Vrak dávno ztracené lodi, fascinující artefakty i recyklace a hybridizace podle našich předků. Rok 2022 potěšil fanoušky archeologie desítkami úžasných objevů.
Rok 2022 přinesl v archeologii řadu objevů. Desítka nejzajímavějších vypráví dějiny jinak
Přes doznívající pandemii covidu i politické napětí ve světě se roku 2022 archeologii dařilo – a to jak v Česku, tak i ve světě.
Tisíce let stará svatyně
Lidé uctívali pravěká zapomenutá božstva zřejmě už před desítkami tisíc let, ale chybí pro to důkazy. Jednu z nejstarších známých svatyní odhalili vědci v Jordánsku. Datuje se do doby kamenné a objevena byla loni v poušti Džibál al-Chašabíja na jihovýchodě země.
Místo využívali k rituálům lovci gazel. Nachází se zde oltář i miniaturní model pasti na zvěř. Podle vzhledu se jí říká pouštní drak. Tvoří ji dvě nebo více kamenných zdí vedoucích k ohradě, kde se zvířata porážela. Zídky mohly někdy měřit i několik kilometrů a byly nalezeny i v Saúdské Arábii, Sýrii, Turecku nebo Kazachstánu.
Po stopách venuše
Vídenští antropologové nejspíš rozluštili pravěkou záhadu: původ slavné Willendorfské venuše. Důkazy jasně říkají, že z Rakouska, kde byla nalezena, pocházet nemůže – materiál, z něhož byla vytvořena, pravděpodobně pochází ze severní Itálie.
Willendorfská venuše ze všech stran
Překvapivý výsledek výzkumu podle jeho autorů vrhá úplně nové světlo na pozoruhodnou mobilitu prvních moderních lidí. Zjevně byli schopní dost dobře překonávat oběma směry Alpy.
„Lidé v té době vyhledávali a obývali lokality, které byly pro jejich život nejvhodnější. Když se změnilo klima nebo situace s kořistí, přesouvali se dál, nejlépe podél řek,“ vysvětluje antropolog Gerhard Weber. Taková cesta mohla trvat třeba celé generace.
Ztracená loď v Antarktidě
Vrak plavidla Endurance z expedice Brita Ernesta Shackletona leží v hloubce asi tří tisíce metrů ve Weddellově moři. Objevili ho tam experti, kteří po něm pátrali na výpravě vyslané z Jihoafrické republiky k Antarktidě.
Shackletonova loď vyplula v roce 1914 a roku 1915 u Antarktidy uvázla v ledu a pak se potopila. Teď byla lokalizována zhruba šest kilometrů od pozice zaznamenané jejím kapitánem Frankem Worsleym.
Historik Dan Snow řekl, že je loď neuvěřitelně zachovalá. „Na písčitém antarktickém dnu nejsou mikroorganismy ničící dřevo a voda tam má kvalitu destilované. Dokázali jsme pořídit velmi dobře zaostřené záběry,“ sdělil. Z lodi nic nezmizelo a nikdo se ničeho nedotýkal. Vrak je podle Snowa chráněn Smlouvou o Antarktidě, která kontinent označuje za nadnárodní území určené pouze pro vědecké účely.
Zkoumání takových vraků bylo až donedávna zcela mimo schopnosti archeologie – teprve díky moderním technologiím, jako jsou odolné dálkově ovládané drony vybavené špičkovými senzory, se dokáže podívat do míst, o nichž sice věděla, ale neměla prostředky, jak je zkoumat.
Recyklace v pravěku
Dávní předkové lidí recyklovali kamenné nástroje a po úpravě je znovu použili, i když někdy k jiným účelům než jejich předchůdci. Podle nové studie recyklace kamenných nástrojů začala před stovkami tisíc let a trvala do té doby, dokud se tyto nástroje používaly, tedy vlastně až do doby železné. Pravěcí lidé mohli recyklovat až pětinu všech výrobků.
Pravěký kamenný nástroj
Kamenné nástroje jsou rozeznatelné od obyčejných kamenů pouhým zrakem – nemají přirozený tvar. To, že byly použity opakovaně, prozrazuje patina na kameni z různých období.
Když například hominidé použili kámen jako sekeru, po otupení ji nechali někde ležet a časem kámen pokryla hladká minerální patina. Pokud tento odhozený nástroj potomky opět zaujal, naostřili ho znovu a část starého nánosu při tom porušili. Když se otupil podruhé, byl znovu ponechán osudu a vytvořila se na něm čerstvější patina, rozeznatelná od té původní.
Mezidruhové styky
O tom, jak vypadaly doby, kdy se naši předkové z druhu homo sapiens sapiens mohli potkávat s neandertálci, toho víme pramálo. Nový objev ale pomohl vnést do této záhady světlo.
V jeskyni s výhledem na malebné údolí Rhôny v jižní Francii se totiž našly přesvědčivé důkazy o tom, že moderní lidé tuto lokalitu obývali ještě před neandertálci. „Tyto nálezy poskytují archeologický důkaz, že tito bratranci mohli existovat vedle sebe ve stejné oblasti Evropy ve stejném časovém období,“ uvedli vědci. Zjistili to pomocí nových technik, které pomohly datovat lidské ostatky z jeskyně do doby před přibližně 54 tisíci lety – to je téměř o deset tisíc let dříve než jakékoliv jiné nálezy v Evropě (s jedinou výjimkou v Řecku).
„Objev posouvá známé osídlení Evropy moderními lidmi výrazně do minulosti,“ poznamenal německý archeolog Michael Petraglia, který se na studii nepodílel. Pro agenturu AP uvedl, že výzkum má zásadní důsledky pro pochopení toho, jak se moderní lidé šířili světem, osidlovali Evropu a také, jak interagovali s jinými inteligentními druhy.
Lidstvo a hybridi
Vědci objevili nejstarší známý doklad o hybridizaci cíleně způsobené lidmi. Kříženec dvou druhů osla přišel na svět před asi 4500 lety v Mezopotámii. Detailní analýza DNA zvířete, jehož kosti zpočátku vypadaly jako koňské, ukázala, že ve skutečnosti se jedná o potomka samice osla domácího a dnes již vyhynulého samce ašdariho, neboli divokého osla syrského. Takovému zvířeti se v jeho vlasti říká kunga.
Asyřané na lovu divokých oslů
Vědci se domnívají, že tato genetická směs mohla poskytnout potomkům obou druhů dokonalou kombinaci temperamentu osla a rychlosti divokého osla. Výsledná kunga by byla silnější a rychlejší než osel, ale zároveň by se dala snadněji ochočit než divoký syrský osel. Předpokládá se také, že jejich cena byla až šestkrát vyšší než cena osla.
„Je překvapivé, že tyto starověké společnosti používaly něco tak složitého, jako je hybridní chov. Šlo o záměrný čin: měli domácího osla, věděli, že nemohou domestikovat syrského divokého osla, a koně ještě nedomestikovali,“ uvedla spoluautorka studie Eva-Maria Geiglová.
Pivo a lidská civilizace
Archeologové našli už před 125 lety na severním Kavkazu podivná drobná žezla vyrobená z ušlechtilých kovů. Nová analýza teď odhalila, že soubor zlatých a stříbrných trubiček ve skutečnosti představuje nejstarší známá brčka na světě.
Uvnitř dutých „žezel“ se našly stopy zkamenělých částeček rostlin, pylová zrna z lípy, ale především stopy ječmene. A to je podle archeologů velmi silný argument, že šlo opravdu o brčka, která byla určená k pití piva, respektive nápoje ze zkvašeného ječmene.
Že se takové nápoje pily, vědí vědci už delší dobu, důkazy o přípravě pocházejí v Malé Asii už z doby před asi třinácti tisíci lety.
Lasery a skrytá místa
Řadu dosud neznámých staveb se podařilo objevit týmu polských a peruánských archeologů v komplexu rozlehlého naleziště Machu Picchu. Tyto stavby byly dosud ukryté hluboko v peruánské džungli a zahalené pod hustým listovím.
obrázek
Skenování pomocí laserového radaru (LiDAR) odhalilo více než deset staveb, které se nacházely v okruhu zhruba šedesáti metrů od hlavní obřadní části nazývané Chachabamba. „Byly tak blízko a my jsme ani nevěděli, že tam jsou,“ popsali autoři studie.
Laserové skenování také odhalilo kamenné kanály vedoucí částečně pod zemí, které zásobovaly vodou celou lokalitu Chachabamby. Vědci pak na základě sklonu a hloubky kanálů vytvořili modely, které umožnily zjistit, jak mohla voda proudit do různých rituálních lázní.
Mumifikační poklad objevený Čechy
Čeští egyptologové objevili v egyptské lokalitě Abúsír téměř čtyři sta nádob se zbytky materiálů, které se používaly při balzamovacích rituálech. Výzkum ukazuje mnohem lépe na život běžných lidí, kteří tvořili základ tehdejší společnosti – v tomto případě na muže, který byl za výrobu potřeb zodpovědný a jehož živila. Podle hieroglyfických textů na nich zapsaných byl majitelem tohoto mumifikačního depozitu Wahibre-meri-Neit, syn paní Irturut.
Zatím největší objevený mumifikační depozit v Egyptě byl uložený v jediné šachtě s rozměry přibližně pět krát pět krát patnáct metrů. Uvnitř šachty bylo ve čtrnácti vrstvách nad sebou pečlivě uloženo více než 370 velkých keramických zásobnic připomínajících amfory. V nich byly uchovány menší nádoby, předměty a suroviny využité při mumifikaci majitele hrobky, k níž depozit patřil.
Vrchní vrstva netypicky obsahovala kromě několika zásobnic také čtyři nepoužité vápencové kanopy. Tyto nádoby, uzavřené víky v podobě hlav čtyř ochranných božstev, sloužily k uchování vnitřností obřadně vyjmutých z těla zesnulého během balzamovacího rituálu.
Nebyl mor jako mor
Největší středověká pandemie ze čtrnáctého století nezasáhla podle vědců všechny regiony stejně. Zatímco například ve Skandinávii měla zdrcující vliv, na českém území při ní pokračoval hospodářský i demografický růst. Ukázala to inovativní metoda analýzy starého rostlinného pylu z různých evropských zemí, na níž se podíleli i čeští vědci.
Snímky morové bakterie Yersinia pestis pod elektronovým mikroskopem
Vzorky pylu z devatenácti současných evropských zemí ukázaly na prudký úbytek rozsahu zemědělské krajiny po pandemii ve Skandinávii, Francii, jihozápadním Německu, Řecku a střední Itálii. Tato zjištění podle vědců potvrdila údaje středověkých písemných pramenů o velkém poklesu počtu obyvatel po morové ráně. Zároveň se podle nich ale ukázalo, že mnoho regionů, včetně Českého království a přilehlých částí střední Evropy, mor zásadně nezasáhl.
Podle vedoucího týmů Adama Izdebskiho výzkum rovněž potvrdil, že neexistuje univerzálně platný model pandemie. „Pandemie jsou komplexní jevy, které mají nejen svou globální, ale i lokální historii. Vidíme to u pandemie covidu-19 a teď jsme to nově ukázali u středověké černé smrti,“ řekl.