V současné době se pokládají za Mekky znečištění indická města, jako je například Nové Dillí. Ve druhé polovině dvacátého století se tímto nelichotivým primátem mohla chlubit jiná oblast – „černý trojúhelník“ mezi Polskem, Německou demokratickou republikou a Československem, jehož srdce tvořilo Podkrušnohoří. Stačilo třicet let – a z jedněch z nejkrásnějších českých zalesněných hor se stala „mrtvá zóna“, kde místo zelených vzrostlých smrků stály jen jejich kostry.
Tato oblast nesla daň za průmyslový pokrok už v dobách prvorepublikového Československa, první masivnější poškození lesů tam bylo zaznamenáno ve čtyřicátých letech dvacátého století. A po válce, s tlakem komunistického režimu na těžký průmysl, se situace rychle a viditelně zhoršovala.
Dokonce tak moc, že i tehdejší establishment, který ekologické problémy spíše ignoroval, tomu musel věnovat pozornost. Takže již roku 1958 byly Krušné hory zařazené do zvláštní oblasti, jež vyžadovala výjimečnou péči z hlediska starosti o vodu, lesy i vzduch.
Úmysl to byl sice dobrý, ale příliš nepomohl, ve skutečnosti mohl dokonce spíše uškodit. Základní problém toto vládní nařízení nevyřešilo: primární příčinou poškození stromů byly emise oxidu siřičitého z nedostatečně filtrujících hnědouhelných elektráren v okolí. A ty po válce rostly jako houby po dešti.
Naopak se proti lesům obrátila snaha odstranit poškozené a mrtvé stromy na okrajích. Ty totiž do jisté míry fungovaly jako jakási zeď, jež chránila ještě zdravou vegetaci v srdci Krušných hor před poškozením. Zadržovaly nejen první a nejsilnější dopad znečištění, ale lámal se o ně i vítr, který mohl porost poškodit. Když byly tyto stromy, jež zemřely vestoje, vytěžené, zmizela poslední bašta, která mohla Krušné hory zachránit.
Siřičitá zkáza
Zlom nakonec nastal přesně dvacet let poté, co se režim pokusil Krušné hory ochránit, v zimě roku 1978. Tehdejší situace by se dala označit za černou labuť – nepředvídaný a nepředvídatelný souběh okolností, které společně způsobily něco netušeného.
Tehdejší zima byla mimořádně krutá, takže se muselo více topit. To znamenalo více emisí a už tak poškozené smrky takovou koncentraci oxidu siřičitého nezvládly. Během jediné zimy odumřelo asi šedesát procent stromů v oblasti o rozloze asi dvanáct tisíc hektarů. Do listopadové revoluce se rozloha takto umírajícího nebo již zcela mrtvého lesa více než zdvojnásobila.
Oxid siřičitý, který na krušnohorské lesy celé desítky let padal, ohrožuje stromy rovnou několika způsoby. Jednak je sám o sobě pro rostliny toxický – reaguje totiž s chlorofylem a narušuje tak fotosyntézu.
Současně ale způsobuje ještě jeden problém: ve vzduchu pozvolna reaguje se vzdušným kyslíkem za přítomnosti vody na kyselinu sírovou. A ta je příčinou kyselých dešťů, jež mění po dopadu na zem vlastnosti půdy i rostlin. Konkrétně u stromů snižují odolnost jejich kůry, takže ty jsou pak zranitelnější vůči všem vnějším vlivům, jako je horko, mráz, ale i škůdci. Půdu zase chemickou reakcí zbavují živin, hlavně vápníku a hořčíku – to byl jeden z důvodů, proč se postižené lesy v Československu uměle vápnily.
Pozoruhodným vedlejším efektem znečištění oxidem siřičitým je jakýsi opak skleníkového efektu, kdy tyto částice tlumí oteplování způsobené lidskou činností, respektive zpomalují jeho nástup. Když se začalo s odsiřováním těchto průmyslových zařízení, ale třeba také velkých lodí plujících po světových oceánech, znamenalo to skokové měřitelné zvýšení teplot.
Ale zpět do Krušných hor. Tam výzkumy prokázaly, že extrémně vysoké koncentrace oxidu siřičitého, jaké nastaly právě třeba roku 1978, mohou způsobit prakticky okamžitý úhyn jehličí, někdy může stačit i zasažení trvající pouhé desítky minut.
Pád – a nový pád
Po pádu komunistického režimu se čekalo, že se situace lesů v Krušných horách rychle zlepší – polistopadové vlády si na ekologii zakládaly mnohem více než ty předlistopadové. Jenže se to tak úplně nestalo, alespoň zpočátku.
Hlavní příčinou byla tragická situace, ve které posametový režim republiku přebíral. Týkalo se to i lesů. V roce 1990 dosáhla plocha umírajícího nebo vykáceného lesa v Krušných horách 25 tisíc hektarů, celkově tam bylo odtěženo dokonce 74 tisíc hektarů odumřelých lesních stromů. To je, pro srovnání, oblast, která odpovídá rozloze celé chráněné oblasti Jeseníky.
Po pádu totalitního režimu se rychle odsiřovaly uhelné elektrárny, z dnešního pohledu byla náprava stavu až šokujícím způsobem účinná. Například Tušimice a Prunéřov chrlily do ovzduší před „sametem“ asi 539 tisíc tun oxidu siřičitého, deset let po převratu to byla jen desetina původního množství. Stačilo jen využít technologie, které existovaly a na západ od našich hranic se běžně používaly.
Pahýly, které zbyly po mrtvých smrcích, v Krušných horách stále stojí. Od té doby ale proběhlo masivní zalesňování, které stálo nejméně dvě miliardy korun.
S ohledem na drsné klimatické podmínky hor se tam nejvíc vysazuje smrk ztepilý a buk lesní, ale také bříza, jeřáb a na méně exponovaných stanovištích javor klen či jedle. Smrky se však potýkají s novými výzvami, jednak kůrovcem, ale také houbou kloubnatkou. Kůrovec zasáhl Krušné hory mírněji než například Vysočinu, hlavně proto, že tamní lesy jsou mladší, a proto i odolnější.
