právě Milada Horáková či generál Heliodor Píka. Postupně však začalo hledání třídního nepřítele také ve vlastních řadách.
Celý tento proces byl řízen Moskvou a sovětskými poradci v Praze. Právě tito „odborníci“ vyvíjeli tlak na československého prezidenta Klementa Gottwalda, aby napodobil procesy, které proběhly v Maďarsku, Bulharsku či Albánii. Podle historika Jiřího Pernese měl v Československu proběhnout obdobný soud jako právě s maďarským ministrem zahraničí Lászlem Rajkem.
V roce 1951 oznamuje rozhlas odhalení protistátního spiknutí
V únoru 1951 byl proto na zasedání ústředního výboru strany obviněn z protistátní činnosti vedoucí tajemník brněnského krajského výboru KSČ Otto Šling, Marie Švermová, která se angažovala ve sběru podpisů žádajících smrt pro Miladu Horákovou i další funkcionáři.
Poúnorový ministr zahraničí Vladimír Clementis či pozdější prezident Gustáv Husák si zase vyslechli nařčení ze šíření buržoazního nacionalismu. Při příležitosti třetího výročí únorového převratu pak pražský rozhlas informoval o odhalení „protistátního spiknutí“.
Hledání vnitřního nepřítele ale nabíralo na obrátkách a postupně zasáhlo až do nejvyšších příček stranického žebříčku. V září téhož roku dostihlo i Rudolfa Slánského; byl nařčen z toho, že v KSČ budoval paralelní mocenské centrum a přišel kvůli tomu o funkci generálního tajemníka.
To ale byla teprve předehra. V listopadu 1951 byl zatčen a podroben řadě tvrdých výslechů. Vyvrcholením pak byl v roce 1952 monstrproces s „protistátním spikleneckým centrem“, v jehož čele měl stát právě bývalý generální tajemník Slánský.
Slánský se nakonec doznal, padlo celkem 11 rozsudků smrti
Aktéři údajného komplotu měli usilovat o vytržení Československa ze spojenectví se Sovětským svazem. Měli být ve spojení s čelnými představiteli světového imperialismu a sionismu a sabotovat socialistickou výstavbu.
Moskva se v té době v konfliktu na Blízkém východě postavila na arabskou stranu proti Izraeli, a celá obžaloba tak měla silně antisemitský nádech.
Samotný proces trval pouhých sedm dní a probíhal podle předem připraveného scénáře. Slánského cesta k „doznání“ byla typická pro většinu komunistických funkcionářů.
Nejprve věřil, že prokáže svou nevinu a vynucovaná doznání učinit nechtěl. Vyšetřovatelům se však nakonec podařilo dosáhnout svého cíle. Morálně zlomený vězeň číslo 2359/865 nakonec souhlasil s tím, že sehraje roli, kterou mu přisoudili zákulisní tvůrci procesu.
Jedenáct obžalovaných si vyslechlo verdikt nejvyšší – trest smrti. Zbylí tři obžalovaní dostali „jen“ doživotní pobyt ve věznici. Slánský i další účastníci údajného spiknutí byli popraveni 3. prosince 1951 v pankrácké věznici.
- Mezi třemi účastníky procesu, kteří vyvázli s doživotním trestem, byl i náměstek ministra zahraničních věcí Artur London, který se díky své manželce, francouzské občance, z vězení po čtyřech letech dostal a proces popsal ve známé knize Doznání.
Mezi popravenými nakonec skončil i exministr zahraničí Vladimír Clementis, který byl do Slánského monstrprocesu „přeřazen“ od buržoazních nacionalistů.
Clementis měl za sebou emigraci ve Francii a v Anglii, kde v době nacistické okupace mimo jiné pracoval v BBC. Ještě předtím byl v roce 1939 vyloučen z KSČ pro nesouhlas se sovětsko-německým paktem, po válce mu ale bylo členství obnoveno.
Už od roku 1948, kdy v čele tuzemské diplomacie vystřídal Jana Masaryka, však byl trnem v oku sovětským pozorovatelům. Nakonec byl odvolán z funkce ministra, v lednu 1951 zatčen a v prosinci 1952 popraven.
Na popravišti skončil i Otto Šling, který měl být původně hlavou celého vymyšleného spiknutí. Třebaže když se pozornost vyšetřovatelů posunula ke Slánskému, stal se Šling v monstrprocesu „pouze“ Slánského spolupracovníkem.
Zinscenovanému politickému procesu se skupinou kolem Slánského i vývoji vztahu mezi Slánským a Gottwaldem se věnuje díl Zabíjení soudruha z cyklu České století, který pro ČT natočil Robert Sedláček.
Politický proces nakonec dohnal i Reicina, který se podílel na justiční vraždě Píky
Do protistátního spiknutí měl být zapojen také Bedřich Reicin – paradoxně jeden ze symbolů komunistických zločinů v 50. letech. Po druhé světové válce se podílel na inscenaci procesů v armádě proti nekomunistickým vojákům. Byl také spolutvůrcem justiční vraždy generála Heliodora Píky a roli měl i ve vykonstruovaných procesech s generály Karlem Janouškem a Karlem Kutlvašrem.
Po únoru 1948 si Reicin jako náměstek ministra obrany generála Ludvíka Svobody vybudoval prakticky neomezenou moc. Reicinovo mocenské impérium se ale začalo hroutit v roce 1950 po jmenování Alexeje Čepičky ministrem národní obrany. Novému ministrovi začal příliš vlivný náměstek překážet a právě Čepička měl podle archivních materiálů významný podíl na Reicinově zatčení v únoru 1951.
Ve vězení byl Reicin vystaven výslechovým metodám, které sám zaváděl. Nakonec byl také on zařazen do Slánského skupiny a spolu s ostatními popraven.
Na Slovensku se proces protáhl, Husák se odmítl přiznat
I na Slovensku se plánoval politický monstrproces s čelními představiteli komunistické strany. Šlo o zmiňovanou skupinu buržoazních nacionalistů, kam původně spadal Clementis, i další stranické špičky Laco Novomeský či Gustáv Husák. Z nacionalismu je na sjezdu slovenské komunistické strany v roce 1950 obvinil přímo její šéf Viliam Široký.
Na rozdíl od procesu se Slánským se ale toto politické divadlo zadrhlo: měl to být nejvýznamnější proces na Slovensku, ale začátek se oddaloval více než tři roky. Gustáv Husák se totiž odmítl přiznat. Právě tato „nepřipravenost hlavního aktéra“ způsobila více než tříletý odklad a zřejmě všem účastníkům zachránila život.
K procesu tak nakonec došlo až v roce 1954 – po smrti Stalina i Gottwalda – a v té době už byl trest smrti nad vysokými představiteli komunistické strany spíše výjimkou. (I když ještě v lednu 1954 byl popraven šéf Státní bezpečnosti Osvald Závodský.)
Postupem času navíc ztratil veřejný proces pro organizátory význam a soudní jednání bylo nakonec tajné.
Soud v Bratislavě nakonec vynesl pro Husáka doživotní trest, Novomeský dostal deset let ve vězení a tři další obviněné poslal soud za mříže na více než deset let. Husáka i stovky dalších odsouzených zachránila amnestie v roce 1960.
- V průběhu vlády prezidenta Klementa Gottwalda (1948–1953) bylo popraveno 237 lidí, z toho 190 pro politické zločiny. Mnohdy šlo o zinscenované procesy a justiční vraždy, jako třeba v případě národně socialistické političky Milady Horákové, která byla oběšena v červnu 1950.
- Po smrti Stalina i Gottwalda však došlo ke změně: v roce 1956 se zákonem snížil počet trestných činů, za které bylo možné trest smrti udělit. Počet poprav se tak snížil. Po roce 1961 pak byli popravováni jen obzvlášť brutální vrazi.
- Díky tomu se počet popravených postupně snižoval. Za vlády prezidenta Zápotockého (1953–1957) bylo popraveno 94 lidí, za vlády prezidenta Antonína Novotného (1957–1968) 78 lidí, za vlády prezidenta Ludvíka Svobody (1968–1975) 14 osob a za vlády Gustáva Husáka (1975 - 1989) 30 lidí.
S nástupem Chruščova přišlo uvolnění i rehabilitace odsouzených
Inspirací pro politické procesy v sovětských satelitech se staly moskevské procesy ze 30. let. Ty byly pořádané za velké pozornosti veřejnosti a byly založeny na absurdních přiznáních obžalovaných, vynucených psychickým i fyzickým nátlakem. Vše připomínalo dobře zrežírované divadlo.
Od třicátých let do Stalinovy smrti byly v SSSR za kontrarevoluční a protistátní činnost odsouzeny skoro čtyři miliony lidí, z toho více než 780 tisíc k trestu smrti.
Zločiny Stalinova režimu odhalil a odsoudil až historický projev Nikity Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. Poté se většina obětí dočkala rehabilitace. Tento vývoj se postupně přelil i do dalších států východního bloku: třeba Gustáv Husák byl rehabilitován v roce 1963 a později se stal československým prezidentem.
