Catal Huyuk je zřejmě nestarším městem, které lidé vybudovali. Existovalo na území dnešního Turecka už před devíti tisíci lety a obývalo ho možná až pět tisíc lidí. A významnou roli v něm hrály ženy, říká nový genetický výzkum.
Catal Huyuk je jedním z nejslavnějších a nejdůležitějších míst světových dějin. Pravěké sídliště patří k nejstarším místům, kde lidé dlouhodobě a trvale žili a zachovali po sobě nějaké důkazy. Bylo to před asi devíti tisíci lety a turečtí archeologové dodnes na tomto místě hledají a nacházejí doklady o tom, jak vypadala cesta lidstva k životnímu stylu, který dnes převálcoval všechny ostatní.
V novém mezinárodním výzkumu dokázali vědci prozkoumat genetický materiál, který patřil 131 lidem pohřbeným na tomto místě. Výsledky naznačují, že role ženy byla v této společnosti významnější, než se doposud zdálo. V odborném žurnálu Science popsali, jak využili nejmodernější metody schopné analyzovat genetický materiál v lidských kostech.
Sídliště nedaleko tureckého města Konya patří mezi nejstarší trvale obydlené lokality na světě. Lidé zde žili v hliněných domech namačkaní jeden na druhého a živili se tam především pěstováním plodin a chovem dobytka.
„Catal Huyuk je nejdůležitější lokalitou, kde se nacházejí zásadní nálezy z Anatolie,“ komentovala výsledky Eva Rosenstocková z Bonnského centra pro archeologické vědy, která se na výzkumu podílela. „Lidé zde vyráběli hliněné nádoby již v sedmém a šestém tisíciletí před naším letopočtem. Sídliště leželo na trase, po níž se tyto neolitické technologie šířily do Evropy ze svého domova v západní Asii,“ zdůraznila vliv, jaký mělo toto místo pro budoucí vývoj Evropy.
Pohřbení pod podlahou
Obyvatelé sídliště pohřbívali své mrtvé přímo pod svými domy, rovnou pod podlahou míst, kde sami žili. Už předchozí výzkumy dědičných anatomických znaků koster přinesly překvapivé výsledky: většina lidí pohřbených v jednom domě nebyla příbuzná, zatímco ti, kteří si byli z hlediska nejvíce podobní, byli roztroušeni po celé osadě.
Zjednodušeně řečeno: tamní domácnosti se utvářely podle nějakých pravidel, která se ale neřídila příbuzenskými vztahy. Ale jakými? To je u kultury, která ještě neznala a nepoužívala písmo, složité říct. Byly nejdůležitější kulturní, ekonomické, anebo sociální faktory? Výzkum, na kterém Rosenstocková pracovala, se to pokusil zjistit: pomocí archeogenetiky popsat příbuzenské vztahy mezi obyvateli domů.
Výsledky studie nyní do značné míry potvrzuje zjištění, že biologická příbuznost byla při vytváření domácností v Catal Huyuku jen jedním z mnoha faktorů. „V sedmém tisíciletí před naším letopočtem ale byly ženské linie důležitější než ty mužské,“ uvedla Rosenstocková.
Ukázalo se, že lidé pohřbení ve stejné budově byli příbuznější po ženské linii než po mužské. „To naznačuje, že ženy byly ve vytváření nových domácností důležitější,“ konstatuje vědkyně. Co z toho podle ní vyplývá? „Dalo by se to nazvat matriarchátem na úrovni domácností, ale není to tak docela matriarchát ve smyslu, že by ženy držely moc.“
Žili tedy obyvatelé Catal Huyuku ve společnosti, kde dominovaly ženy? „Už první člověk, který na tomto místě kopal, James Mellaart, měl podezření, že ženy byly v Catal Huyuku velmi důležité – myslel si to především na základě nalezených ženských figurek a dalších předmětů,“ říká Rosenstocková. Ženy totiž byly na tomto sídlišti pohřbené vedle bohatších hrobových předmětů než muži – to je další argument pro jejich vyšší postavení. Rosenstocková dodává: „A teď, o několik desetiletí později, byly pomocí materiálu z nových vykopávek a nejmodernějších vědeckých metod odhaleny další skutečnosti.“
To vyvolává další otázky. Kdy a proč se v Evropě s postupujícím neolitem zvýšila role mužů a příbuzenských vztahů? A jaký byl další vývoj v západní Asii? Na ně ale věda zatím odpovědi nedává.
