4. února 1920 se Československo rozšířilo o území Hlučínska. Dnes sice oblast hraničí s Polskem, v historii spíš ale stálo na pomezí mezi Českem a Německem. Desítky tisíc lidí s českými kořeny se připojily k nově vzniklému slovanskému státu, mnozí z nich ale raději vzpomínali na doby, kdy patřili k pruskému království.
Hranice Československa překreslil francouzský generál. Před sto lety k němu připojil Hlučínsko
9 minut
Hlučínsko se před stoletím stalo součástí Československa
O téměř 320 kilometrů čtverečních Hlučínska se před sto lety rozrostlo Československo. Jen dva roky starému státu tak přibylo 46 tisíc obyvatel, kteří od dob Marie Terezie patřili k Prusku. I když si sami říkali Moravci a mluvili českým dialektem, ke změně se stavěli spíše chladně. Součástí sousedního státu byli 178 let a za tu dobu si navykli na pruskou mentalitu.
Po první světové válce ale staré monarchie zanikly a Evropu nově rozdělily hranice národních států. Kudy budou vést, bylo předmětem poválečného vyjednávání. O Hlučínsko přitom neusilovalo jen Československo a Německo, ale i Polsko. Šlo totiž o průmyslově rozvinutou oblast s nerostným bohatstvím.
„Situaci nakonec rozřešil francouzský generál Le Rond, který byl předsedou rozhraničovací komise. Ten to skutečně udělal vojensky. Sedl si za stůl, vzal si pravítko, tužku a mapu a udělal čáru, kterou spojil města Ketř a Bohumín,“ popsal ředitel Muzea Hlučínska Metoděj Chrástecký.
Proměny území Československa
Území na jih od takto vytyčené hranice pak připadlo Československu. „Hlučínsko je v podstatě oblast, která vznikla uměle, nahodile a bez práva na sebeurčení,“ vysvětlil Chrástecký. Část obyvatel se spíše než Čechy cítila být Němci. Asi čtyři a půl tisíce lidí, hlavně úředníků a učitelů, se proto do jednoho roku z Hlučínska vystěhovalo za hranice.
„Hned v roce 1920 vzniklo v Hlučíně gymnázium, kde se od počátku snažili vybudovat českou inteligenci. To, co ale zanechalo pachuť, byla otázka zemědělské reformy, protože došlo k rozparcelování velkostatkářské zemědělské půdy, která byla rozdělena mezi bývalé legionáře nebo mezi národně spolehlivé obyvatelstvo,“ řekl Chrástecký.
Mnichov přinesl velká očekávání
Vzpomínky na staré pruské pořádky a neúplné sžití s novým československým státem vedly k tomu, že obyvatelé Hlučínska hleděli v roce 1938 k Německu s nadějí na lepší časy. Po mnichovské dohodě se obnovil takzvaný Altreich, tedy stará jednotná německá říše. Československo přišlo o pohraniční oblasti včetně Hlučínska.
Nostalgii ale záhy překonala realita doby. A zvláště poté, co Wehrmacht začal rozesílat povolávací rozkazy. Do německé armády narukovalo na 13 tisíc mužů, z války se jich nevrátily tři tisíce a dalších pět tisíc si neslo doživotní následky.
Po válce začali zejména komunisté a národní socialisté tlačit na vystěhování německého obyvatelstva. Hlučínsku se ale jako jediné pohraniční oblasti podařilo výraznému odsunu vyhnout.
„K odsunu došlo asi v pěti procentech, což je zhruba asi dva až tři tisíce obyvatel. Velkou roli přitom sehrála otázka blízké průmyslové Ostravy a také argumentace typu – proč bychom měli odsunovat obyvatelstvo, které jsme v roce 1920 vítali jako obyvatelstvo české?“ přiblížil Chrástecký.
Vazby na Německo přetrvávají na Hlučínsku i dnes. „Zejména po roce 1948 a 1968 tady došlo k výrazné emigraci a to se projevuje na německém cítění mnohých obyvatel celého regionu,“ uvedl starosta Hlučína Pavel Paschek (nez.).
