Východní Evropa, střední Afrika, Blízký východ nebo jihovýchodní Asie. Člověk v tísni pomáhá ve dvaceti zemích světa. Koronavirus jejich práci nezastavil – právě naopak, v dobách krize je třeba pracovat ještě víc, říká šéf organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, který byl hostem Interview ČT24.
Kvůli pandemii jsme pozapomněli na konflikty ve světě, války však pokračují dál, upozorňuje šéf Člověka v tísni
Interview ČT24: Šimon Pánek (zdroj: ČT24)
Ředitel největší české neziskovky si myslí, že jen těžko můžeme srovnávat současnou situaci s tím, jaká je situace třeba v severní Sýrii, kde je stále válka. Nejsme ale na krize zvyklí, protože žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě. Dle Pánka jsou určitě věci, které se daly dělat klidněji, například míra informování a četnost zpráv ze strany vlády. Zprávy mohly být více uklidňující, jako to bylo třeba ve Švýcarsku a jinde.
„Nicméně ty technické kroky nastřelila vláda dobře. Měl jsem pocit, že ta tenze a určitá úzkost až na hranici paniky byla přehnaná, na druhou stranu se tomu nedivím,“ řekl.
Člověk v tísni je na krize zvyklý
Pánek uznal, že jeho lidé mohli být na krizi trochu lépe připraveni než běžní obyvatelé Česka. Pracovníci z Člověka v tísni jsou zvyklí pomáhat při zemětřeseních či katastrofách, kde jsou ohroženy životy někdy i statisíců lidí. Ta situace se jim tedy nezdála tak vážná.
I na samotnou krizi doma v Česku však reagovali pracovníci rychle. Museli například ze dne na den zrušit festival Jeden svět, poté přejít na práci z domova.
„Hodně jsme digitalizovaní, takže přechod na on-line fungování pro nás nebyl těžký. Složitější je to na misích. V jižní Evropě, jihovýchodní a východní Evropě došlo skoro všude k podobné situaci jako u nás, byl vyhlášen lockdown. Tam děláme nemanuální věci, například sociální práce, vzdělávání, práci s mladými lidmi, komunitní věci, to se dá nějakou dobu dělat distančně,“ řekl.
Naopak v Sýrii lidé potřebují humanitní pomoc i v době pandemie. Dokonce tam došlo k nárůstu cen, sada běžných potravin tam stojí dva až dvaapůlkrát více než před dvěma lety, uvedl. S drobnými výdělky, pokud kvůli koronaviru vůbec nějaké mají, tak skoro nepřežijí. „Takže tam pracujeme naplno celou dobu a doufáme, že se naše týmy nestanou novým ohniskem. Zatím se to nestalo,“ oddechl si.
V Africe je situace různorodá
Některé africké země mají velmi přísný režim, některé to nechávají běžet. „Takže se řídíme národní legislativou, plus máme vlastní ochranné prostředky. Ti, kteří mise řídí, nejsou dobrovolníci. Ti lidé mají mnoho let praxe v oboru. Někteří pracovníci se vrátili, stáhli jsme třeba všechny z Afghánistánu. Kdyby se tam rozvinula vlna pandemie, tak to může znamenat nárůst kriminality. Přesto tam stovky lidí zůstaly, protože to jsou Afghánci,“ uvedl.
Jako společnost jsme kvůli pandemii pozapomněli na konflikty, přestože část trochu utichla, míní. Části konfliktů však jakoby se pandemie netkla, dodal. Například v Kongu či v Jemenu válka pokračuje dál, bez ohledu na masivní šíření koronaviru. Epidemická vlna je tam velmi silná, přestože se bojuje. Dle Pánka se zdá, že došlo ke snížení bojů ve východní Ukrajině, trochu i v severní Sýrii. Financování humanitární pomoci však probíhá ve velkých blocích, ročních až dvouročních, rozhodují se relativně dlouho dopředu.
„My se staráme měsíčně o zhruba dvě stě tisíc lidí v Sýrii. Když si představíte, že by nám to vypadlo, tak polovina z těch lidí bude mít hlad. Možná ne na smrt, ale 80 procent příjemců jsou ženy, většinou vdovy. Ta skupina, se kterou pracujeme, je extrémně potřebná. V těchto oblastech neexistuje státní správa, zdravotnictví je špatné. Pokud tam epidemie nabyde na obrátkách, bude to špatné,“ varoval.
Cestování po Africe je daleko menší, možná i to je důvod, že tam má epidemie zpožděný nástup. Jestli však propukne ve stejné intenzitě jako třeba v Jižní Americe, tak v těch zemích nebude síla poskytnout ani zlomek toho, co poskytly americké nebo evropské zdravotnické systémy svým obyvatelům, myslí si Pánek.
Chudoba se může až zdvojnásobit
Podle OSN je reálná hrozba, že se počet lidí trpících hladem do konce roku až zdvojnásobí. Celkem by bez základních potřeb bylo až 265 milionů lidí.
„Například v Sýrii tu pomoc loni urgentně potřebovalo 1,4 milionu lidí, na konci tohoto roku jich může být až devět milionů. Firmy například odkládají investice, stavby, a ten první, kdo trpí, je námezdní síla. To jsou skupiny obyvatel, kteří jsou najímaní na den, nic neumí, nemají stálé zaměstnání, nemohou dělat nic jiného, než čekat, že je někdo najme. Ale jakmile firma začíná šetřit, tak se zbavuje těchto lidí a drží si své kmenové zaměstnance. Tito lidé nemají rezervy, nemají pojištění, a tam rozhodují týdny, dokud jejich rodiny budou mít třeba jen jedno jídlo denně, pak dojde k nárůstu nemocnosti, podvýživy dětí a nárůstu úmrtnosti,“ vysvětlil.