Téma Historického magazínu uvedl kunsthistorik Filip Suchomel (přepis doplňující reportáže): Nacházíme se u fotografií, které představují Japonsko sedmdesátých let 19. století. V době, kdy do Japonska připlouvali první Evropané a kdy se v Japonsku začínal rozvíjet také fotografický průmysl – nové médium, které zpodobovalo Japonsko tak, jak si by si ho poté představovali jeho návštěvníci. Japonsko se otevřelo světu v roce 1854. Za dvacet let vznikl obrovský boom zájmu o japonská fotoalba, která zpodobovala nejen staré Japonsko a jeho památky a podobně, ale také japonské zvyky, portréty japonských krasavic a samurajů. Tato sbírka je evropsky unikátní v tom, že se dochovala v perfektním stavu. Nachází se na zámku v Lysicích na sever od Brna, který patřil starému zemskému šlechtickému rodu Dubských. Autorem této sbírky je zajímavá postava české historie - sběratel a námořník Erwin Dubský.
Hrabě Erwin Dubský
Fotografie, které nám představil historik umění Filip Suchomel jsou unikátní nejen svým původem, ale i způsobem, jak se k nám dostaly. Právě tomu byl věnován Historický magazín z 21. dubna. Moderátor František Novotný do studia pozval historika Borise Gola (BG), odborníka na dějiny rakousko-uherského loďstva a Josefa Dolejšího (JD), který se dlouhodobě o zajímá o životní osudy Erwina Dubského.
Při jaké příležitosti k nám přivezl hrabě Dubský tyto fotografie?
JD: Erwin Dubský navštívil Japonsko jako námořní poručík, první důstojník Jeho Veličenstva korvety Arcivévoda Bedřich (Erzherzog Friedrich) při dálkové expedici, plavbě kolem světa v říjnu až prosinci roku 1874. Do Japonska se pak vrátili znovu v srpnu 1875, mezitím navštívili Čínu, Malajsko, Indonésii a celou tichomořskou ostrovní říši. Z Japonska se potom vydali dál přes Tichý oceán do San Francisca. Při té příležitosti se hrabě Dubský velmi intenzivně zabýval situací v Japonsku, což bylo zřejmě jeho hlavním posláním. Ale sbíral také umělecké artefakty a fotografie různých autorů.
Jak se moravský šlechtic stane námořním důstojníkem?
JD: To je půvabná otázka. Erwin Dubský byl vynikajícím studentem už od normální školy v Brně, přes akademické gymnázium v Brně, přes ženijní akademii ve Vídni až po námořní akademii v Terstu. Pro kantora jako jsem já, je radost vidět jeho vysvědčení, které je možno spatřit v Zemském úřadu v Brně, kde je na většině dokumentů napsáno premier eminentur – nejlepší žák. Dubský zažívá nástup císařské flotily v první fázi, v době kdy studuje na akademii a kdy Rakousko hledá vhodný kádr důstojníků, kteří by mohli nastoupit na válečná plavidla. Dubský proto nedokončuje ženijní akademii a přestupuje na námořní akademii v Terstu. Stává se námořním kadetem a v roce 1860 praporčíkem řádových lodí.
Plavba šroubové korvety Erzherzog Friedrich nebyla první rakouskou dálkovou plavbou, předcházela jí jiná, slavnější. Která to byla?
BG: V roce 1857 z terstského přístavu vypluly dvě fregaty Karolína a Novara - 30. dubna to bude přesně 150 let. Původně se vydaly na vědeckou expedici, která byla posléze během plavby překvalifikována na cestu kolem světa za účelem vědeckého poznání a rozvoje politických vztahů. Tyto dvě fregaty vypluly z terstského přístavu. Novara byla rychlejší, takže byla v Gibraltaru dřív a čekala tam na Karolínu. Cesty obou lodí se později rozdělily. Karolína vyrazila směrem na Madeiru do Ria de Janeira, z Ria pak plula do Kapského města a podél pobřeží zpátky do Gibraltaru. Její plavba trvala přesně rok.
Novara prakticky následovala Karolínu do Ria de Janeira. V Riu se vydala také do Kapského města, obeplula Afriku a vydala se k Cejlonu. Postupně její cesta pokračovala na Srí Lanku, Madras, Nikobary, Singapur. Nějakou dobu se Novara zdržela v Hong-Kongu. Pak se stala nemilá příhoda, kdy při plavbě v Čínském moři byla Novara při silném tajfunu poškozena. Takže původní záměr plout do Japonska se změnil, Novara se vydala do Sydney, kde ji v suchém doku museli opravit.
Po nezbytných opravách vyrazila na Nový Zéland. Prakticky křižovala kolem Nového Zélandu, Tahiti až se přes Hornův mys vrátila k pobřeží Afriky, kde se podél pobřeží vrátila do Gibraltaru a pak do přístaviště v Terstu. Její plavba trvala 551 dnů a k tomu 286 dnů kotvila v přístavech. Patřila mezi velice významné plavby, protože vědecký tým, který na Novaře byl, shromáždil na 28 tisíc různých artefaktů (přírodovědných, etnografických, archeologických). V roce 1861 byl Novaře zabudován parní stroj a později se vydala ještě na další plavbu.
Novara se ještě jednou zapsala do dějin, i když je to poměrně pochmurný příběh?
JD: V dubnu 1864 přijal viceadmirál Ferdinand Max, arcivevévoda Habsburský ve své přepychové vile nad Terstem mexického vyslance, který mu přišel nabídnout mexickou císařskou korunu. Potom se Ferdinand Max vypravil na fregatě Novara pod velením svého rádce a učitele Wilhelma von Tegetthoff na dalekou plavbu do Mexika. Plavba dopadla šťastně, ale celá epizoda jeho císařství nikoli. Stejný velitel měl totiž v lednu 1867 za úkol dopravit zpět ostatky popraveného mexického císaře Maxmiliána.
Byli v posádce Novary nějací Češi?
BG: Určitě byli. Podařilo se mi zjistit, že jako šestnáctiletý člen lodní kapely podstoupil cestu kolem světa Eduard Plachý ze Ctiněvsi pod Řípem. Pan Plachý později sepsal celou anabázi do nádherného deníku, který se o nějaké roky později dostal do rukou českých námořníků, kteří se po první světové válce vraceli zpět do vlasti. První sepsaná zmínka o této cestě vyšla v časopise Moře Slovanům, který vycházel v roce 1936, a jmenovala se „S fregatou kolem světa“. Byl to článek na pokračování asi v pěti číslech, kde pan Plachý popsal plavbu fregaty Novara. O tuto plavbu se později zajímal František Běhounek, který v roce 1947 vydal nádhernou publikaci pro děti, „Fregata pluje kolem světa“.
Vraťme se ke korvetě Erzherzog Friedrich. Co si má člověk představit, když se řekne šroubová korveta?
BG: Zmíním dva pojmy. Jeden je fregata a druhý korveta. Na konci osmnáctého století se začíná vyvíjet nový druh lodě – fregata. Fregata byla obratná, dobře vyzbrojená, přibližně šedesát metrů dlouhá plachetní loď (trojstěžník), která měla samostatnou dělovou palubu s asi šedesáti děly. Později byla fregata vybavena parním strojem. Druhým, o třídu nižším plavidlem byla korveta. V případě Erzherzog Friedrich šlo o krytou šroubovou korvetu. To znamená, že měla jen dělovou palubu, na které bylo umístěno 24 děl. Korveta Friedrich měla navíc přední a zadní část krytou, na těchto pokrytích byla také děla. Hnána byla z části parním strojem a plachtovím.
Která první rakouská válečná loď s diplomatickým posláním doplula do Japonska?
JD: I korveta Arcivévoda Bedřich měla dost široké diplomatické poslání. Je zřejmé, že úkolů bylo několik. Především to byla prezentace císařské námořní vlajky v dalekých mořích. Tehdy se těmto symbolům přikládal veliký význam – přítomnost válečného plavidla v Tichém oceáně byla velice významná politická záležitost. Čili Rakousko jako mladá námořní velmoc cítilo potřebu se prezentovat v této oblasti vedle klasických velmocí, jako byla především Anglie. Často se uvádí, že šlo o plavby výzkumné, že program byl vědecký. Samozřejmě, že ano, ale také šlo o informace zpravodajského typu, o vojenskou sondáž, o to zjistit, kdo je kde jak přítomen, jak je silný. Takže toto rakouská vláda sledovala, i když námořní aktivity nebyly z pohledu rakousko-uherské politiky prioritní.
První rakouskou válečnou lodí v Japonsku byla loď Donau v roce 1871. Co se týče naší lodi Erzherzog Friedrich, na které se plavil hrabě Dubský, tak tam je velice zajímavý historický moment. Jedním z úkolů této expedice totiž bylo pozorování průchodu Venuše přes Slunce, což byl stejný důvod první plavby Jamese Cooka o nějakých sto let dříve. V Cookově případě šlo o zastírací důvod, aby se dostal do Tichého oceánu, kam nechtěli Španělé nikoho pouštět.
Byl hrabě Dubský ojedinělý svou sběratelskou vášní mezi rakouskými námořními důstojníky? Nebo jsme měli více rodáků se stejnými sklony?
JD: V druhé polovině devatenáctého století cestovalo po Dálném východě docela dost Čechů, ale námořních důstojníků mezi nimi bylo pomálu. Hodnost prvního námořního důstojníka nebyla zanedbatelná, na této pozici se příliš Čechů nevyskytlo. Vyskytovali se však na pozicích jiných, které místo aristokratického původu vyžadovaly odbornou přípravu dlouhodobým, hlubokým studiem. Bylo by křivdou nezmínit v souvislosti s Erwinem Dubským dva námořní důstojníky.
Tím prvním je první lodní lékař a chirurg Jindřich Blažej Vávra. Tehdy se povolání lékař a chirurg oddělovala, protože šlo o jinou specializaci. Tento člověk se zúčastnil plavby do Brazílie na fregatě Novara. Na palubě fregaty Donau se pak zúčastnil cesty na Dálný východ. Přivezl velké množství různých artefaktů především přírodního rázu. Jako lékař měl k přírodním vědám velice blízko a byl neobyčejně systematický: měl zažitý vědecký přístup, takže své sbírky pečlivě třídil. V důsledku toho se také stal kustodem muzea v Brně.
Druhým je Václav Stejskal, hospodář na císařské jachtě Miramare, později poměrně vysoce postavený úředník na Ministerstvu války. On také podnikl cestu kolem světa na korvetě Aurora a přivezl s sebou několik stovek předmětů, které se staly základem sbírky v Náprstkově muzeu, za což jsme mu dodnes vděční.
Kromě fotografií přivezl Erwin hrabě Dubský ze své cesty kolem světa mnoho dalších předmětů – keramiku, porcelán, velkou sbírku zbraní a ukázky lakových prací. Vystavil je v rodinném sídle v Lysicích, kde nám paní kastelánka Martina Medková Rudolfová odhalila i jiné stránky všestranné osobnosti Erwina hraběte Dubského (přepis doplňující reportáže):
Antonín Amat Erwin Dubský byl členem námořnictva Rakouska-Uherska. Několikrát na svých cestách obeplul zemi a z těchto cest si přivezl velkou řadu exponátů. Nejvíce připomínáme sbírku aluminiových fotografií a předměty, které mají spíše knižní nebo mapovou podobu. Důležité jsou jeho zápisy z cest a dvousvazkový lodní deník z let 1851-54, který by se dal označit za memoárovou literaturu. V tomto deníku popisuje i své subjektivní zážitky, takže se nejedná pouze o stručný námořní deník. Erwina Dubského označujeme za renesančního člověka, protože se zajímal od antropologie až po geografii. Byl také velmi dobrým malířem. Erwin Amat Dubský po penzionování, kdy do výsluhy odešel jako emeritní fregatní kapitán, pobýval především tady a ještě držel byt ve Vídni. V Lysicích pořádal své sbírky fotografií, zápisky z cest a různé mapy. A zde je nakonec pochován, i když umírá v roce 1909 ve Vídni.
Kde se vzalo mnohovrstevnaté nadání Erwina hraběte Dubského? Jaká byla rodina, z které pocházel?
JD: Dubští z Třebomyslic jsou stará česká, posléze moravská rodina (pocházejí z jižních Čech později, přesídlili na Moravu). Byl to rod svobodných pánů, v roce 1810 povýšených na hrabata. 24. června 1836, kdy se Erwin Dubský narodil, rodina neobyčejně prosperovala a stála ve středu obrozenecké společnosti na Moravě. Oba rodiče byli velice společensky angažovaní. V tomto směru bych připomenul babičku Erwina Dubského Antonii Piatiovou, která měla výrazné umělecké sklony a nepochybně ovlivnila vývoj citlivého dítěte, jakým Erwin Dubský zcela jistě byl.
Hlavní motiv, proč se rozhodl pro svou námořnickou kariéru, mohl být, že jeho prastrýc Ferdinand Leopold Dubský v roce 1685 odešel na Maltu jako maltézský rytíř a bojoval na galérách maltézského řádu proti Turkům. Postupoval velice rychle, z kapitána galér dosáhl hodnosti generála. Když se vrátil domů, tak ho císař Karel VI. povýšil na viceadmirála císařské rodiny. Zemřel roku 1721 v Praze.
Dodal bych, že postup Erwina Dubského nebyl nijak zvlášť rychlý – v rakouské flotile to nebylo obvyklé. Takže z počátku postupoval pomalu, pak samozřejmě mezi posledními hodnostmi rozmezí bylo krátké. Podle císařského dekretu byl penzionován v roce 1885. Poté žil převážně na Lysicích, kde čte, maluje, pořádá sbírky, které ještě dokupuje. Jezdil po lázních, protože měl vážné zdravotní potíže. V únoru roku 1909 se jeho zdravotní stav zhoršil, trpěl arterosklerózou a problémy s tlakem, takže se odjel léčit do Vídně, kde 28. února 1909 umřel. Na své přání byl poté převezen do Lysic.
Pozoruhodná je jedna věc, že sbírky zámeckého pána měly charakter kunst komory, kdežto stejně staří námořní důstojníci z měšťanských vrstev, kteří neměli kde ukládat své sbírky, je většinou obětavě věnovali muzeím.
(redakčně kráceno)