„Takhle už nemůžeme dál žít,“ řekl Michail Gorbačov své ženě Raise v předvečer zvolení generálním tajemníkem sovětské komunistické strany. Byl si vědom, že země naléhavě potřebuje reformy. Když se do nich ale pustil, musel čelit odporu konzervativních a radikálních sil zevnitř, nedostatečné podpoře zvenčí a následkům svých vlastních chyb. Jím započaté změny vedly k demokratizaci sovětské společnosti i k ukončení studené války. Zároveň ale způsobily, že Sovětský svaz se mu nakonec rozpadl pod rukama. Gorbačov zemřel ve věku 91 let po těžké nemoci 30. srpna 2022.
Utnul studenou válku, rozklížil Sovětský svaz. Reformátor Gorbačov ukončil dvacáté století
Den po smrti Konstantina Černěnka, 11. března 1985, se v Kremlu sešlo politbyro komunistické strany, aby navrhlo kandidáta na nového generálního tajemníka. Přestože jich v úvahu připadalo víc, vedení strany se nakonec jednomyslně shodlo na nominaci Michaila Gorbačova.
„Umí naslouchat,“ ale také „umí být náročný,“ zaznělo mimo jiné na jeho adresu. „Má bezmeznou kreativní energii a odhodlání dělat víc a lépe,“ pochlebovali mu spolustraníci. „Roste před našima očima jako politická osobnost,“ uvedl další. „Nemůžeme na post generálního tajemníka nominovat nikoho jiného než Michaila Sergejeviče Gorbačova.“
O pár hodin později se sešel i stranický ústřední výkonný výbor, aby si vyslechl a potvrdil návrh politbyra. „Dvakrát stačilo, nebudeme podporovat žádného dalšího starce,“ uvedl už před zasedáním jeden z členů výboru s odkazem na Černěnka a jeho předchůdce Jurije Andropova, kteří nastoupili do funkce v dvaasedmdesáti, resp. osmašedesáti letech.
Když pak před delegáty předstoupil ministr zahraničí Andrej Gromyko a oznámil jméno tehdy čtyřiapadesátiletého Gorbačova, hala vypukla v dlouhotrvající aplaus. Ústřední výbor vzápětí nového generálního tajemníka jednomyslně potvrdil.
„Z malinkého šroubku v aktivního člověka“
Gorbačov obohatil učebnice dějepisu o dva termíny – „perestrojku“ a „glasnosť,“ tedy „přestavbu“ a „otevřenost“.
Perestrojka se podle něj na samotném počátku vztahovala pouze k činnosti Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS), do historie ale vešla v širším smyslu jako celospolečenská reforma, která počítala mimo jiné s určitou demokratizací uvnitř KSSS a částečným uvolněním centralizovaného hospodářství.
Glasnosť, kterou Gorbačov chápal jako podmínku perestrojky, zase znamenala rostoucí svobodu slova a větší otevřenost režimu vůči společnosti. To se týkalo i některých, do té doby tabuizovaných témat, typicky stalinistických represí či zakázaných uměleckých děl.
„Udělat naši společnost svobodnou, humánní a demokratickou, neopírající se o sílu, ale o aktivitu a poznání lidí,“ shrnul Gorbačov v knize Můj život: vzpomínky a zamyšlení z roku 2011 své reformní krédo.
Hlavním cílem perestrojky byl podle něj „přerod člověka z ‚malinkého šroubku' v aktivního účastníka společensko-politických procesů, schopného vlastního výběru a majícího vliv na vlastní i občanský vývoj a na chod svého okolí i společnosti,“ což podle něj vyžadovalo „více demokracie, více socialismu“.
Perestrojku jsme si představovali a zahájili ji jako proces obnovy socialismu. To byla jediná schůdná možnost. Pro mě byla myšlenka očištění socialismu od totalitárního dědictví Stalinovy éry něco osobního, něco, k čemu mě dovedly životní zkušenosti. Ti, kteří vnímají Gorbačova jako radikálního liberála, jenž zavrhl socialistické myšlenky, se jednoduše mýlí, stejně jako ti, kdo ho mají za zatvrzelého komunistu, který se z perestrojky nepoučil.
Historie.cs: Perestrojka (zdroj: ČT24)
Evolucí ke společnému evropskému domu
Obsah perestrojky byl podle Gorbačova revoluční. Současně ale sovětský vůdce zdůrazňoval, že změny musejí být zaváděny evolučně, tedy postupně a bez použití síly a násilí, protože „revolucionářství vede k chaosu, rozvratu a často nové nesvobodě“. Gorbačovovými slovy mělo jít o „revoluci evolučními prostředky“.
Gorbačov doufal, že ostatní sovětské satelity půjdou v jeho stopách a že se jejich lídři sami pustí do svých vlastních verzí perestrojky. Zároveň předpokládal, že (aspoň na čas) zůstanou členy Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci – vojenského a hospodářského paktu východního bloku.
Dlouhodobý zahraničně-politický rozměr jeho reforem totiž ztělesňovala kromě konce studené války také vize „společného evropského domu“. Podle Gorbačovova životopisce Williama Taubmana snil první a poslední sovětský prezident o tom, že „dosavadní dvě Evropy se nakonec spojí, čemuž bude razit cestu Sovětský svaz“.
Gorbačov to určitě myslel upřímně. Domníval se, že se zvýšením identifikace lidí s jejich prací, obcí, prostřednictvím demokratizace a hospodářských reforem zvýší jejich pracovní nasazení i zájem o budování socialismu. Vlastně si to ani jinak neuměl představit.
Měl tak vzniknout ohromný ekonomický prostor založený na volném trhu, svobodě myšlení a respektu k životnímu prostředí a lidských právech. Funkci NATO a Varšavské smlouvy – dvou nepřátelských armádních koalic – v něm měla převzít Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).
Stalinismus vs. Lenin a pražské jaro
Gorbačov pocházel z rolnické rodiny ze Stavropolského kraje, důležité zemědělské oblasti Sovětského svazu v podhůří Kavkazu. Jeden z politikových dědů vzdoroval kolektivizaci, druhý s ní pomáhal. Oba byli během čistek ve 30. letech zatčeni a odsouzeni, oba ale nakonec přežili. Dva Gorbačovovi strýcové a teta padli za oběť hladomoru.
Během druhé světové války, kdy Gorbačovovu rodnou vesnici Privolnoje okupovala útočící nacistická vojska, se musela rodina odejít bez otce, který byl dva měsíce po útoku Hitlera odvelen na frontu a vrátil se až v roce 1945.
Po válce pracoval otec jako kombajnér a jeho syn mu několik sklizní po sobě pomáhal. Za vynikající výsledky dostal coby sedmnáctiletý Řád rudého praporu práce, otec byl vyznamenán Leninovým řádem.
Právě zkušenosti z dětství a raného mladí, mimo jiné i vědomí, že „se stalinský režim choval k rolníkům jako k nevolníkům“, vedlo podle Gorbačovových vlastních slov k tomu, že se v něm během studií práv na Moskevské státní univerzitě (MGU; dnešní Lomonosova univerzita) rodil „kritický vztah k tehdejší situaci“.
Spíš než za disidenta ale sám sebe označil za revizionistu svého druhu. Tvrdil, že velkou inspirací mu byla poslední díla Lenina, který v nich podle Gorbačova přiznal, že udělal chybu a odvrátil se od revolučního přístupu k reformnímu.
Za druhý velký inspirační zdroj pak označoval pražské jaro, reformní proces pražských komunistů. Jeden z čelných představitelů československých reforem roku 1968, Zdeněk Mlynář, byl shodou okolností Gorbačovovým spolužákem z práv. V létě 1968 se však Gorbačov přidal ke svým spolustraníkům ve Stavropolu, kam se po studiích v Moskvě vrátil, a sovětskou invazi do Československa schválil.
S odstupem času ale právě s odkazem na pražské jaro uvedl, že motto perestrojky bylo „Za lidský, demokratický socialismus“ (podobně jako se v Praze mluvilo o socialismu s lidskou tváří), což podle něj ztělesňovalo snahu odmítnout „rigidní rozpor mezi socialismem a kapitalismem“. Když se pak v roce 1987 ptali novináři Gorbačovova mluvčího, jaký je mezi perestrojkou a pražským jarem rozdíl, odpověděl, že devatenáct let.
GALERIE
Gorbačov v Československu
Dialog jako metoda
Gorbačov byl aktivní jak v Komsomolu, tak ve straně, do které vstoupil během studií práv. Po návratu do Stavropolu postupně šplhal po tamním kariérním žebříčku a už tehdy – a později i v Moskvě coby člen ústředního výboru strany – opakovaně upozorňoval na potřebu reforem neefektivního zemědělství (ve Stavropolu také dálkově vystudoval zemědělský institut).
Podle svého životopisce Taubmana měl Gorbačov pevné odhodlání posouvat se vzhůru, sršel optimismem a sebedůvěrou, což mu umožnilo umně manévrovat a dosáhnout svých cílů. Příznivci ho popisují také jako upřímného a inspirativního člověka se silnými morálními hodnotami, kritiky iritovalo jeho přesvědčení o vlastní důležitosti, povýšenost a potřeba pozornosti a uznání.
Podle Taubmana Gorbačov nicméně skutečně převyšoval mnohé své kolegy jak inteligencí, tak znalostmi – a sám politik uváděl, že se od některých svých spolustraníků lišil snahou o dialog a nalezení kompromisu, což připisoval svým kořenům z etnicky pestrého kavkazského předhůří.
S manželkou Raisou před odletem z Islandu v říjnu 1986
Jeho snaha o dialog se podle poradce Anatolije Čerňajeva projevovala i po nástupu do čela státu: na jednáních vybízel spolustraníky k diskuzi a vyjádření vlastních názorů, na ulici se dával do řeči s běžnými občany.
Kouzlo osobností
V neposlední řadě odlišovala Gorbačova od jeho předchůdců i osobnost jeho manželky Raisy. Viditelné to bylo zejména během politikových zahraničních cest, na kterých ho vždy dobře oblečená, sečtělá a sebevědomá Raisa doprovázela.
Gorbačov na své ženě, s kterou se seznámil během studií (Raisa studovala na MGU filozofii), hodně lpěl a když v roce 1999 zemřela na leukémii, velmi ho to zasáhlo. Konzultoval s ní i pracovní problémy, což některé lidi iritovalo – stejně jako pouhý fakt, že přijala roli první dámy a byla v ní dost vidět.
V Moskvě proto koloval vtip, podle kterého Gorbačova při vstupu do nějaké vládní budovy zastaví ostraha a chce po něm stranickou legitimaci. „Co to má znamenat? Jsem Gorbačov, generální tajemník,“ zlobí se svazový šéf, načež příslušník ostrahy odpoví: „Promiňte, soudruhu Gorbačove, já vás bez Raisy Maximovny nepoznal“.
Dveře neotvírala ale jen erudice a Raisa; zahraniční partneři oceňovali i Gorbačovův smysl pro humor. Tehdejší francouzský poslanec Claude Estier, který doprovázel francouzského prezidenta Francoise Mitterranda na cestě do Moskvy, vzpomínal, že Gorbačov dorazil na oficiální recepci do Kremlu se zpožděním a omlouval se, že musel řešit „naléhavý problém v zemědělství.“ Když se Estier zeptal, kdy problém vznikl, Gorbačov s „potutelným“ úsměvem odpověděl, že v roce 1917.
Jeho postoj je relativně otevřený a inteligentní. Je přátelský, má určitý šarm a humor.
Ještě před svým zvolením generálním tajemníkem strany stihl Gorbačov při cestách do zahraničí udělat dojem kromě Mitterranda i na britskou premiérku Margaret Thatcherovou, která prohlásila, že „se jí pan Gorbačov líbí a můžou spolu dělat byznys“.
Mír jako nejvyšší priorita
Právě zahraničně-politická část perestrojky přinesla Gorbačovovi světový úspěch a popularitu. Mluvilo se dokonce o „Gorbimánii,“ neboť na jeho zahraničních cestách vítaly často sovětského šéfa nadšeně davy místních obyvatel. Platilo to i pro návštěvu Československa v dubnu 1987, třebaže Čechy a Slováky zklamal, protože během svého pobytu v zemi nekomentoval srpnovou invazi.
Jeho projev v OSN v prosinci 1988, v kterém mluvil mimo jiné o „světě bez násilí,“ „principu svobodného výběru státního zřízení“ nebo „demilitarizaci mezinárodních vztahů,“ však byl přijat s nadšením a o rok později mu byla udělena Nobelova cena za mír. Právě mír byl pro Gorbačova podle jeho vlastních slov nejvyšší prioritou a za hlavní úkol považoval zastavení jaderných závodů ve zbrojení s USA.
Vedle morálních hledisek a odporu k násilí za tím podle politikových bývalých poradců stálo i přesvědčení, že „Západ se očividně na SSSR zaútočit nechystá“. Gorbačov navíc věděl, že když budou závody ve zbrojení pokračovat, Moskva je prohraje. Týkalo se to zejména amerického projektu přezdívaného „hvězdné války“, tedy systému protiraketové obrany v kosmu. V neposlední řadě představovalo snížení ohromných nákladů na zbrojení nezbytnou podmínkou pro domácí reformy.
Následovala proto série summitů s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a poté i s jeho následovníkem Georgem Bushem, jejichž výsledkem bylo především několik odzbrojovacích smluv. Summit na Maltě z prosince 1989 pak oba jeho protagonisté, Gorbačov a Bush, označili za konec studené války.
K němu přispěl i další Gorbačovův krok – opuštění takzvané Brežněvovy doktríny, tedy principu vměšování do vnitřních záležitostí států střední a východní Evropy. Gorbačov nezasáhl proti změnám, které v dosavadních satelitech probíhaly, a nakonec nebránil ani znovusjednocení Německa.
Jsem přesvědčen, že sovětské vedení postupovalo správně, když se nevměšovalo do událostí, které proběhly v zemích střední a východní Evropy. Dodnes mě někteří přesvědčují, že jsem ty státy někomu ‚přenechal‘. Pokud tomu tak je, tak jsem je ‚přenechal‘ národům těch zemí.
Finanční pomoc za ústupky nepřišla
Z dalších Gorbačovových důležitých zahraničně-politických kroků je třeba jmenovat stažení sovětských vojsk z Afghánistánu a podporu zásahu v Iráku poté, co Saddám Husajn v srpnu 1991 napadl Kuvajt.
Gorbačov, který byl půl roku předtím zvolen prvním a posledním sovětským prezidentem, agresi odsoudil. Vyslovil se i pro rezoluci OSN, která hovořila o „použití všech nezbytných prostředků,“ třebaže byl Bagdád až do té doby spojencem Moskvy. Souběžně se ale Gorbačovův Kreml snažil Washingtonu do poslední chvíle rozmluvit pozemní operaci a vyřešit problém mírovou cestou.
Za své ústupky – ať už v případě sjednocení Německa či zásahu v Iráku – doufal Gorbačov ve finanční pomoc ze strany Západu, protože sovětská ekonomika kolabovala, což podrývalo jeho pozici a ztěžovalo perestrojku.
Německo poskytlo pomoc ve výši asi 60 miliard marek a americký ministr zahraničí James Baker přesvědčil podle svých slov Saúdskou Arábii, aby přidala čtyři miliardy dolarů. To bylo ale všechno.
Počáteční euforie
Právě horšící se hospodářská situace byla jednou z příčin problémů perestrojky na domácí půdě. Přitom na samém počátku měl Gorbačov podporu obyvatel, jak ukázala i jeho první cesta mimo Moskvu ve funkci generálního tajemníka.
V květnu 1985 ho v Leningradu vřele vítaly stovky lidí a jeho vystoupení v tamním paláci ve Smolném bylo pro obyvatele takovým zjevením, že po odvysílání projevu v televizi se videokazety se záznamem prodávaly za pět stovek rublů na černém trhu.
Lidé zvyklí na toporná vystoupení předchozích „starců“, na drmolícího Brežněva, který četl své projevy z papíru, teď viděli „mladíka“, který vypadal, že ví, o čem mluví, a navíc neměl projev předem připravený. Skutečnost, že mluvil spatra, nakonec zavdala podnět i dobovému vtipu: podle něj na tom byl nový stranický šéf vlastně ještě hůř než jeho předchůdci, protože zřejmě neuměl ani číst.
Ekonomické reformy, které Gorbačovův nástup do čela státu nastartoval, rozšířily mimo jiné vlastní zodpovědnost podniků. Politické reformy, které ale nakonec zašly dál, než Gorbačov původně zamýšlel, zase mírně uvolnily volební proces. Konečně glasnosť vytáhla z trezorů do té doby zakázaná knižní díla, mezi nimi i Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna.
GALERIE
Michaila Gorbačova při jeho návštěvě v Praze přišli uvítat na ruzyňské letiště kromě prezidenta Husáka a nejvyšších představitelů komunistické strany i lidé s vlaječkami, kteří čekali, zda se za nimi sovětský vůdce zastaví pobavit, jak míval ve zvyku.
Minerální tajemník
Reformy ale neběžely tak, jak si Gorbačov představoval. „Měl jsem pocit, že nám (společnost) nerozumí. Lidé si novinky neosvojovali,“ komentoval situaci s odstupem. Určitá rezistence „starých kádrů“ byla jedním z problémů, s kterými se perestrojka potýkala, a v některých regionech se tak „nedělo nic“.
Podniky využívaly svých posílených pravomocí spíše ve prospěch sebe samých, než zákazníků, a pracující zase svými požadavky na vyšší mzdy podporovali inflaci.
Ekonomická situace se navíc zhoršovala, k čemuž kromě nevýkonnosti ekonomiky přispěly i padající ceny ropy. Těžko dostupné už nebylo jen „luxusnější“ zboží, ale postupně i ledničky, čisticí prostředky, sešity či mnohé potraviny. Lidé si kromě prázdných regálů stěžovali také na špatné bydlení, mizerné penze, korupci, kriminalitu a nečinnost úřadů či prezidenta.
Gorbačov sám navíc nezačal perestrojku nejšťastněji, když jedním z jeho prvních kroků byla protialkoholická kampaň. Omezení výroby a prodeje alkoholu sice na čas spotřebu alkoholu snížilo, po nějaké době ale lidé i přes zákaz začali pálit alkohol vlastní, což způsobilo nedostatek cukru a zboží v obchodech.
- V době kampaně koloval následující vtip: Stojí fronta na vodku. Je dlouhá víc než kilometr. Všichni nadávají na vedení a hlavně na generálního tajemníka ÚV KSSS. Jeden rozezlený muž řekne: „Já teď půjdu do Kremlu a zabiju ho.“ „No tak běž,“ zasmějí se z řady. Jde tedy do Kremlu. Za hodinu se vrací. Řada se posunula, ale k pultu je ještě daleko. „Tak co, podařilo se ti ho zabít?“ ptají se. „Ne. Tam je ještě delší fronta.“
Kampaň se tak podepsala na Gorbačovově popularitě. Lidé ho z „generálního tajemníka“ překřtili na „minerálního tajemníka“, a místo zkrácené podoby označení jeho funkce „gensek“ se ujala verze „gensok“ („sok“ je ruský výraz pro „džus“).
Černobyl a další rány
Velkou ránu pro perestrojku představovala havárie v Černobylu v dubnu 1986, na kterou režim zareagoval pozdě. Teprve dva dny po výbuchu, 28. dubna, stát ve stručném oznámení přiznal, že v elektrárně došlo k explozi a že „jsou prováděna nezbytná opatření k zjištění jejích následků“. Teprve tehdy také začala evakuace obyvatel z širšího okolí elektrárny, Pripjať byla evakuována den předtím.
Sám Gorbačov se k havárii vyjádřil až 14. května v televizním projevu. Zrušeny nebyly ani provomájové oslavy v Kyjevě či dalších městech poblíž Černobylu. Tehdejší svazový šéf později tvrdil, že ani vedení státu zpočátku nevědělo, jak vážná situace byla, protože odpovědní lidé mlžili a situaci zlehčovali. Podle jeho životopisce Taubmana ale politbyro mělo už 1. května mnohem lepší informace, než v úplně prvních dnech.
Gorbačov havárii označoval za „jednu z nejkritičtějších událostí ve svém životě“ a tvrdil, že jeho život rozdělila katastrofa „na dvě části – před černobylskou havárií a po ní“. Podle jeho mluvčího Gračeva přiměla Gorbačova tragédie zaujmout rozhodnější postoj k reformám.
Černobyl totiž vyjevil, že „když se i nedotknutelná sféra jaderných vědců a inženýrů ukázala jako prohnilá, naznačovalo to, že je takový i celý režim,“ napsal Taubman. Kromě toho havárie také ukázala, že glasnosť ne vždy funguje.
V jiných oblastech naopak běžela dobře, z čistě pragmatického pohledu možná až příliš. Uvolnění svobody projevu totiž dovolilo stále častější kritiku perestrojky nejen v médiích a v ulicích, ale také na samotné mocenské špici.
Gorbačov a jeho podporovatelé se tak postupně ocitli „ostřelováni“ z jedné strany konzervativci, podle kterých zašly reformy moc daleko a směřovaly ke zničení systému, a z druhé strany liberály v čele s Borisem Jelcinem, tehdejším šéfem KSSS v Moskvě, kteří si naopak stěžovali na podle nich pomalé tempo reforem.
Kromě toho umožnila glasnosť i otevřené projevy do té doby „zakázaného“ nacionalismu, což vyústilo v zásah sovětských vojsk a úmrtí demonstrantů v dubnu 1989 v Tbilisi (dvacet mrtvých), v lednu 1990 v Baku (podle různých zdrojů 130 až 300 mrtvých) a v lednu 1991 ve Vilniusu (čtrnáct mrtvých) a v Rize (šest mrtvých).
Agónie impéria
Vlna deklarací suverenity jednotlivých republik v čele s Jelcinem vedeným Ruskem (a v případě Litvy, Estonska a Lotyška už v roce 1990 i vyhlášení nezávislosti) vedla Gorbačova a jeho lidi k poslednímu pokusu o záchranu SSSR – vyjednání nové svazové smlouvy.
Výsledný návrh, který měl být podepsán 20. srpna 1991, představoval kompromis mezi silnou federací, kterou požadoval Gorbačov, a mnohem slabší unií, již preferoval Jelcin.
Michail Gorbačov a Boris Jelcin v roce 1991
K jeho podepsání už ale nedošlo, protože během Gorbačovovy dovolené na Krymu se několik konzervativců z řad ozbrojených složek pokusilo o puč. Zpackanou akci se sice podařilo potlačit, pozice Gorbačova jí ale přesto oslabila. Posílil naopak Jelcin, který puč zpacifikoval.
Následovala rezignace Gorbačova na post generálního tajemníka ÚV KSSS a o několik dní později i pozastavení činnosti strany. Svaz uznal nezávislost pobaltských republik a zbylých dvanáct sovětských republik mělo pokračovat ve společné existenci na základě návrhu smlouvy, která hovořila o „jednotném konfederativním státu.“
Na začátku prosince se ale Ukrajinci v referendu vyslovili pro nezávislost a o pár dní později se Jelcin dohodl v Bělověžském pralese se zástupci Ukrajiny a Běloruska, Leonidem Kravčukem a Stanislavem Šuskevičem, na vzniku Společenství nezávislých států (SNS), což znamenalo konec Sovětského svazu.
Gorbačov, který byl v té době stále sovětským prezidentem, se o dohodě dozvěděl od Šuškeviče až poté, co ji předtím Jelcin oznámil sovětskému ministrovi obrany a americkému prezidentovi Bushovi. Vznik SNS následně v Alma-Atě potvrdily všechny zbývající republiky svazu kromě Gruzie.
„Perestrojka potřebovala třicet let“
Ve svém rezignačním projevu 25. prosince 1991 Gorbačov rozpadu svazu litoval, zároveň ale zmínil úspěchy perestrojky – konec totalitarismu, posun k demokracii či k tržní ekonomice – i to, co ji podle něj pohřbilo (odpor starých struktur, netrpělivost, nízká úroveň politické kultury, strach ze změny či srpnový puč).
Později přiznal i vlastní chyby: nevyužití počáteční podpory obyvatel, podcenění finanční a ekonomické krize či pozdní začátek přechodu „k sociálně orientované tržní ekonomice“. Ihned po své rezignaci také litoval, že nezačal dřív vyjednávat o nové svazové smlouvě či demontovat totalitarismus.
S odstupem přibližně patnácti let nicméně tvrdil, že „jsme zrychlili krok asi až příliš ambiciózně pro společnost, v které radikalismus existoval bok po boku s tradicemi konzervativního myšlení a kultury společenství, vkládání nadějí v ‚dobrého cara‘ a omezenou schopností jednat nezávisle“. Perestrojka tak podle něj potřebovala 25 až 30 let.
V rezignačním projevu kritizoval rozpuštění Sovětského svazu. K osudovému rozhodnutí „rozdělit zemi a stát“ se mělo podle něj dojít výhradně na základě „vůle lidu,“ což koresponduje s jeho pozdějším tvrzením, že způsob, jakým existence SSSR skončila, byl státním převratem. Zároveň uvedl, že „demokratické výdobytky posledních let, získané až po letech tragického utrpení, nesmí být za žádných okolností a z jakéhokoliv důvodu opuštěny“.
Byl energický a mně trvalo dlouho, než jsem poznal, že jsem udělal chybu. Byl extrémně posedlý mocí, nadutý, toužil po slávě, člověk, který měl potřebu všemu dominovat. Neustále měl pocit, že ho ostatní podceňují, a pořád se cítil ublížený. Měl být odejit a poslán jako velvyslanec do nějaké banánové republiky, kde by si mohl v klidu kouřit vodní dýmku.
Málo strategie a příliš sebedůvěry?
Gorbačov musel během perestrojky čelit kritice a často i zákeřným útokům, ať už jde o srpnový pokus konzervativců o puč, nebo některé Jelcinovy populistické kroky, jako když po krveprolití ve Vilniusu začal volat po Gorbačovově rezignaci.
Zároveň je ale pravda, že Gorbačovovi chyběla strategie reforem, což později také sám přiznal. Měl v plánu „zkombinovat socialismus s vědeckou a technickou revolucí,“ přičemž věřil, že „s využitím výhod, které podle naší víry byly vlastní plánované ekonomice, a využitím koncentrace vládní moci a tak dále, se podaří věci změnit.“ Konkrétní kroky ale připravené neměl.
Jeho mluvčí Gračev mluví o Gorbačovově „s averzí hraničící neochotě trávit příliš mnoho času rutinními každodenními problémy,“ a upřednostňování „velkých témat, ohromných myšlenek, osudových rozhodnutí a projektů, které přesahují hranice všednosti“.
Navíc je dost možné, že Gorbačov ani neměl dostatečné informace o tom, jak špatná situace v zemi ve skutečnosti je, protože sovětské statistiky nebývaly spolehlivé.
Gračev také uvedl, že v posledních letech Sovětského svazu se Gorbačov začal uzavírat do sebe a víc než rad si cenil loajality. Podle poradce Čerňajeva se v té době „jeho sebedůvěra stávala komickou, až směšnou,“ a „byl malichernější, nedůtklivější a méně informovaný.“
Gorbačov, který se v prezidentské funkci dostal svým způsobem do izolace, se v této době spíš než na své dosavadní blízké spolupracovníky typu ministra zahraničí Eduarda Ševardnadzeho (který v roce 1990 rezignoval) začal spoléhat více na některé konzervativce, jako byl třeba Genadij Janajev, jeden ze srpnových pučistů.
Gorbačovova sebedůvěra – nebo odtržení od reality – byla tak vysoká, že když dostal varování o připravovaném puči, vysmál se mu.
Reformovat, nebo nahradit?
Nabízí se samozřejmě i věčná otázka, jestli systém, který chtěl Gorbačov reformovat, vůbec reformovat šel. Vyjádření prvního a posledního sovětského prezidenta si v tomto ohledu poněkud protiřečí, resp. zcela jednoznačně z nich nevyplývá, co přesně (ne)považoval za (ne)reformovatelné.
V 90. letech uvedl, že „od roku 1988 jsme jasně věděli, že se systém reformovat nedá, a museli jsme uznat, že model zavedený v roce 1917 a založený na stranickém monopolu, který počítal s použitím síly, aby vůbec mohl fungovat, ve zkoušce historie neobstál“.
Podobně se vyjádřil v roce 2015, když napsal, že „když jsme začali s úmyslem předělat existující systém, zjistili jsme, že je třeba jej nahradit. Potřeboval nové ‚nosné struktury‘, nové pilíře.“
V jedněch ze svých pamětí, které vyšly o dva roky dříve, v roce 2013, ale prohlásil následující: „Přestože mnozí z mých oponentů tvrdili a tvrdí, že ani KSSS ani SSSR reformovat nelze, já s nimi nemohu souhlasit.“
V této souvislosti dodal, že zpoždění s reformou svazu a s přeměnou KSSS „na demokratickou stranu současnosti“ byly podle něj dvě největší chyby. Tvrdil také, že v létě 1991 už byl zpracován nový program sociálnědemokratického křídla strany, který měl být přednesen na sjezdu v říjnu, k čemuž ale kvůli srpnovému puči nedošlo.
V roce 2011 zase v rozhovorech pro německý Spiegel (český překlad dostupný na Literárních novinách) a britský Guardian řekl, že měl KSSS opustit už na jaře 1991 a vytvořit novou stranu.
Do strany jsem vstoupil v devatenácti letech, ještě na škole, s upřímným srdcem. Můj otec byl na frontě, děda byl starý komunista – a všechno tohle jsem měl najednou zničit? Dnes už vím, že jsem to udělat měl.
Od prezidentské kandidatury k podpoře anexe Krymu
Gorbačov byl politicky činný i po odchodu z čela státu. V roce 1996 se účastnil prezidentských voleb, protože se podle svých slov nemohl smířit s volbou mezi Jelcinem, kterého vinil z chaosu 90. let, a komunistou Genadijem Zjuganovem. Získal ale jen půl procenta hlasů.
Později se angažoval v několika menších sociálně-demokratických stranách, které ale nikdy nedosáhly většího významu. Založil také ekologickou organizaci Mezinárodní Zelený kříž a jeho jméno nese nadace zabývající se mimo jiné výzkumem perestrojky či současných ruských problémů.
Gorbačov v posledních letech navíc kritizoval politiku Západu po rozpadu Sovětského svazu. Od Spojených států a jejich spojenců prý očekával, že bývalému soupeři pomohou, ale Západ podle něj místo toho propadl škodolibosti, a promarnil tak příležitost vybudovat bezpečnější svět po skončení studené války, uvedl v roce 2016.
Tento „západní triumfalismus“ zůstával podle Gorbačova klíčovým faktorem napětí mezi Ruskem a Západem. „Svět potřebuje, aby Rusko a Spojené státy spolupracovaly. Společně by mohly přivést svět na novou cestu,“ řekl agentuře AP.
Opakovaně také podpořil ruskou anexi ukrajinského poloostrova Krym. „Jsem vždy pro svobodný projev vůle lidu a na Krymu chtěla většina znovusjednocení s Ruskem,“ řekl například v rozhovoru pro Sunday Times v roce 2016. „Být na místě Vladimira Putina, postupoval bych stejně,“ dodal.
Jeho vztah k současnému prezidentu Putinovi nebyl jednoznačný. Gorbačov na jedné straně uznával, že Putinovy autoritářské metody byly zpočátku oprávněné, protože potřeboval stabilizovat situaci po předchozím chaotickém období. Zároveň ale kritizoval snížení role parlamentu a dalších institucí či omezeni nezávislosti médií a v článku pro americký časopis Time z roku 2017 se vyslovil pro demokratické změny v Rusku.
Hledač nové cesty?
Ještě pár let před přitakáním anexi Krymu Gorbačov napsal, že „za hlavní sociálně-politické hodnoty považuji – a stále v ně věřím – svobodu, rovnost, spravedlnost a solidaritu. (…) Bez svobody, spravedlnosti v politice i životě, bez solidarity a bez všeobecně přijatých norem je společnost buď totalitní, nebo autoritativní“.
I v posledních letech také obhajoval ideál „socialismu s lidskou tváří,“ který podle něj mnoho zemí včetně Ruska odmítlo „a místo něj dostali kapitalismus s nelidskou tváří“.
Sovětský svaz se rozpadl, když Gorbačov oslabil stát, aby posílil individuum.
Podle Taubmana Gorbačov neustále „opakoval svou víru v socialismus a trval na tom, že socialismus není hodný svého jména, pokud není skutečně demokratický. Pokus o demokratizaci sovětského systému ale znamenal jeho rozpad. Gorbačov tak pomohl pohřbít sovětský systém tím, že se ho snažil učinit hodným uznání, tím, že se snažil, aby systém dostál tomu, co vnímal jako jeho původní myšlenku“.
Právě rozpad totalitního Sovětského svazu má dodnes mnoho Rusů Gorbačovovi za zlé. Jeho reformy viní také z následného chaosu a ekonomických problémů 90. let. Podle průzkumu nezávislého centra Levada z února 2017 patří Gorbačov společně s Brežněvem a Jelcinem k nejméně oblíbeným ruským vůdcům.
Přesto mu místo ve světových dějinách už nikdo sebrat nemůže. Gorbačovovy reformy nastartovaly proces rozpadu totalitního sovětského impéria, který ukončil „krátké dvacáté století“. Takový důsledek sice Gorbačov nezamýšlel, rozbití Sovětského svazu ale přineslo milionům lidí svobodu. A je na nich, jak s tímto odkazem – byť ho mnozí z nich dosud nepochopili – naloží.