Ruskému letectvu se přes početní výhodu stále nepodařilo plně ovládnout nebe nad Ukrajinou. Podle vojenských analytiků je zřejmě příčin více – od neschopnosti přes obavy ze ztrát drahé techniky až po nedostatečný výcvik.
Ruské letectvo je nad Ukrajinou stále bezzubé. Příčiny jsou podle analytiků komplexní
Krátce před zahájením ruské invaze na Ukrajinu už bylo vojenským analytikům takřka jasné, že nepůjde jenom o limitovanou vojenskou operaci, například s cílem obsadit pouze separatistické „republiky“ a tím jasně deklarovat jejich držbu. Měl to být velký konvenční konflikt s důrazem na úvodní strategický šok – a zásadní roli v něm muselo hrát letectvo.
Putin nastavil cíle operace dle všeho velmi vysoko: obsadit ukrajinská velká města, zejména hlavní město Kyjev. V ideálním případě svrhnout ukrajinskou vládu nebo ji donutit ke kapitulaci. Zavést nějakou formu okupační správy, a nakonec určit loutkovou vládu. A to všechno zřejmě do 6. března, dá-li se věřit ruským dokumentům zveřejněným skupinou Anonymous.
Hlavní manévr ruské armády, jak byl patrný z map, zřejmě předpokládal získání vojenské kontroly nad Ukrajinou od Kyjeva směrem na jih až k moldavským hranicím. Na jihu pak měl být manévr podpořen obsazením Oděsy, Mykolajivu a Chersonu. To mělo Rusku získat jak strategické, tak psychologické vítězství – a to jak za pomoci pozemní armády, tak pomocí vzdušných výsadků, ať už s letadly, nebo vrtulníky, které by do zázemí ukrajinské armády přivezly nejen vojáky, ale i lehčí motorizovanou techniku.
Komplexní operace vyžadují vzdušnou nadvládu
Předpokladem pro provedení takové operace je zajištění takzvané vzdušné nadvlády – tedy možnosti ovládnout oblohu, bezpečně vzduchem dopravovat jednotky i zásoby, ale také tam vysílat bombardéry a další stroje schopné chirurgicky přesných úderů na pozice nepřítele. Ta vzhledem k naprosté početní převaze ruského letectva měla být samozřejmostí.
V plánu bylo zahájilt kampaň útoky na cíle jako logistická a velitelská centra, vzdušnou obranu a další kritickou infrastrukturu. Moskva mohla použít stovky bombardérů stejně jako ze země odpalované balistické střely a střely s plochou dráhou letu. To vše by podpořilo pozemní síly se zdrcující palebnou silou.
Žádný plán nepřežije střet s nepřítelem
A začátek invaze opravdu proběhl přesně tak, jak se očekávalo – salvou balistických raket a střel s plochou dráhou letu mířených na radarová centra, letiště a na protiletadlové raketové baterie S-300, které jsou to nejlepší, co Ukrajina v rámci protivzdušené obrany má. Pozemní armáda vyrazila vpřed v koordinaci s těmito údery.
Po úplném či částečném vyřazení ukrajinských radarů a protivzdušné obrany se předpokládaly silné útoky vedené moderními ruským bombardéry jako Su-34 či víceúčelovými stroji Su-30 za využití inteligentní munice a krytí stíhačů.
Rusko mělo u hranic s Ukrajinou připravené vice než tři stovky letadel, což bylo takové množství vzdušné síly, že mělo být ukrajinské letectvo snadno přečísleno.
Nic takového ale nenastalo. Místo toho, aby ruské letouny, rakety a vrtulníky zastřely ukrajinské nebe, v prvních několika dnech invaze ruské letectvo v podstatě zůstalo z valné většiny sedět na letištích. A to umožnilo ukrajinskému letectvu relativně efektivně podporovat pozemní jednotky nejen zbraněmi, ale také psychologicky, což mohlo mít silný efekt.
Ukrajinci viděli svoje letectvo na obloze, viděli i jeho úspěchy. Stačí připomenout, jak rychle se rozšířila „městská legenda“ o „Duchu Kyjeva“, kterou ukrajinská armáda skvěle využila, pokud ji rovnou sama nestvořila. Nejmenovaný pilot ukrajinské stíhačky měl zničit obrovské množství těch nejmodernějších nepřátelských bitevníků, porážet ruské letouny v soubojích jeden na jednoho, ale také unikat přesile. Nic z toho dodnes není dokázané a s největší pravděpodobností se jedná jenom o legendu.
Jenže legenda nelegenda, ruské letectvo opravdu přinejmenším zpočátku příliš nefungovalo, začaly se totiž přidávat další faktory, které mu nasazení komplikovaly. Ruské vrtulníky létaly bez krytí a ukrajinští vojáci vyzbrojení z ramene odpalovanými střelami je mohli sestřelovat. K tomu se Rusům přidaly obrovské problémy s logistikou celé operace. Takže jejich samochodné protiletadlové komplety SAM, jako je třeba BUK, zůstaly uvězněné v zácpách a dlouhých kolonách. Stejně dopadly i moderní protiletadlové stroje typu 9K22 Tunguska nebo kolové Pancir S-1.
Dlouhý spánek ruského letectva
Ani jeden z těchto faktorů však nevysvětluje nevýraznou činnost ruského letectva. Možností, proč tomu tak je, je několik. Vojenští analytici uvádějí řadu z nich, vysvětlením může být i jejich kombinace.
Tím prvním, který se nabízí, je nedostatek přesně naváděné munice a nedostatek zkušeností s jejím používáním. Na největším ruském bojišti nedávné minulosti, tedy v Sýrii, využívaly přesně naváděnou munici jenom stroje Su-34. A i ty se často uchylovaly také k útokům obyčejnými nenaváděnými bombami a raketami.
Je tedy možné, že nasazení v Sýrii zásoby této munice vyčerpalo – kromě toho se zdá, že ruské letectvo trpí i nedostatkem zaměřovacích modulů, které umožňují identifikaci cíle z bezpečné vzdálenosti a využití takové munice umožňovaly. Což v kostce znamená, že schopnost letectva přímo podporovat pozemní jednotky je silně omezená. Kromě toho ruská armáda systémově trpí nedostatkem leteckých návodčích a oproti armádám NATO jich má násobně méně.
Je ale také možné, že letectvo, kterému by nezbylo než využít obyčejnou „hloupou“ munici, prostě nedostalo rozkaz k jejímu masovému nasazovaní proti zastavěným oblastem. V Sýrii byla tato taktika používána v bojích o Aleppo a Homs a není nepravděpodobné, že se k ní ruské letectvo bude uchylovat v následujících dnech i nad Ukrajinou – zatím ale rozsáhleji využita nebyla. Nedostatek inteligentní munice ale tento problém vysvětluje jen velmi omezeně.
Jako zajímavější se jeví, že ruské letectvo si nevěří v naplánování velkého počtu letů s ohledem na možnost „přátelské palby“ od vlastních baterií SAM. To by nebyl problém jen Ruska, ale potýkala se s tím také západní letectva už na počátku 90. let dvacátého století. A Rusko s tímto typem operace prostě nemá žádné zkušenosti. Vojenský analytik Justin Bronk tvrdí, že „ruské síly předvedly tak extrémně špatnou koordinaci prakticky ve všem od běžné logistiky přes letecké útoky po krytí pozemních sil, že se lze reálně domnívat, že toto je zkrátka nad jejich síly.“
Přesto ani takovéto vysvětlení není kompletní. Velmi důležitý totiž může být také lidský faktor. Ruští piloti totiž mají oproti těm západním takřka poloviční takzvané hodinové nálety – tedy reálné zkušenosti s pilotováním. V průměru je to u nich ročně kolem sta až 120 hodin, piloti stíhacích strojů ještě méně – pouze kolem sta hodin. Pro srovnání: piloti například britského RAF nebo amerického USAF ročně nalétají kolem 180 až 240 hodin. Jak je to možné? Provoz letadel je nesmírně finančně náročná záležitost a každé jedno vzlétnutí je velmi drahé – Rusko na to zkrátka nemá dost peněz.
A je tu ještě poslední možnost: Rusko si může letectvo nechávat jako eso v rukávu pro případný ústup. Z taktického hlediska dává takové jeho použití smysl, jeho využití by Ukrajincům významně znesnadnilo útok na stahující se jednotky. Jenže na takovou operaci musí být letouny i jejich piloti „bez opotřebování“, jež by běžné nasazení znamenalo.
Aktuální vývoj
V současné době se zdá, že Rusko si je schopno zajistit určitou kontrolu vzdušného prostoru zhruba do 200 kilometrů od hranic. Začíná také používat ve větší míře útoky pomocí střel s plochou dráhou letu, které jsou odpalované ze strojů Tu-22, Tu-160, případně Tu-95. Takto byl například proveden útok na základnu u západoukrajinském Javorivu.
Ani nadále se ale nedá říci, že by se mu podařilo dosáhnout na Ukrajině úplné vzdušné nadvlády. Vzhledem k tomu, že právě zbraně země–vzduch tvoří významnou část mezinárodní podpory, která se na Ukrajinu teď dostává, není pravděpodobné, že by se mu to v dohledné době podařilo, shoduje se řada analytiků.
Autor je vojenský historik.