Jan Šesták patří mezi přední české architekty. Spolu se svými spolupracovníky ze studia p-h-a má za sebou mnoho úspěšných a oceňovaných realizací. Pracoval třeba na zasedacím sále Senátu ve Valdštejnském paláci nebo na koupelně u kanceláře prezidenta na Pražském hradě. Minulý rok byl oceněn cenou architektů Grand Prix, na kterou je nominován i letos. O jeho práci, budoucnosti architektury, ale i o oblíbených materiálech a Kaplického knihovně hovořila s Janem Šestákem v pořadu Před půlnocí z 25. června Barbora Kroužková.
„Revoluce v architektuře přijde až s levným zdrojem energie,“ říká Jan Šesták
Právě sledujeme aktuální povodňovou situaci. Na co musí architekti v souvislosti s velkou vodou myslet? Co musíte dodržovat?
Architekti by na to rozhodně myslet měli. Máme ale trochu smůlu. V posledních letech sice přišlo povodní relativně mnoho, nicméně dříve bylo poměrně dlouhé období klidu. A v intenzitě stavění se trochu zapomnělo, která území jsou zaplavována.
Druhá věc je, že v krajině hospodaříme způsobem, který obtížně zadržuje vodu. Voda pak, zjednodušeně řečeno, sjede z kopců a koryty se vyvalí do obydlí. Lidé pak často nestačí ani utéct.
Osobně jste projektoval sál Senátu, ve kterém zasedají naši senátoři. Když jste se k této zakázce dostal, myslel jste hlavně na politiky nebo na Valdštejnský palác?
Dostal jsem se k tomu trochu náhodou - byla na to vyhlášena soutěž, o které jsem ani nevěděl. Přišel za mnou přítel, jestli bych to nechtěl dělat. Tak jsem řekl, že to zkusím. Sešli jsme se v konírně, kde tehdy byla ještě výstavní síň s takovými zaprášenými vitrínami, a uvažovali jsme, jak do tak extrémního prostru vměstnat klasické uspořádání Senátu. Tenkrát mě napadlo, extrém ne extrém, udělat to klasicky. Prstem jsem do zaprášené vitríny nakreslil uspořádání. To vyhrálo a dnes tam je.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Uspořádání Senátu je dané. Musí být prostor pro senátory, předsedu Senátu, veřejnost, média. Byly ještě nějaké konkrétní požadavky ze strany horní parlamentní komory?
Nebyly. Samotné uspořádání byl oříšek. Šlo o to, dostat to tam v tomto centrálně orientovaném systému. Ostatní návrhy situaci řešily tak, že senátoři seděli jakoby v autobusu podél konírny, což přinášelo protokolární problémy.
Jak se senátorům sedí?
Jako ve školních lavicích, nohy si natáhnout nemohou. Nicméně jde to. Vyladili jsme to na centimetr…
Jsou tam nějaké vychytávky?
Na svou dobu je to špičkově technologicky vybavené. Každé pracoviště má komplexní komunikační systém, připojení pro notebook, hlasovací zařízení a malý úložný prostor. Každá sedačka je zespoda klimatizována.
S politiky jste si vůbec zadal. Na Pražském hradě jste dělal koupelnu Václavu Klausovi na míru? Co tam má?
Klasické vybavení. Sprcha, toaleta, umyvadlo, úložné prostory. Výjimečné bylo, že se tam v té době našla sgrafita a jedním z požadavků bylo, abychom se stěn, pokud možno, nedotýkali.
Vytvořili jsme tedy v místnosti takový plovoucí ostrov z umělého kamene na ploše parket, říkám tomu kočičí jazýček (podle té pochutiny). Na tomto „ostrově“ sedí toaleta, sprcha v proskleném tubusu a uprostřed umyvadlo. Mám tuto realizaci rád, byť patří k těm nejmenším.
Museli jste jak v Senátu, tak na Hradě dodržovat něco, abyste nerozhněvali památkáře?
Pokud to jde, měla by být do historického prostředí vložena současná funkce spíše jako kontrast. Ovšem svou vlastní kvalitou, architektonickou, materiálovou i v detailu, by měla být tomu prostředí partnerem.
V případě koupelny se na to lze takto dívat. Zadání sice počítalo s tím, že by to mělo být tradičnější, ale vzhledem k tomu, že je to odpojeno od všech stěn, umístěno v prostoru, je to akceptovatelné.
Nakolik čerpáte z práce jiných? Jak moc je vaše práce omezována normami a předpisy?
Rozhodně čerpáme z práce jiných. Díváme se, co dělají naši kolegové u nás i ve světě, to je neopominutelné. Snad se nám nestalo, že bychom něco okopírovali. I když na druhou stranu se může stát, že určitá stavba v určitých podmínkách by byla přesně ta pro pozemek, který bychom měli k dispozici.
Jinak normy a předpisy jsou noční můra mnoha architektů. Zejména co se požárních předpisů týče. Nechci je zlehčovat, ale troufnu si říci, že jsou přísnější, než je ve světě běžné. A jsou chvíle, zejména ve fázi schválení projektu pro stavební povolení, kdy neřešíte některé dny nic jiného, než jak splnit „obecné technické podmínky pro výstavbu a jiné související normy“.
V roce 2008 jste získal cenu Grand Prix. Je k něčemu taková cena dobrá? Pomůže při shánění zakázek nebo jde jen o prestiž?
V našem prostředí (jde o národní cenu) je to pro mě zpětná vazba, protože jsme byli posuzováni mezinárodní porotou a mezi kolegy architekty náš projekt našel nějaké uznání. Určitě to potěší, ale že by to přineslo nové zakázky to ne. Ostatně reklama v architektuře obecně nepřináší mnoho zakázek. Je totiž mnohdy o věc velmi osobní a lidé dají spíše na doporučení.
Do jaké míry se vaši zákazníci nechají vámi opečovávat? Když si někdo nechá stavět dům, mluví vám do toho hodně anebo méně?
To se různí. Když se moc mluví, je to jako u lékaře. Slepé střevo si sám nevyndáte, takže v určité chvíli je lepší lehnout si na stůl a dát důvěru lékaři (architektovi). Jinak by ta diskuze mohla být nekonečná.
Ovšem rozhodně ctíme názory klienta a snažíme se najít společnou řeč. Vždycky říkám, že je třeba, aby ten společně strávený čas s klientem (mohou to být i roky) byl dobrý. Nemá smysl se trápit vzájemným vymezováním a nespokojeností.
Dopadla nějak ekonomická krize na váš obor?
Jsme poměrně malá architektonická kancelář. Ještě donedávna jsem říkal, že se nás krize narozdíl od kolegů, kteří zastavují projekty, netýká. Teď už mám jeden zastavený projekt taky. Takže ano. Investoři zvolnili a vyčkávají. Nevidím to ale nijak katastroficky. Myslím, že se to zase rozeběhne.
Nemáte pocit, že si většina lidí u nás nemůže dovolit originální dům navržený od architekta?
Nemyslím si, že by spolupráce s architektem měla stavbu třeba rodinného domu nutně zdražovat. Samozřejmě pokud si koupíte katalogový domek, bude levnější. Je to ale otázka poměru kvalita-cena. Domnívám se, že i dům za běžné peníze lze zpracovat s architektem a že by to klient vždy ocenil.
Dáváte přednost nějakému materiálu?
Nepreferujeme jednotlivé materiály. Vždy se snažíme, aby konkrétní projekt byl proveden z materiálů, které se k tomu hodí. Nicméně dáváme přednost přírodním materiálům a matriálům, které mají nějakou svou strukturu. Ostatně i pouhý beton má svou strukturu už jen tím, jak se do něj otisklo bednění. I proto považuji beton za svého druhu přírodní materiál.
Sledujete trendy v používaných materiálech?
Určitě sledujeme, jaké materiály se v současnosti používají. Problém je, že v našem prostředí je to drahé. A přece jenom naše ekonomika neoplývá investory, kteří by chtěli s novými materiály experimentovat.
Můžeme se po ekonomické krizi dočkat toho, že nastane boom výrazných budov z inteligentních materiálů? Pracuje se na tom?
Určitě se na tom pracuje… Nicméně soudím, že revoluce v architektuře přijde a s levným zdrojem energie. Doposud je to všechno trošku hra.
Musíme najít levný zdroj energie, protože všechny nové materiály a experimenty jsou energeticky náročné. Souvisí to i s problematikou takzvané zelené architektury.
Do jaké míry je právě zelená architektura pouze určitý trend?
Zelené architektuře je rozhodně potřeba se věnovat a zkoumat to. Nemá smysl utrácet energii potažmo peníze za stavby, které energii nešetří. Zároveň je ale třeba si uvědomit, že k tomu, abychom stavbu šetrnou k životnímu prostředí udělali takzvaně pasivní, potřebujeme peníze. Jinými slovy řečeno, energii vezmeme někde jinde, akorát že stavba v místě svého určení energii šetří a neznečišťuje prostředí.
Tedy když budu chtít bydlet ve srubu a klást důraz na to dřevo, je to v pořádku?
Tam je to v pořádku. Mám problém s technologiemi (solárními panely, tepelnými čerpadly), které mají uspořit energii. Na tyto technologie je totiž také někde třeba vydat energii.
Na jedné přednášce architekt Kaplický ukazoval boty dělníka, který stavěl běžnou, z jeho pohledu „hloupou“, stavbu. Byly to zablácené holinky. Pak ukazoval boty dělníka, který staví jeho stavbu. Byly to mokasíny. Ale zapomněl říct, že je jeho stavba z duralu, který museli někde ve slévárnách poměrně obtížně a za velkých energetických nároků vyrobit. A dělníci, kteří tam pracovali, určitě nenosili mokasíny.
Zmínil jste architekta Kaplického. Jak jste sledoval kauzu kolem Chobotnice na Letné?
Velmi pečlivě, přestože jsme se soutěže neúčastnili. Mně se Kaplického návrh líbí. I když označíme-li Kaplického stavby trochu za sochy, možná nepatří k těm nejzdařilejším.
Drobný problém mám také se soutěží. Ta měla nějaké podmínky, ty byly nějak vykládány. Chápu stížnosti kolegů architektů, kteří se soutěže zúčastnili, na to, že vyhrál Kaplického návrh, protože jinak pracoval s umístěním knih.
Jde ale přece o Národní knihovnu. I v samotném označení národní se skrývá jistý význam této stavby, srovnatelný třeba s Národním divadlem. Společnost by měla najít odvahu knihovnu postavit, protože je škoda, aby to vyšlo takhle do prázdna.
Myslím, že by knihovna mohla stát na místě, kde stála Stalinova socha, tedy poněkud dál od hrany Letenské pláně. Koneckonců je to projekt do parku, jak ho prezentoval sám Kaplický.
Kterého svého díla si vážíte nejvíc?
To je těžká otázka. Nezáleží to na velikosti. Dělali jsme projekt na 300 bytů v Karlových Varech, málokdy si na něj vzpomenu (ne, že by byl nekvalitní). Ale třeba zrovna projekt koupelny na Hradě mám rád.
Do jaké míry je architektura umění?
Římský architekt Vitruvius tvrdil, že kvalitní architektura by měla splňovat tři věci. Měla by být dobře postavená, měla by dobře sloužit a měla by být krásná.
Ta poslední třetina je to umění. Je tam kus iracionality, rozhodně se nebráním tomu, že architekt je umělec. Ale v profesi je tím umělcem narozdíl například od sochaře pět deset procent z času, který nutně musí věnovat projektu.
(redakčně kráceno)