Vilnius - Litva, co do počtu obyvatel i rozlohy největší z pobaltských zemí, vyhlásila v březnu 1990 nezávislost na Sovětském svazu a odstartovala tak emancipační proces v bývalých sovětských republikách. Svou touhu po svobodě ale zaplatila cenou nejvyšší - 13. ledna 1991 sovětské jednotky podporované tanky asi hodinu a půl po půlnoci brutálně obsadily budovy rozhlasu a televize ve Vilniusu. Během konfliktu zahynulo 13 civilistů (zahynul též jeden sovětský voják) a asi 700 lidí bylo zraněno. Pro celou Evropu bylo překvapením, jak brutální byl zásah sovětské armády proti rodící se demokracii v Litvě.
Brutální zásah proti rodící se demokracii v Litvě
Vše začalo vyhlášením nezávislosti
Vyhlášení nezávislosti předcházely první demokratické volby, v nichž nadpoloviční většinu mandátů získalo hnutí Sajudis Vytautase Landsbergise požadující nezávislost Litvy. Sovětská reakce přišla záhy - tehdejší sovětský prezident Michail Gorbačov Litvu vyzval, aby usnesení o nezávislosti zrušila. Silným nástrojem mělo být zavedení ekonomické blokády, včetně zastavení dodávek ropy. Blokádu Moskva zrušila až v září téhož roku poté, co litevský parlament schválil moratorium na deklaraci o nezávislosti.
Situace začala být neúnosná a 8. ledna 1991 se pod záminkou zajištění nástupu litevských branců do sovětské armády ve Vilniusu objevily sovětské vojenské i zvláštní jednotky. Dva dny nato Gorbačov zaslal litevskému parlamentu varování s nepřímou hrozbou zavedení prezidentské správy a požadoval obnovení účinnosti sovětské ústavy. Situaci navíc vyhrotila demonstrace převážně rusky hovořících obyvatel proti zvýšení cen potravin u budovy parlamentu. Landsbergis oznámil, že iniciátorem demonstrace bylo promoskevské hnutí Jednota a vyzval všechny „vlastence“, aby přišli hájit budovu parlamentu.
Poté sovětská vojska obsadila řadu budov ve Vilniusu, například ministerstvo obrany a tiskárnu, což se neobešlo bez zraněných, a nový promoskevský Výbor národní spásy oznámil převzetí veškeré moci. Na druhé straně pokračovaly demonstrace Litevců podporujících nezávislost a jejich odpůrců, patřících většinou k ruské menšině.
A to nejhorší přišlo 13. ledna 1991 asi hodinu a půl po půlnoci
U budovy rozhlasu se ozývala několik hodin střelba, u televizní věže najížděly tanky přímo do davu a do zaparkovaných osobních automobilů. Vojenským velitelem Litvy pro období výjimečného stavu byl jmenován generálmajor Vladimir Uschobčik. Chování armády bylo šokující, zejména fakt, že Moskva dala střílet do lidí v době, kdy do Vilniusu měla přijet komise jmenovaná Radou federace.
Většina obětí byla zastřelena, dva demonstranti zahynuli pod pásy sovětských tanků (mezi nimi i jediná ženská oběť) a jeden muž dostal infarkt. Nejmladším (Ignasi Šimulionisovi a Dariusi Gerbutavičiusovi) bylo 18 let.
V Litvě nastal výjimečný stav, litevský premiér zatčen
Rozhlasová stanice Sovětská Litva toho dne vysílala ve 20minutových intervalech opakovná provolávání Výboru národní spásy o vyhlášení výjimečného stavu a zákazu nočního vycházení v celé Litvě. Občané neměli opouštět bydliště mezi 22. a 6. hodinou, pořádat mítinky, demonstrace, shromáždění a stávky, používat zbraně stejně jako filmové a záznamové techniky. Byla taktéž zakázána činnost ozbrojených a polovojenských seskupení, jejichž existenci neschválilo sovětské zákonodárství. Kdykoli a kdekoli se mohli lidé setkat s kontorlou dokumentů a osobními prohlídkami.
GALERIE
V lednu 1991 obsadila sovětská vojska litevskou televizi i rozhlas.
Brzy ráno byl zatčen litevský premiér Albertas Šimenas spolu s celou rodinou a byl deportován na neznámé místo. Parlament na jeho místo zvolil Gidiminase Vagnoriuse, 34letého ekonoma. Parlament poté přijal rovněž zákon, v němž se pro případ, že bude definitivně ochromena činnost nevyššího zákonodárného sboru, ukládá ministru zahraničních věcí Algirdasu Saugardasovi, aby vytvořil exilovou vládu v zahraničí.
Ještě v lednu ukončil svou činnost promoskevský Výbor národní spásy a z Litvy byly dvolány vojenské posily vyslané 8. ledna. Soud ve Vilniusu v roce 1999 poslal za krvavou operaci šest bývalých litevských komunistických funkcionářů do vězení. Procesy s dalšími více než dvaceti podezřelými se ale neuskutečnily kvůli dalšímu vyšetřování. Podle obžaloby navíc všichni utekli do Ruska či Běloruska a obě tyto země je následně odmítly do Litvy vydat.