V ruském zajetí zůstávají nejen tisíce ukrajinských vojáků, ale také ranění civilisté a ženy. Právě počet zajatých Ukrajinek se odhaduje na několik stovek. Reportérka zahraniční redakce ČT Barbora Maxová v průběhu čtyř let opakovaně natáčela s ženami, které zažily teror ruských lágrů a otevřeně promluvily o sexuálním násilí i brutálním mučení.
„Ztrácela jsem vědomí, probouzela se a zase ztrácela vědomí,“ popisuje Olha, která přežila ruské zajetí. Pochází z Chersonské oblasti, jejíž správní centrum Cherson na pravém břehu Dněpru bylo po plnohodnotné ruské invazi osm měsíců pod kontrolou okupantů.
Právě z tohoto města a jeho okolí přichází k ukrajinským úřadům nejvíce svědectví o sexuálním násilí jako zbrani. Teprve až po čtyřech letech od ruské okupace se některé ženy rozhodly promluvit.
Mezi nimi je i Olena z levého, dosud okupovaného břehu Dněpru. Svoji skutečnou identitu prozradit nechce. Přetrvává u ní trauma, stejně jako stud i strach z pomsty ruských jednotek. Vyrovnat se s minulostí nebylo lehké a takřka rok nevycházela z domova.
„Bála jsem se lidí. Když jsem vyšla na ulici, přišlo mi jako bych byla nahá, že všichni vidí, co se mnou dělali,“ přibližuje Olena daň, kterou zaplatila za přežití v zajetí ruské armády.
Rusové pátrali po jejím manželovi, který se hned na počátku plnohodnotné invaze přidal k teritoriální obraně a snažil se zastavit postup Rusů na Cherson. Muže nenašli, a tak místo něj dopadli alespoň Olenu.
Olena: Říkali, že v hrobech leží ženy jako já
Na počátku roku 2023 skončila nejdříve v cele na levém břehu Dněpru a pak na jedné z mnoha ruských základen v Záporožské oblasti. „Na večer se začali scházet další vojáci. Začali jíst, pít… A pak mě zbili, znásilnili.“
Pod ruským terorem trpěla týden, popsala. Rusové ji začali vinit z navádění útoků ukrajinské armády a Olena byla přesvědčená, že nepřežije. „Vytáhli mě ven za vlasy, vodili po poli a ukazovali na nějaké kopečky, na hroby a říkali, že tam už leží ženy jako já.“
Nakonec pomoc přišla nečekaně. Ze zajetí ji dostal ruský major, který přijel na inspekci základny. Olenu odvezl blíž k frontě a nechal ji utéct. „Šla jsem dlouho. Kolem zněla střelba.“
Překonala asi čtyřicet kilometrů napříč bojovou zónou i minovým polem, a nakonec se dostala až ke kontrolnímu stanovišti ukrajinské armády, která ji dostala zpět k manželovi. „Řekla jsem mu: ‚Hned se postavím na nohy, začnu chodit a půjdu s tebou bojovat.‘ Nedovolil mi to,“ vzpomíná Olena.
Olha: Je strašné, když slyšíte, jak mučí vašeho syna
Klid nakonec našla u organizace SEMA, která sdružuje ženy s podobným osudem. Na podpůrných sezeních v Chersonu potkala Olhu. Ženy propojil osud opakovaně, neboť dříve spolu strávily několik dní v cele na okupovaném břehu Dněpru.
Olha znásilnění nezažila, přiblížila ale, jak ji ruská armáda trýznila a ponižovala. „Musela jsem s pouty na rukou vykonávat svou potřebu. Samozřejmě jsem nemohla v přítomnosti cizího muže nic dělat. Kvůli tomu jsem měla velké problémy, devět dní jsem si nezvládla dojít na toaletu.“
V zajetí skončila z podobných důvodů jako Olena. Její synovec bojoval už před plnohodnotnou ruskou invazí v ukrajinské armádě a sousedé Olhu udali. V červnu 2022 skončila v zajetí se svým manželem a devatenáctiletým synem. „Je to strašné, když slyšíte, jak mučí vašeho syna. On tam, chudák, plakal, prosil, aby mu neubližovali, aby ho nemlátili.“
Jejího syna mučením zlomili, mladík odsouhlasil veškerá obvinění vznesená proti matce. Olha opakovaně snášela výslechy provázené elektrickými šoky. „Při mučení elektrickým proudem jsem to nevydržela. Pomočila jsem se. Oni se smáli, bavili se.“
Odpírání lékařské péče, jídla i hygieny
V zajetí ji zastihlo i „referendum“ o připojení Chersonské oblasti k Ruské federaci, kterého se musela zúčastnit. „Když jsem se zeptala, jestli mám na výběr, řekli mi: ‚Ano, kulku do hlavy.‘ A tak jsem to zaškrtla. Ten večer jsem dostala infarkt.“
Den co den živořila bez lékařské péče, s nedostatkem jídla i vody. Ruští věznitelé jí odpírali nejen toaletu, ale i sprchu, čištění zubů či dámské hygienické potřeby.
„Říkám: (ruskému vojákovi) ‚Máš ženu, matku, sestru?‘ On na to: ‚Jo.‘ Říkám: ‚Mají takové problémy?‘ ‚Jo.‘ Říkám: ‚Takové věci potřebuju. Co mám dělat, říkám, zacpat si to prstem? Co mám dělat?‘ On tam jen tak stál,“ popisuje Olha, kterou propustili nečekaně v květnu 2023. V zajetí strávila 280 dní.
O tři roky později jí tleskal na ukrajinské předpremiéře kinosál v Kyjevě. Olha se stala jednou ze sedmi hrdinek dokumentu „Po stopách“ mapující osud žen, které zneužili ruští vojáci. „Vyhrožovali mi, že znásilní mého syna. Že lidé jako my nemají existovat,“ znějí v dokumentu její vzpomínky.
Iryna: Rozsudek smrti a veřejný lynč
Po boku Olhy se ve filmu objevila i Iryna Dovhanová, zakladatelka organizace SEMA a jedna z předních aktivistek, která se snaží na Ukrajině prolomit společenské tabu. „Je velmi důležité vysvětlit obětem i společnosti, že mlčení znamená amnestii pro pachatele,“ zdůrazňuje Iryna.
Sama popisuje, že přežila pětidenní teror. Na předměstí Doněcku ji v roce 2014 zajaly Moskvou koordinované síly kvůli tomu, že vozila zásoby ukrajinské armádě. „Byla jsem zbitá, znásilněná a měla jsem velké štěstí, že nevykonali ten rozsudek, který mi vynesli. Měla jsem být zastřelena, ale až poté, co mě znásilní.“
Ruskem podporovaní separatisté ji kromě sexuálního násilí i mučení vystavili veřejnému lynči. Na křižovatce v Doněcku ji připoutali k pouliční lampě s nápisem, že může za smrt místních dětí. Bez důkazů ji obvinili z navádění ukrajinských útoků. Irynu vystavenou napospas rozzuřenému davu zachytil fotograf New York Times.
„Poslední noc jsem s hrůzou čekala, kdy bude vykonán rozsudek, který nade mnou vynesli. Ale existovala ta fotka u sloupu v Doněcku. Já ani neviděla, že mě vyfotili.“
Irynu po nátlaku aktivistů a novinářů separatisté propustili. Teď propojuje osmdesát žen s podobným osudem. „Sdružujeme ženy, kterým při znásilnění vyrazili zuby, zlomili žebra a poškodili průdušnici tím, že je škrtili.“
Sexuální násilí jako zbraň je podle mezinárodního práva válečným zločinem. Iryna a organizace SEMA teď sbírají svědectví dalších žen, aby je předali Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu.
Ukrajinské úřady zaznamenaly necelých čtyři sta případů sexuálního násilí spáchaného ruskými vojáky, podle Iryny ale skutečný počet bude mnohonásobně vyšší.
Marjana: Hrozili, že mi seberou dítě
Po vypuknutí plnohodnotné ruské invaze tyto ženy o svém osudu často mluvit nechtěly, tabu se začalo prolamovat až s postupem let. Na počátku plnohodnotné války některé popsaly brutální podmínky v ruském vězení.
„Všechny jsme spaly oblečené. Byla tam tak strašná zima. Ráno jsme se probudily celé pokryté jinovatkou. V místě, kde byla propadlá podlaha, běhaly krysy,“ vzpomíná bývalá vojenská paramedička Marjana, která padla do zajetí, když ošetřovala raněné vojáky v Mariupolu na začátku plnohodnotné invaze. Později se s nimi skrývala v ocelárnách Iljič.
Do ruské věznice se dostala těhotná, o svém stavu se dozvěděla až po vpádu okupantů, když už dobrovolně nastoupila na misi. „Plakala jsem, víte, hrozně jsem plakala, když jsem se dívala na ten test, který ukázal pozitivní výsledek. Pochopila jsem, že mi nepomůže ani to, že se vypláču. Nic.“
V roce 2022 zvedly vlnu pobouření záběry těhotné Marjany v zajetí, které zveřejnil čečenský vůdce Ramzan Kadyrov. Její věznitelé jí odpírali pravidelnou lékařskou péči a psychicky ji týrali.
„Hrozili mi, že mě pošlou do jedné z ruských kolonií a dítě pošlou do dětského domova a budou ho pravidelně převážet z místa na místo. Na výměnu bych tak jela sama. A protože jsem ukrajinská vojačka, vstup na území Ruské federace bych měla zakázaný. Takže bych už nikdy nemohla najít své dítě. Říkali mi, že ruský dětský domov a ruské úřady vychovají moje dítě lépe než ukrajinská matka-vojačka,“ přibližuje Marjana.
Stejně jako Oleně pomohl i Marjaně ruský důstojník. Z Olenivky ji nechal přesunout do nemocnice v okupovaném Doněcku. Těhotná žena za mřížemi byla rizikem i pro ruskou propagandu. Svět obletěly záběry ze září roku 2022, kdy se Marjana stala součástí obří výměny zajatců. Po pěti měsících těhotenství v zajetí se dostala domů, kde porodila zdravou dceru.
Viktoria: Mrazivá cela bez jídla
O vše málem přišla i Viktoria, učitelka z Brovar na předměstí Kyjeva. Na počátku plnohodnotné invaze utekla k rodičům do Černihivské oblasti na severu země, kde natočila přijíždějící ruskou těžkou techniku. Záběry při domovní prohlídce pak okupanti objevili.
„Když jsem pak odcházela z domu, dovolili mi se rozloučit s rodiči. Táta se jich zeptal, kdy se vrátím. Řekli mu: ‚Za tři až čtyři dny ji vyslechneme a vrátí se domů,‘“ uvádí Viktoria, jejíž svědectví následuje vzorec těch předešlých. Zavřeli ji do mrazivé přeplněné cely bez jídla a s pobíhajícími krysami, nutili ji zpívat ruskou hymnu.
Pravidelně jí hrozili nejbrutálnějšími způsoby mučení. „Bylo to znásilňování různými předměty, zesměšňování lidského těla, uřezávání končetin. Vyřezávali na tělo různé znaky, mohli to dělat přímo živému člověku. Říkali, že mu můžou trhat nehty, zvolit jakékoliv způsoby mučení.“
„Vyhrožovali, že mě zaživa upálí“
Výhrůžky pak částečně změnili v realitu. Viktorii ruští vojáci pravidelně bili a při výsleších jí do těla pouštěli elektrošoky. „Dokonce mi vyhrožovali, že mě zaživa upálí. Všechno to napodobovali. Zavřeli mě do malého prostoru, zapálili oheň a řekli: ‚Teď pustíme plyn a ty prostě uhoříš.‘“
Z tábora v Brjanské oblasti na rusko-ukrajinsko-běloruském pomezí se Viktoria vrátila až po půl roce. Sílu našla v myšlenkách na své žáky, ke kterým se navzdory prožitým hrůzám hned vrátila.
„Už se jinak bavím s lidmi ve svém okolí. Říkám lidem, že některé problémy, které máme, a věci, co se nám přihodily, jsou ve skutečnosti drobnosti,“ uzavírá Viktoria.
