Zdravotní experti poprvé ověřili minimální délku trvání imunity po očkování proti novému koronaviru. Výsledky studie, která zatím pracovala s malým vzorkem, ukazují, že vydrží nejméně stejně dlouho jako imunita získaná „přirozeně“, tedy proděláním nemoci.
První studie naznačila, že očkování vybudí imunitu nejméně na stejně dlouho jako prodělání covidu
Vědci z amerického Národního institutu pro alergie a infekční nemoci (NIAID) zjistili, že imunita po vakcíně společnosti Moderna vydrží nejméně tři měsíce, velmi pravděpodobně ale mnohem déle. Výzkum publikovali v časopise New England Journal of Medicine.
Objevili, že „protilátky během času lehce ubývaly, přesně jak se očekávalo, ale u všech účastníků studie zůstaly vysoké i tři měsíce po očkování.“ Zkoumali 34 dospělých lidí různého věku, kteří dostali očkování během první fáze klinické studie. U nich měli nejvíc času změřit imunitní odpověď. Větší vzorek ani delší období pro výzkum zatím nejsou k dispozici.
Vakcína mRNA-1273 se podává ve dvou dávkách v rozmezí 28 dní, vědci sledovali protilátky tři měsíce od druhé dávky. Přestože množství protilátek klesalo, není to podle autorů zprávy i dalších expertů důvodem ke znepokojení.
Studie ukazuje také další důležitou věc: očkovací látka aktivovala druh imunitních buněk, který by měl pomoci s vytvářením dlouhodobé imunity, takzvané imunitní paměti. Jde o schopnost imunitního systému rychle a specificky rozpoznat v těle nepřítele, se kterým se již dříve setkal, a zahájit odpovídající imunitní reakci. Je založená na paměťových T a B buňkách.
Zjednodušeně řečeno: imunita z očkování vydrží nejméně stejně dlouho jako po skutečné nákaze, přitom ale očkovaným nepřináší žádná z rizik, která jsou s nákazou spojená.
Proč je to tak důležité
Doposud se o délce trvání imunitní odpovědi jen spekulovalo – testy vakcín proti covidu se soustředily zatím zejména na jejich bezpečnost a účinnost. A zatím se žádné vážné nebo nečekané vedlejší účinky nenašly ani u očkování od Moderny, ani u jejich konkurentů, jako jsou Pfizer nebo Astra Zeneca.
Důležitá je tato práce i proto, že 17. prosince by měly americké úřady, konkrétně Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), tuto vakcínu posuzovat pro nouzové použití v USA – každá nová pozitivní fakta mohou ve schvalování v tomto režimu pomoci.
Vakcína třetí generace
Očkovací látky od Moderny patří k nejmodernějším, takzvaným mRNA vakcínám. Na stejném principu funguje i očkování proti covidu vyvíjené firmami Pfizer a BioNTech.
Vakcína mRNA se od těch tradičních liší tím, že neobsahuje žádné mrtvé či oslabené původce nemoci, ale genetickou informaci viru. Tato metoda je přirovnávána k návodu, podle kterého si tělo dokáže vytvořit vlastní protilátky. Za další výhodu Klaus Cichutek z Institutu Paula Ehrlicha považuje to, že RNA má jednoduchou strukturu, což otevírá možnost do několika týdnů vyprodukovat miliony dávek.
S nástupem vakcín na bázi mRNA kritici uvádějí, že tato cesta je příliš riziková, neboť by mohla vyvolat autoimunitní onemocnění nebo vést ke změnám DNA. Šéf německé očkovací komise Thomas Mertens to odmítá s tím, že pro to neexistuje žádný důkaz. Vzhledem k současným znalostem také není nutné obávat se dlouhodobých následků.
Cichutek tvrdí, že neexistuje žádné nebezpečí integrace mRNA do lidského genomu. „Genom se u lidí nachází ve formě DNA v buněčném jádře. Integrace ribonukleové kyseliny (RNA) do deoxyribonukleové (DNA) není možná mimo jiné kvůli rozdílné chemické struktuře,“ vysvětluje.
Molekulární bioložka Tugce Aktasová z Institutu Maxe Plancka k tomu poznamenává, že teoreticky je možné díky reverzní transkripci ledasco, prakticky se ale taková pravděpodobnost rovná nule. Reverzní transkripce je proces, kdy se genetická informace přepíše z RNA do DNA.
Když je to tak snadné a přitom účinné, proč už se dávno nepracuje na spoustě dalších vakcín, které by mohly fungovat na stejném principu a pomáhaly by proti dalším nemocem? Viroložka Ulrike Protzerová z Helmholtzova střediska v Mnichově uvádí, že jen málo virů má pro takovou transkripci potřebný enzym. „Jsou to vlastně jen (retroviry) HIV, HTLV a HBV,“ řekla. Zmíněné viry vyvolávají nemoci AIDS, T-buněčnou leukémii a hepatitidu B.
Otázky, na které zatím nejsou odpovědi
Stále existuje řada otázek, na které věda hledá odpovědi. Tou klíčovou je, zda vakcíny brání vzniku nemoci nebo nakažlivosti – tedy jestli může očkovaný člověk někoho nakazit, aniž by sám měl příznaky nemoci.
Například podle imunoložky Larisy Labzinové je možné, že lidé, kteří prošli testováním očkovací látky, covid-19 dostali, ale neobjevily se u nich žádné jeho symptomy. To zatím studie nezjišťovaly, důležité totiž bylo především to, zda vakcíny brání těžkému průběhu nemoci, který hrozí přehlcením zdravotních kapacit i těch nejvyspělejších států.
Podle Labzonové nastane čas na tento složitý výzkum až později – a bude to trvat dlouho. Teprve potom se ale ukáže, zda očkování brání viru vstoupit do těla nebo se množit hned u jeho „vstupních bran“.
Ze stejného důvodu není známé, zda může očkovaný člověk někoho dalšího nakazit. Cílem vyvíjených vakcín je, aby se snížilo množství vylučovaného viru na minimum, ale nelze zatím prokázat, že se to podařilo.
