Tallinn - Jako největší námořní katastrofa v Evropě od konce druhé světové války je v dějinách zapsána nehoda trajektu Estonia, při níž v roce 1994 v noci na 28. září zahynulo 852 lidí. Z 989 pasažérů a členů posádky se z chladných vod Baltského moře podařilo zachránit 137 lidí. Šance na objasnění nehody, jež se stala v půli cesty z Tallinnu do Stockholmu, ale zůstanou zřejmě navždy pohřbeny s vrakem plavidla na dně moře. A ač vyšetřování ukázalo pochybení odpovědných osob, dosud nebyl nikdo postaven před soud.
Teorií o příčině nehody Estonie se objevila celá řada
Kromě mezinárodního zločinu a pašování drog či plutonia se hovoří i o mstě tajných služeb za to, že se v Estonii odvážel z Pobaltí do Švédska vojenský materiál. Koncem roku 2004 vyšla najevo informace (v lednu 2005 soudem potvrzená), že v trajektu Estonia se 15 a devět dnů před katastrofou vojenský materiál opravdu přepravoval - údajně šlo o ruskou či někdejší sovětskou vojenskou elektroniku z Pobaltí.
O těchto tajných transportech věděla i švédsko-finsko-estonská vyšetřovací komise, ustavená krátce po neštěstí, která je však v závěrečné zprávě v roce 1997 zamlčela. Podle komise se Estonia potopila kvůli konstrukční chybě, jež se jí stala osudnou v prudké bouři, a kvůli nedostatečné údržbě (Estonia byla v provozu 14 let). Zjistilo se také, že majitel lodi estonsko-švédska firma Estline (v níž měla majetkovou účast i estonská vláda) se pokusila utajit několik technických nedostatků v ukotvení téměř šedesátitunových vrat. Na vině byla podle komise i posádka, která podcenila vážnost situace.
Zkáza byla rychlá a odbornící dodnes nevědí proč
Odborníkům se dosud nepodařilo objasnit, proč šla Estonia ke dnu tak rychle (za necelou půlhodinu). Podle závěrů vyšetřovací komise se Estonia potopila poté, co jí v bouři upadl přední příklop a voda se přes otevřenou příď dostala na palubu s auty. „Trajekt ale nemůže jít tak rychle ke dnu jen proto, že se na autopalubu dostane voda,“ tvrdí profesor Olle Rutgersson z Göteborgu, podle něhož výbuch nelze vyloučit. O explozi se prý zmiňovala i řada z přeživších.
Desetipalubový kolos Estonia se na svou poslední pouť vydal večer v 19:15 místního času. Na palubě modrobílé Estonie bylo tou dobou 38 kamionů, dva autobusy, 34 aut a 803 pasažérů (většina Švédů) spolu se 186 členy posádky. O vyplutí na moře, na němž vichr o síle osmi stupňů Beaufortovy stupnice zvedal vlny, rozhodl kapitán Arvo Andersson. Krátce po půlnoci vlnobití zesílilo a technik zjistil, že na spodní autopalubu 160 metrů dlouhé lodi zatéká mezerou v odklápěcí přídi, kudy vozy do plavidla najely. Námořníci se pokusili otvor ucpat matracemi a spustili čerpadla.
V čase 00:45 se ozvala dutá rána, kdy se patrně vrata utrhla. Řada vyděšených cestujících vyběhla na palubu a radista vysílal nouzový signál Mayday. Loď už se znatelně nakláněla. Podpalubí plné vody pak převrátilo trajekt na bok a když hodiny ukazovaly 01:50, ozvala se posádka naposledy. Desítky lidí se nestačily ani probudit ze spánku. Asi 250 osob naskočilo do člunů nebo si navléklo záchranné vesty. V mrazivé vodě (o teplotě asi 10 stupňů) však neměli velkou šanci. Za půl hodiny připlul k místu tragédie jiný trajekt, ve tři hodiny dorazil první vrtulník.
Při tragédii se podařilo záchránit 138 lidí, z nichž jeden zemřel v nemocnici. Během následujícího měsíce bylo z moře vyloveno 93 mrtvých těl, ostatky 94. oběti byly nalezeny 18 měsíců po katastrofě. Ostatní oběti zůstanou asi pohřbeny v mezinárodních vodách; švédská vláda navrhla betonové zakonzervování vraku. Smlouva mezi Švédskem, Finskem, Estonskem, Lotyšskem, Dánskem, Ruskem a Británií, jejichž obyvatelé jsou mezi oběťmi, místo prohlásila za nedotknutelné. Zákaz se ale týká jen signatářských zemí, takže k vraku se dostalo již pár „nezvaných hostů“, mezi nimi i dva plzeňští potápěči Jindřich Böhm a Ivan Kovář.
