Masaryk spojoval osud národa se Západem. Gottwald vzýval v novoročním projevu Sovětský svaz

Novoroční, případně vánoční projevy hlav státu jsou už desítky let neodmyslitelnou součástí přelomu roku. Web ČT24 se zaměřil na přelomové osmičkové roky 1918, 1938, 1948 a 1968 v dějinách Česka, respektive Československa. 

Tradici zahájil první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Zprvu nedržel proslovy ke spoluobčanům, tradičně ale poskytoval novinám novoroční interview a promlouval k Národnímu shromáždění. S vánočními projevy k občanům začal vystupovat až ve 30. letech.

Svůj vůbec první oficiální projev v roli prezidenta pronesl Masaryk v neděli 22. prosince 1918, tedy den po složení slavnostního slibu hlavy státu. Na Pražský hrad ale tehdy dostali pozvánku jen poslanci Národního shromáždění – nebylo ani technicky možné, aby se prezidentova slova dostala „živě“ mezi širší publikum.

První Masarykovo poselství bylo velmi emotivní. O vznik Československa ostatně sám roky usiloval, a proto nešetřil chválou na adresu spojenců a naopak tvrdě kritizoval především Rakousko-Uhersko a Německo. „Náš národ je svobodný a nezávislý a vstupuje vážen a podepřen všeobecnou sympatií do společnosti evropských národů… V hrozném boji zvítězili ti, kdo hájili ideálů spravedlnosti a humanity,“ řekl v úvodu poslancům.

Masaryk: Osud národa je spjat se Západem

Poražené mocnosti označil za přežitky středověké teokracie. „Svět se rozstoupil na dva tábory a v hrozném boji zvítězili ti, kdo hájili ideálů spravedlnosti – zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím,“ konstatoval Masaryk. Poslancům také jasně nastínil, jakým směrem se má Československo dál ubírat:

  • „My Čechové a Slováci nemohli jsme v tomto světovém boji stát stranou; museli jsme se rozhodnout proti Rakousku-Uhersku a Německu, a museli jsme vystoupit, neboť celá naše historie, její obsah a smysl vede nás k mocnostem demokratickým. Vybudování našeho státu a jeho udržení proti německému náporu na východ, naše reformace a její ideály, naše utrpení protireformačního násilí, způsobené Habsburky, zneužívajícími náboženství pro své nízké hmotné cíle, a naše probuzení, vedené ideou humanity, a vyplývající z ní demokracie – osud našeho národa přímo logicky je spjat se Západem a jeho moderní demokracií.“

Ve štědrovečerních, tehdy už rozhlasových projevech, pokračoval ve druhé polovině 30. let po svém nástupu do funkce také druhý československý prezident Edvard Beneš. Tradici nepřerušil za smutných válečných podmínek ani prezident okupovaných Čech a Moravy Emil Hácha. K národu poprvé promluvil ještě jako prezident tzv. druhé republiky 24. prosince 1938.

Atmosféra v zemi tehdy rozhodně vánoční nebyla. V září padl na Československo mnichovský diktát, který nejenže zlikvidoval mladý demokratický stát, ale také výrazně usnadnil naplňování Hitlerových expanzivních plánů. Německé jednotky od října okupovaly Sudety, ve stejný měsíc abdikoval i prezident Beneš.

Ponurá atmosféra po Mnichovu proto byla patrná už z Háchových úvodních slov: „Radostná nálada vánoční, vypěstovaná staletou tradicí, nemůže nám dáti zapomenouti na smutek, který nás všecky svírá a nemůže mne pohnouti, abych snažil se buditi konejšivé naděje pro příští léta.“

Hácha byl nicméně praktikující katolík, a proto na poselství Vánoc kladl velký důraz. Zlomený národ se navíc snažil povzbudit, a to i odkazem na tradici svatého Václava: „Štědrý den je svátek rodiny, je svátek rodičů a dětí. Je to den rodinného tepla, jež hřeje dnes více než kterýkoliv den v roce… Bratrská láska nechť spojuje všechny příslušníky našich národů. Ona bude s to, aby smutné letošní Vánoce učinila šťastnými. To vám všem ze srdce přeji!“

  • „Jsou také světla v tomto našem národním soumraku: jsme stále na svém kusu země, jako jsme na něm byli déle než tisíciletí. Máme i nadále svůj vlastní stát, jejž jsme ještě před necelým čtvrtstoletím neměli. Vidím v tom všem dostatečný důvod, abych věřil, že naši národové — byť mocně otřeseni — zůstanou nevyvráceni, ježto kořeny jejich tkví hluboko a pevně ve své půdě.“

Hácha v projevu nezapomněl ani na naše východní sousedy, které dokonce oslovil ve slovenštině: „Můžu doufat, a já v to věřím, že tyto Vánoce znamenají počátek nového bratrstva mezi oběma kmeny.“ Tehdy také ještě s radostí přijímal pozvání slovenské vlády, aby část Vánoc strávil na tamních horách.

O několik měsíců později už ale Němci okupovali celé Čechy a Moravu a ze Slovenska se stal satelit třetí říše. Zatímco v roce 1938 mohl Hácha pronést vánoční poselství ještě svobodně, o rok později už jeho projevy v protektorátu Němci cenzurovali.

Vánoční odkaz střídá budování socialismu

Ve zcela opačné roli byl prezident Klement Gottwald. Edvard Beneš po únorovém převratu v roce 1948 odmítl podepsat květnovou komunistickou ústavu, na funkci abdikoval a za necelé tři měsíce zemřel. Do čela státu se místo něj postavil Gottwald, který coby komunista vánoční projevy zrušil a své poselství národu začal přednášet až na Nový rok, poprvé tedy v lednu 1949.

Atmosféru Štědrého večera tak vystřídala provolání o revolučním budovatelském optimismu a tvrdá kritika kapitalismu. Události kolem února označil Gottwald dokonce za mezník v dějinách státu: „Ještě nikdy při vstupu do nového roku jsme nestáli před tak nadějnými výhledy do budoucna jako nyní.“

  • „Náš statečný lid svým historickým únorovým vítězstvím odvalil těžký balvan ze své cesty k lepšímu, socialistickému zítřku… Nová vláda obrozené Národní fronty rychle dokončila to, co pro zuřivý odpor reakčních činitelů bylo zameškáno. Na předním místě nutno uvést další znárodnění v průmyslu, velkoobchodě a zahraničním obchodě.“

Stranou nezůstala ani chvála hospodářství a úkoly první pětiletky: „Za tři a půl roku po skončení války jsme dosáhli takového stupně průmyslové výroby, jakého kapitalistický řád v předmnichovské republice nikdy nedosáhl. Přitom tendence naší výroby je trvale vzestupná, neohrožována krizemi a zabezpečující rozvoj našeho hospodářství.“

Na závěr Gottwald zdůraznil přátelství se Sovětským svazem: „Vstupujeme do nového roku naplněni vírou a nezdolnou jistotou v úspěch našeho velkého díla… Ona též v neposlední řadě vyrůstá z vědomí, že s námi je mocný a nepřemožitelný Sovětský svaz, jenž znovu a znovu dokumentuje svou věrnost a přátelství k nám, k našim národům a našemu státu.“

Svoboda: Nebyl to lehký rok pro nikoho

O dvacet let později už ovšem Ludvík Svoboda promlouval k národu, který tentokrát těžce zasáhla srpnová okupace vojsk Varšavské smlouvy. Ještě v první polovině roku přitom v zemi zejména po tvrdých 50. letech panovala výrazně optimističtější atmosféra. Pražské jaro nastolovalo „socialismus s lidskou tváří“, rušila se cenzura a lidé se mohli snáz dostat i na zahraniční dovolenou.

Příjezd tanků v srpnu 1968 ale všechno změnil. Následné normalizační období přineslo opět porušování lidských práv, tvrdé potírání svobodných názorů a politické represe. Svoboda tak pronášel svůj novoroční projev v době, kdy se éra vrcholných představitelů pražského jara v čele s Alexanderem Dubčekem pomalu začala blížit ke svému konci.

„Nebyl to lehký rok pro nikoho z vás. Nebyl lehký ani pro mne. Všechny zkušenosti a dojmy jsou v našich myslích ještě čerstvé a nutí nás vyslovit otázku, jaké místo zaujme minulý rok v našich dějinách a letopisech,“ konstatuje Svoboda. „Dějinným smyslem uplynulého roku může být jen to, oč usiloval náš lid, naše komunistická strana a celá Národní fronta. A to bylo zdravé, obětavé a pokrokové úsilí. Úsilí, aby socialismus v naší vlasti byl opravdu hoden svého jména,“ dodává zároveň.

Socialismus je jediná cesta

Zmiňuje ale i období Pražského jara, které se podle něj snažilo poučit z chyb minulosti: „To, co se stalo před rokem, v lednu a po něm, to nebyla pouhá změna ve špičkách. To byl výraz odhodlání lidu skoncovat se vším, co brzdilo rozvoj naší společnosti… Nevyhnuli jsme se chybám a nedůslednostem. Bylo i hodně lehkomyslností, málo jsme přihlíželi k světovému vývoji a mezinárodním souvislostem našeho vnitřního dění. Prožili jsme pak všichni těžké, přetěžké zkoušky. Prošli jsme však jimi statečně a důstojně.“

Svoboda tak sice podporoval myšlenky Pražského jara, zároveň ale s Moskvou v zádech jasně deklaroval, že základní mezinárodní oporou pro Československo je rovnoprávná spolupráce a spojenectví se Sovětským svazem a dalšími socialistickými zeměmi. „Ať je tento rok dobrým rokem pro naše národy. Ať je to rok míru, rok pokroku, rok úspěšné práce. A v tomto duchu přeji i vám všem osobně dobrou pohodu,“ uzavřel prezident.