Ukrajinské továrny mění svou výrobu na české ježky. Tyto téměř sto let staré obranné prostředky účinně fungují v prostředí konfliktu, kde se bojuje hlavně o města – a Ukrajinci je už nyní v očekávání pozemního ruského útoku rozmístili v ulicích Oděsy i Kyjeva. Současně s jejich pomocí blokují postup válečných kolon nepřítele.
Vojenský postup obrněné kolony do nitra cizí země není nikdy snadný. Tanky, obrněná vozidla pěchoty i zásobovací nákladní automobily a další technika jsou natolik těžké, že se mohou pohybovat vlastně jen po silnicích – zejména na Ukrajině, kde se pole a půda kolem cest na jaře mění v metry hluboké bahno.
Kolony musí mít zpravidla nejméně tři pruhy – primární, sekundární pro rychlejší vozidla nebo pro případ, že první se z nějakého důvodu zablokuje, a třetí, kterým se pohybují „proti proudu“ zranění vojáci a poškozená technika.
Řada armád se v minulosti snažila tento „protiproud“ posílat jinou trasou, protože na morálce vojáků směřujících na frontu se negativně podepisovalo, když potkávali sanitky plné raněných, anebo rovnou vozy s mrtvými.
Zablokovat tyto cesty je pro obránce zásadní. Zpomalit přísun nových čerstvých sil znamená umožnit vlastním jednotkám přečíslení. Když se na místa bojů nedostane včas munice nebo paliva, jsou sebemodernější a sebelépe vytrénované jednotky prakticky bezbrannné.
A navíc tyto kolony, pokud se zastaví, se stávají snadným cílem pro řadu specializovaných zbraní. Například Američané využívali letouny Fairchild Thunderbolt A-10, ukrajinská armáda podle zpráv z bojiště podobně uplatňuje turecké drony Bayraktar anebo domácí drony Punisher. Možné jsou samozřejmě také přímé útoky partyzánského typu.
Klíčové ale je obrněnou kolonu vůbec zastavit. Jednou z možností je její zpomalení pomocí palby, ale to není díky ochraně čela zpravidla možné – Rusko k tomu úspěšně využívá vrtulníky. Další možností je poškození samotné cesty, což se využívá zpravidla u mostů.
A pak je tu třetí možnost – cestu zablokovat. Ukrajinci podle mnoha záběrů využívají vojenský prostředek, který existuje už asi století a který vznikl v Československu. Jmenuje se rozsocháč, ale celý svět ho zná pod přezdívkou „český ježek“.
Cesta do minulosti
Když se v září roku 1916 poprvé objevily v bitvě na Sommě tanky, začali vojáci okamžitě hledat cesty, jak obrněné stroje zastavit. Předmnichovské Československo, které se o dvě dekády později cítilo ohrožené tankovými útoky rovnou z několika stran, na kvalitní obranu hranic upínalo hodně energie a také důvtipu.
Zpočátku se uvažovalo o ježcích vyrobených z železobetonu. Rychle se ale při testech ukázalo, že nápad je sice dobrý, ale konkrétní provedení má slabiny. Světlá barva betonu varovala nepřítele před potenciálním problémem už z dálky, materiál se navíc dal poměrně snadno poškodit palbou.
Konstrukce byla navíc příliš robustní, což přinášelo rovnou dvě komplikace: jednak byli tito ježci těžcí na manipulaci a trvalo tedy neprakticky dlouho je umístit na jejich pozice, současně nabízely nepřátelské pěchotě dost dobrý úkryt před palbou obránců.
Hledalo se tedy jiné řešení. Napadlo zřejmě majora Františka Kašíka někdy kolem roku 1936. Na podzim téhož roku proběhly první testy nová obranné zbraně, když československá armáda v Milovicích vystavila ježky palbě nejrůznějších zbraní z různých vzdáleností. Ukázalo se, že menší ráže rozsocháčům příliš neublíží, děla mají problém je přesně zacílit. A když už dojde k zásahu, ježek sice o několik metrů odletí, ale díky svému tvaru stále plní svoji úlohu.
- Jde o tři rovnoramenné úhelníky s rozměry 140 × 140 × 13 milimetrů a délkou 1800 milimetrů spojených do trojramenného kříže tvořícího osy osmistěnu.
- Úhelníky byly spojeny pomocí styčníkových plechů šrouby a nýty. Existovaly i verze svařované.
- Na koncích všech ramen byly navařeny silnostěnné patky proti zaboření do půdy a také zářez, který sloužil pro uchycení ostnatého drátu. Pokud byl podkladem beton, prvky k němu mohly být ukotveny přes otvory s průměrem 40 milimetrů v patkách.
- Hmotnost celé konstrukce byla 198 kilogramů. Ramena pozdější varianty rozsocháče byla delší o 300 milimetrů, hmotnost této verze se zvýšila na 240 kilogramů.
Armáda rychle pochopila, jak účinnou obranou zbraň má k dispozici, a zadala řadě továren v Česku, aby začaly tyto ježky vyrábět. Existovaly tři základní typy, jichž české továrny vyrobily možná až dvě stě tisíc kusů. Kvůli kapitulaci po mnichovské dohodě je ale armáda proti Hitlerovým vojskům nikdy nepoužila.
Rozsocháče po celém světě
Německým okupantům se ale československý nápad zalíbil a rozsocháčů se wehrmacht zmocnil, říkalo se jim tehdy Tschechenigel, neboli český ježek. Využíval je pak na mnoha místech, kde očekával postup těžké techniky – například na Atlantickém valu.
Nápad i jeho technické provedení se tak dostaly do celého světa, výjimečně úspěšné bylo jejich nasazení na východní frontě. Laciný prostředek dokázal zablokovat celou ulici, což se v bojích o sovětská města stalo klíčovým.
Teprve po válce se ukázalo, že rozsocháče nejsou příliš účinné proti těžším tankům, které byly schopné je odstranit z cesty, aniž by je to příliš zpomalilo. Proti lehčí technice jsou a byly ale spolehlivé.
Čeští ježci proti ruským tankům
Uplatnění nacházejí í v současné situaci, kdy ruská armáda zaútočila na Ukrajinu, a existuje řada ověřených záběrů, které ukazují, jak jsou rozsocháče masivně a současně úspěšně využívané místní obranou.
Některé jsou profesionální, tedy vyrobené továrnami přímo pro tento účel, ale řada z nich vzniká improvizovaně, prakticky na koleni. Na jejich výrobu přešly například některé společnosti, které se před ruským vpádem živily jako výrobci historických zbraní.
Na videích z Ukrajiny je vidět, že jimi armáda i dobrovolníci blokují zejména ulice ve městech a na jejich okrajích, využití ale nacházejí i na silnicích v krajině. Je to právě kvůli hlubokému bahnu, které znemožňuje takto vytvořené blokády objíždět jinudy.
Další verifikované záběry z Ukrajiny ukazují, že obrana se nespoléhá jen na rozschocháče, ale využívá improvizovaně i jiné prostředky podobného typu, které má k dispozici – v přímořských oblastech bylo zdokumentováno nasazení těchto železobetonových konstrukcí, které se v dobách míru využívají zejména jako ochrana pobřeží před erozí:
