Praha – Byť se Václav Klaus nikdy nestal takovou mezinárodní celebritou, jakou byl jeho předchůdce Václav Havel, na stránkách světových deníků se přesto objevil. Pozornost poutal zejména neotřelými názory na oteplování planety, případně mezinárodní vojenské intervence. A zatímco Havel dělal z Česka lepší zemi, Klaus ji často stavěl do nelichotivého světla.
Klaus na stráži suverenity: Globální vládnutí horší než al-Káida
Klausův pohled na otázky změny klimatu a ochrany přírody by se dal shrnout do věty, kterou pronesl v rozhovoru pro Hospodářské noviny v únoru 2007: „Žádné ničení planety nevidím. Nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci.“
Za tuto poznámku si prezident od hnutí Děti země vysloužil ocenění Zelená perla, udílené autorům největšího protiekologického výroku roku. Klaus už přitom stál u počátků této ankety. Byl vůbec první, kdo cenu obdržel, když ještě jako předseda vlády v roce 1995 podotkl, že „ekologie není věda, je to ideologie“.
V ohrožení svoboda
Právě na ideologických, nikoli vědeckých základech vždy stavěl své odsudky vůči obraně planety před negativními následky lidské činnosti. Jakýkoliv pokus o koordinovaný postup totiž Klaus považuje za omezování lidské svobody, především jeho odvěké mantry - svobodného trhu. „Při diskusi o podnebí nejsme svědky střetu názorů na životní prostředí, ale střetu názorů na lidskou svobodu,“ napsal prezident v odpovědi americkým kongresmanům, kteří ho v březnu 2007 požádali o jeho stanovisko k problematice.
Václav Klaus a globální oteplování
Celosvětové snahy bojovat proti změnám klimatu prezident označuje za „zbytečné plýtvání zdrojů“ a zpravidla je připodobňuje k novodobému komunismu. „Komunismus byl nahrazen hrozbou ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie hlásá, že jí jde o ochranu Země a přírody, a pod tímto sloganem - podobně jako kdysi marxisté - chce nahradit svobodný a spontánní vývoj lidstva určitým druhem centrálního (nyní globálního) plánování celého světa,“ tvrdí český prezident.
Co vidí a nevidí V.K.:
„Nevidím žádnou planetární hrozbu s výjimkou potenciálních důsledků lidských selhání - fanatismu, falešné pýchy, nedostatku skromnosti. Není to globální oteplování způsobené lidskou činností, co nás ohrožuje, problémem je doktrína globálního oteplování a její důsledky.“
"Vidím je (ohrožení svobody – pozn. autora)v environmentalismu a v odnárodňování států a v přechodu ke globálnímu (a evropskému) vládnutí. Těchto dvou věcí se já bojím více než al-Káidy."
„Nemyslím, že je nějaké oteplování klimatu. Nevidím žádná statistická data, která by to dokazovala.“
„Jde o novou ideologii nebo nové náboženství. Náboženství klimatických změn nebo náboženství globálního oteplování. Tohle je náboženství, které nám říká, že lidé jsou odpovědní za současné, velmi malé zvýšení teploty. A že by měli být potrestáni.“
Aby tuzemská hlava státu obhájila své postoje o tom, že klimatické změny jsou jen hysterií a „ekologisté si nás přejí kontrolovat a ovládat“, pustila se ještě dál. Globální oteplování způsobené lidmi je podle něj „nesmyslná fikce“ a oxid uhličitý není primární příčinou změny klimatu. „Jsem naprosto přesvědčen, že ono velmi malé globální oteplení, které zažíváme, je důsledkem přirozených příčin. Je to periodický jev v dějinách Země. Úloha člověka je velmi malá, téměř zanedbatelná,“ řekl v rozhovoru pro americký server FoxNews.com v roce 2009.
Václav Klaus a ekologie (zdroj: ČT24)
Ačkoliv se Klaus v mezinárodních konzervativních kruzích díky těmto kontroverzním názorům těšil značnému obdivu, od vrcholných státníků se dočkal spíš opatrného krčení ramen a chladného přijetí při neoficiálních cestách. Stalo se tak kupříkladu v létě 2011 v Austrálii, kam přijel přednášet svůj pohled na klimatickou debatu. Setkání s Klausem tehdy podle tamních médií odmítli jak předsedkyně australské vlády Julie Gillardová, tak premiér státu Viktorie Ted Baillieu nebo předseda vlády Západní Austrálie Colin Barnett.
Úhlavní nepřátelé: Gore a IPCC
Profesor ekonomie, jenž se nikdy netajil tím, že klimatologii nerozumí, se se svými skeptickými názory pravidelně dostával do sporu s odborníky sdruženými v Mezinárodním panelu pro změny klimatu (IPCC). Panel ve své zprávě v roce 2001 předpověděl, že do roku 2100 naroste oproti stavu v roce 1990 průměrná teplota až o necelých šest stupňů Celsia, zároveň tvrdí, že růst teploty a s ním související změnu klimatu způsobuje především činnost člověka, hlavně vypouštění skleníkových plynů do ovzduší.
„Děda měl pravdu, řeknou moji vnuci“
Svůj rozpor s vědeckou komunitou musel Václav Klaus vysvětlovat například v britském prestižním diskuzním pořadu Hard Talk. „Mezinárodní panel OSN zabývající se klimatickými změnami – 2 000 vědců, kteří studují 29 000 dat – se shodl, že planeta Země se nebezpečně otepluje. Vaše reakce je jednoduchá: Co bychom měli udělat? Neměli bychom dělat nic. Myslíte to vážně?“ zahájil zkušený moderátor BBC Stephen Sackur rozhovor a Klause nepřímo obvinil z arogance. Českého prezidenta to nijak nerozhodilo, dál trval na svém, že globální oteplování v podstatě neexistuje a že minimálně není způsobené člověkem. „Mluvit o aroganci ve spojení se mnou, a ne ve spojení s lidmi, jako jsou Al Gore, to je téměř neuvěřitelné. To on je apoštolem arogance a lidé kolem něj také,“ bránil se Klaus.
Část interview v BBC je k vidění na YouTube, na další část se podívejte zde.
V britské televizi dále mimo jiné prorokoval, že mu jeho vnuci za jeho vedení kampaně popírající globální oteplování v budoucnu poděkují. „Jsem si absolutně jistý, že za třicet let bude otázka globálního oteplování zapomenuta. Bude to jen krátkou historickou epizodou. Lidé se budou smát a budou říkat, že lidé v roce 2007 se zbláznili,“ předpověděl prezident. „A pokud si na to vzpomenou, pak jsem si jist, že řeknou: Děda měl pravdu,“ dodal prezident.
V rakouském deníku Der Standrard pak označil 2 500 členů IPCC za „hlasitou, aktivistickou menšinu mezi vědci“ s pouhými, podle Klause, 80 klimatology. Příliš radosti mu tudíž zřejmě neudělali Norové, když této „vědecké menšině“ udělili Nobelovu cenu míru. O plaketu se tehdy vědci podělili s bývalým viceprezidentem USA Albertem Gorem, jenž kromě Nobelovky vlastní Oscara za ekologický dokument Nepříjemná pravda, na němž se autorsky podílel.
GALERIE
Modrá, nikoli zelená planeta autor: ALZBETA JUNGROVA, zdroj: isifa/Lidové noviny
Své skeptické názory Václav Klaus shrnul do dvou spisů, jež téměř nikdy neopomněl prezentovat při svých prezidentských cestách do zahraničí. Do debaty nejprve přispěl v roce 2007 dnes již proslulou knihou s názvem Modrá, nikoli zelená planeta, o dva roky později pak následoval titul Modrá planeta v ohrožení.
Ta první, stošedesátistránková publikace, kterou sepsal za tři měsíce, byla přeložena celkem do 19 jazyků, nejnověji si v ní mohou počíst Číňané. Přinejmenším zajímavý je přitom pohled na skupiny, které tyto překlady financují. Anglickou verzi v nákladu 17 tisíc kusů vydala konzervativní organizace Competitive Enterprise Institute, mezi jejíž sponzory figurovala největší světová ropná společnost ExxonMobile, ruštiny se zase ujal druhý největší olejářský kolos v pořadí – ruský Lukoil.
Mír ano, ale bez války
Klausův konzervativní přístup k zahraničním vztahům se projevil také v konstantní kritice mezinárodního intervencionismu. Kdykoli hrozilo narušení suverenity nějakého státu prostřednictvím vojenského zásahu, bil český prezident na poplach, jakkoli krutý tyran se za tím skrýval.
Zpochybnění úspěšnosti tohoto způsobu řešení konfliktů si Klaus neodpustil při svém posledním vystoupení na půdě Valného shromáždění OSN loni. „Je třeba si klást také otázku, jaký je úspěch mírových jednání a mezinárodních misí. Zlepší vnější intervence situaci, nebo naopak ji zhorší, protože zablokuje spontánní procesy, které by v regionu nastolily stabilitu možná za cenu menších obětí, než si vyžádala vnější intervence?“ vyptával se Klaus v New Yorku.
Václav Klaus a mezinárodní intervence:
"Nesmíme podlehnout pokušení zvnějšku vnutit stranám konfliktu řešení, které 'my' považujeme za správné."
„Naše zkušenost potvrzuje, že motorem jednání musí být především domácí představitelé, a nikoli mezinárodní vyjednávací týmy či bývalé politické celebrity.“
Projev Václava Klause v OSN
Nebylo to ovšem zdaleka poprvé, kdy se Klaus opřel do fungování vnějších intervencí. Když evropští státníci na mimořádném summitu EU v březnu 2011 zvažovali zřídit nad občanskou válkou zmítanou Libyí bezletovou zónu, stavěl se český prezident proti. Bezletová zóna podle něj znamenala „normální válku“. Nesouhlas Klaus ventiloval také v případě amerického zásahu v Iráku a kritizoval i bombardování Srbska letouny NATO.
„Z informací, které mám, plyne, že masový odsun Albánců nastal až po útoku NATO. Pokud mi někdo vysvětlí, že to bylo už předtím, jsem připraven pozměnit svůj názor. Nicméně mám pocit, že je tomu skutečně tak, jak si myslím,“ bránil v dubnu 1999 v rozhovoru s Lidovými novinami Klaus srbského prezidenta Miloševiče.
O deset let dříve varoval před mezinárodním uznáním Kosova, s tím, že půjde o precedens pro separatistická hnutí v Evropě. „Já myslím, že jsme otevřeli Pandořinu skříňku, která může mít neblahé důsledky, a z tohoto hlediska se toho obávám,“ řekl. Kabinet navzdory tomu Kosovo uznal v květnu 2008, Klaus pak přijal srbského velvyslance Vladimira Vereše, který byl povolán do Bělehradu na protest proti rozhodnutí české vlády.
Ilustrační foto
Jan Eichler, Ústav mezinárodních vztahů:
„Tato stanoviska zastával od té doby, co je ve vrcholné politice. V roce 1993 tehdejšímu francouzskému ministrovi obrany rozcupoval plán na aktivní ochranu menšin v Jugoslávii a potažmo v celé Evropě. On už tehdy varoval, že by to mohlo vést k eskalaci konfliktu, který by mohl negativně ohrozit celou stabilitu v Evropě.“
Klaus vs. ICC
Kvůli obavám, že český stát přijde o poslední slovo při vydávání svých občanů k trestnímu stíhání a protože nechtěl, aby v tomto tuzemskou justici omezoval vnější dohled, Klaus také dlouho brzdil ratifikaci smlouvy, která zřizovala Mezinárodní trestní soud (ICC). Odpovídá to Klausově odporu proti předávání pravomocí jiným subjektům. „Odnárodňování států a přechodu ke globálnímu vládnutí“ se obával víc než teroristů z al-Káidy, jak sám řekl.
Smlouvu o uznání ICC schválil český parlament v červenci, resp. v říjnu 2008, tedy téměř deset let poté, co ji česká diplomacie podepsala. Prezident přesto s podpisem vyčkával dalších devět měsíců. Své váhání tehdy zdůvodňoval údajnými vážnými právními nesrovnalostmi - od ministra zahraničí Schwarzenberga si kvůli tomu dokonce vyžádal posudek. ČR si mezitím za zdlouhavou ratifikaci musela vyslechnout kritiku parlamentního shromáždění Rady Evropy a nakonec se stala poslední zemí EU, která soud ratifikovala.
Mezinárodní trestní soud (ICC)
ICC je první nezávislou a stálou justiční institucí, která může soudit fyzické osoby obviněné z genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. První proces v Haagu proběhl s bývalým šéfem konžských milicí Thomasem Lubangou, který byl obviněn za používání dětí coby vojáků, kvůli genocidě v Darfúru v roce 2010 byl zde stíhán súdánský prezident Umara Bašíra. Tribunál se aktuálně zabývá 18 případy, včetně válečných situací v Ugandě, Kongu, Středoafrické republice či Pobřeží slonoviny.