V tuzemsku spoře uváděná hra Cid, tedy drama o cti, lásce a vášni se nyní objevilo na jevišti Městského divadla Brno. Režisér Roman Polák hru francouzského barokního autora Pierra Corneille nechal prostoupit atmosférou španělské koridy. Na činoherní scéně divadla na Lidické ulici tak vyrostla velká ohrada, která vytváří arénu, v níž se celý příběh odehrává. Kostýmy v rudých barvách jsou namnoze vyvedeny jako uniformy toreadorů, kvartet tanečníků před diváky stylizované býčí zápasy i předvádí.
Přestože nemá tragikomedie s býčími zápasy pranic společného, chtěl Polák tímto výtvarným řešením zdůraznit základní konflikt. Mezi Donem Rodrigem alias Cidem a krásnou Jiménou hoří láska. Později se stejnou intenzitou půvabná milenka touží po pomstě. Ridrigo jí totiž zabil otce, aby zachránil čest vlastní rodiny. V Corneillově hře to přímo vře emocemi a city, které chtěl režisér možná až příliš doslovně připodobnit španělské národní zábavě, při níž umírají býci.
Hrdinové tady musí hájit čest jména, což pro dnešní ryze pragmatickou společnost může mít rysy až zbytečného patosu nebo i naivity. Corneillovy postavy bojují navrch samy se sebou, jak se ponejvíce ukazuje na Jiméně zmítané povinností k rodové cti a osudovou láskou. Corneillova hra měla premiéru v roce 1637 a ve své době se stala senzací. Dramatik volně čerpal ze starošpanělských romancí o historickém kastilském rytíři a dobrodruhovi jménem Rodrigo Díaz de Vivar. Žil v 11. století a Maurové mu přezdívali Cid, což znamená pán nebo velitel. Proslavil se hlavně dobytím Valencie.
Režisér Polák se snaží nejen díky vizuálnímu řešení (scéna Pavel Borák a kostýmy Peter Čanecký) postavit před diváka skutečně živoucí hrdiny, a ne nějaké čítankové ideály. Právě prostředí španělských toreadorů se mu stalo klíčem, který možná odemyká kýženou vášnivost, ale po čase se stává poněkud doslovným a monotónně ilustrativním. Divák si jistě užije herce oděné výhradně v rudých kostýmech a bude mít radost ze skvěle plynoucího a básnivého překladu Vladimíra Mikeše. Jinak se ovšem Polákova inscenace v neproměnlivé výpravě rozjíždí vcelku zvolna a na diváka nepřeskakuje právě onen svár a zápal hrdinů. Výmluvným důkazem, že klasicistní verše jsou pro mnohé současníky zádrhelem a nezáživným materiálem, byl na premiéře fakt, že mnoho lidí po přestávce zvolilo ústupovou cestu.
I přes naznačené problémy je však brněnský Cid podívanou, která má ambice publikum vnitřně zasáhnout. Na rozdíl od mdlejších hereckých výkonů pánské šatny si hlediště užije výkony rozvášněných dam. Výtečný vrstevnatý výkon podává Evelína Kachlířová jako Jiména. Musí totiž publikum přesvědčit, že se stejnou intenzitou svého Rodriga miluje a že není žádným prázdným rozmarem žádost o jeho smrt. Toto napětí vlastní figury umí Kachlířová nejen rozlišit, ale také směrem do hlediště dobře dávkovat. Zajímavý výkon podává také Pavla Vitázková coby kastilská infantka, která naopak jako reprezentantka nejvyšší šlechty musí svoji náklonnost hlavnímu hrdinovi skrývat.
Právě zmíněné herecké výkony jsou doporučením, že zájemce prožije zajímavý večer. Mají mu k tomu navíc dopomoci taneční vsuvky čtveřice tanečníků a celá bombastická výprava v rudé barvě, kterou se pyšní vášeň, láska a také pomsta. Corneillův Cid v brněnském podání není ovšem příležitostí pro milovníky romantickým historických obrázků. Je určený lidem milujícím silné příběhy a mistrné básnické slovo. Obojího se českému divadlu příliš nedostává. Vezmeme-li navrch v potaz informaci, že Cid se podle databáze Divadelního ústavu hrál v Česku od roku 1960 jen v pěti provedeních, máme další pádný argument, proč novinku Městského divadla navštívit.
