Pes je nejlepším přítelem člověka už nejméně šestnáct tisíc let, prokázala dvojice studií, které vyšly tento týden v odborném žurnálu Nature. Vědci tak výrazně posunuli datum doby, kdy se psi prokazatelně vyskytovali s lidmi v Eurasii – a to přibližně o pět tisíc let směrem do minulosti.
Psi vznikli podle současného poznání směsicí dvou druhů vlků, ale přesně určit, kdy se psi od vlků oddělili, je obtížné hlavně proto, že jejich kosti se jen nesmírně těžko odlišují. Alespoň do chvíle, než se vědci podívají do jejich nitra, přímo do genů.
Vědci se rozhodli prozkoumat detailně geny více než dvou stovek zvířat pokládaných za psy – vždy se jednalo o zvířata nějak spojená s pravěkými archeologickými nálezy.
„Pouhým pohledem na kost je často obtížné určit, jestli pochází od vlka nebo od psa. Díky moderním technologiím analýzy starověké DNA, které máme dnes k dispozici, je ale často možné to zjistit, pokud se v kosti zachovalo dostatečné množství DNA. Všichni psi jsou si geneticky podobní a právě tím se odlišují od vlků. V naší studii se nám podařilo rozlišit vlka od psa u dvou třetin testovaných ostatků,“ vysvětlil v rozhovoru pro ČT24 autor jedné ze studií Anders Bergstrom z University of East Anglia v Norwichi.
Nejstarší psí DNA
První ze zmíněných studií popsala vůbec nejstarší psí DNA na světě. Ta byla objevena v kousku lebky v Pinarbasi v dnešním Turecku, přibližně 24 kilometrů jihovýchodně od slavného pravěkého města Catal Huyuk.
Až doposud pocházela nejstarší známá psí DNA ze severovýchodu Ruska. Nový objev je asi o pět tisíc let starší. Jednalo se o štěně samice, které bylo zřejmě staré jenom pár měsíců. Vzhledem připomínalo pravděpodobně malého vlka.
Už tento prastarý nález skvěle ilustruje, že lidé již v této době museli mít ke psům výjimečný vztah. Štěně v Pinarbasi bylo totiž nalezeno pohřbené nad lidskými hroby.
Zajímavý byl pro archeology i jeden příklad z Česka. Mezi zkoumanými kostmi totiž byly psí ostatky ze slavného naleziště Předmostí u Přerova. Je to jedno z nejzajímavějších a nejdůležitějších nalezišť v Evropě, kde se našla spousta artefaktů z doby ledové. Mimo jiné pozůstatky psa, který vzhledem ke stáří lokality mohl být vůbec nejstarším důkazem o psu v Evropě.
Jenže v tomto případě se naděje badatelů nenaplnily. „Lokalita Předmostí je fascinující místo, kde bylo nalezeno mnoho zvířecích ostatků z doby ledové. Studovali jsme jeden exemplář z tohoto naleziště, který se ukázal být psem starým asi tři tisíce let. Byl mladší než většina materiálu, který se na Předmostí obvykle nachází. Nějakým způsobem se na toto místo musel dostat mnohem později než většina ostatních zvířecích ostatků,“ vysvětluje Bergstrom.
Zmíněný překonaný ruský rekord padl během aktuálního zkoumání ještě jednou. Doklad o pravěkých psích genech z jihozápadní Anglie je totiž starý 14 300 let a naznačuje, jak vypadalo šíření psů po Evropě.
Migrace lidí a psů
Dříve se archeologové domnívali, že klíčovou roli v šíření psů do Evropy sehrála obrovská migrační vlna, která asi před deseti tisíci lety přivedla na starý kontinent první zemědělce. Psi měli přijít společně s nimi, jako ochránci jejich dobytka i sídel. Tito nově příchozí splynuli s původními obyvateli Evropy, což byli lovci a sběrači.
Nové studie ale prokazují, že už tito starší Evropané žili se psy. „Psi byli pro naše předky zjevně důležití, protože se zdá, že první zemědělci přijali psy předchozích lovců a sběračů do svých skupin, když se stěhovali do Evropy,“ uvedli autoři. To naznačuje, že psi museli být domestikováni už dlouho předtím.
„Ze studií starověké lidské DNA víme, že příchod zemědělství do Evropy byl dramatickým procesem. Přicházející zemědělci z jihozápadní Asie nahradili 80 až 90 procent předků lidí v Evropě. Když se podíváme na psí DNA, zjistíme, že to bylo méně dramatické. Po zavedení zemědělství bylo nahrazeno pouze až padesát procent genetického původu evropských psů. To naznačuje, že přicházející zemědělci do značné míry začlenili psy z místních skupin lovců a sběračů do svých vlastních psích populací,“ upřesňuje Anders Bergstrom.
K čemu byli lidem psi
Kdy ale došlo k samotné domestikaci, stále není jasné. „Naše nové poznatky se týkají především historie psů v Evropě po jejich domestikaci a ve skutečnosti nám neříkají nic nového o tom, kde k domestikaci vlastně došlo. Dosavadní výzkumy ukazují na Asii a my se nedomníváme, že by k domestikaci došlo v Evropě. Kde přesně v Asii k ní ale došlo, zatím není jasné. Upřesnění místa zůstává významnou vědeckou výzvou, hlavně proto, že se to stalo už tak dávno,“ doplňuje Bergstrom.
Tento objev ještě více zdůrazňuje, jak málo zatím věda ví o smyslu domestikace psů. Nemohli sloužit jako ochránci stád, protože v té době lidé ještě žádná stáda neměli. Je ale jasné, že nějakou, zřejmě důležitou, roli hráli. Už jen proto, že jejich krmení muselo být dost náročné. Vědci předpokládají, že psi byli možná využíváni k lovu nebo k ochraně pravěkých lidí před divokými zvířaty – nebo jinými pravěkými lidmi.
Mnohé naznačuje podle Bergstroma už fakt, že první zemědělci místní psy lovců a sběračů jednoduše nevyhubili. „Možná nám to něco napovídá o úloze, kterou psi v těchto raných společnostech hráli. Naznačuje to, že zemědělci i skupiny lovců a sběračů využívali psy alespoň k částečně se překrývajícím účelům. Možná nám to také říká, že mezi zemědělci a lovci a sběrači docházelo k dlouhodobým interakcím, a nešlo tedy o náhlý proces. Toto je příklad toho, jak nám studium evoluce psů poskytuje další vrstvu informací o lidské historii,“ zakončuje vědec.
