„Generace snily o tom, že se člověk vydá na procházku neznámým Měsícem. Byl jsem u toho, když se tento sen začal naplňovat,“ vzpomíná publicista Karel Pacner.
Karel Pacner: „Viděl jsem na vlastní oči naplnění snů, Apollo 11“
Americká Florida, středa 16. července 1969 ráno. Slunce pálí, je přes třicet stupňů, atmosféra jako v prádelně. Modré nebe nad námi, modré moře před námi. Pláž se začíná naplňovat třemi a půl tisíci novináři z celého světa.
Nalevo od nás stojí tribuna prominentů, sedí tam i stařičký německý profesor Hermann Oberth, který ve dvacátých letech zakládal teorii kosmických letů, ale také – jaký paradox – delegace amerických chudých. Vzadu se tyčí montážní budova VAB, největší barák na světě.
Na obzoru vzdáleném pět kilometrů stojí raketa Saturn 5 s lodí Apollo 11, vypadá jako tužka. Tahle dálka je nezbytná – kdyby, nedej Bože, raketa vybuchla, tady už by nás její trosky a plameny nezasáhly.
Na pláži jsou rozseté obrazovky se záběry kameramanů NASA. Odjezd astronautů mikrobusem. Lidé v řídicím sále startu. Technici u rakety. Specialisté v záchranných tancích asi kilometr od rakety. Lidé v řídicím středisku v Houstonu, který přebere dozor nad lodí, jakmile se odlepí od rampy. Nástup astronautů do výtahu, který je dopraví do kabiny ve stometrové výšce. A všechno tohle dění komentuje hlasatel Jack King.
Blíží se okamžik startu. Všichni se díváme k tužce na obzoru. Najednou utone v oblaku ohně a dýmu. Proboha! Nestalo se nic? Vidím to poprvé v životě. Asi ne. Za okamžik vidíme špičku rakety, jak z toho mračna vyčuhuje. Pomaloučku stoupá. Do toho mně u ucha střílí kulomet – to jsou motory Saturnu 5. Přidávají se lehké otřesy země. Rozhlížím se okolo – nikoho to nevzrušuje, tohle mikrozemětřesení asi k tomu patří.
Tužka se už vynořila v celé své kráse. Táhne se za ní ohon plamene možná dvě stě padesát metrů, dvojnásobek délky rakety. Její let se neustále zrychluje. Najednou od ní cosi odpadá – záchranná věžička, teď už není zapotřebí. Za okamžik vidíme další šmouhu, která se od ní oddělila – první stupeň. Tužka se rychle proměňuje v ohnivou kuličku na blankytně modrém nebi. A ta se nakonec v té modři rozplývá – Saturn 5 vynesl loď Apollo 11 na oběžnou dráhu okolo Země.
Je to největší zážitek mého života, nic úchvatnějšího už neuvidím. Jsme nadšeni, že jsme tohle nádherné divadlo mohli tak zblízka vidět. Zvláště my tři Češi: Jirka Dienstbier, zpravodaj Československého rozhlasu ve Washingtonu, Olda Karásek, fotoreportér, který jezdí po Americe, a moje maličkost z pražské redakce Mladé fronty. Je tady ještě jeden americký komunista, který pracuje v pražském rozhlase, s českou manželkou, ale ti přiletěli jako turisté.
Milion dalších diváků sledoval tento okamžik ze vzdálenosti šestnácti kilometrů, za branami Kennedyho kosmického střediska.
Novinářská rutina v Houstonu
Druhý den jsem už sám odletěl do Houstonu, kde je ve Středisku pilotovaných letů (dnes Johnsonovo kosmické středisko) NASA srdce řízení kosmických výprav. Není to jeden barák, je to celé město – budova řízení, několik objektů pro výcvik, izolace pro návrat astronautů, laboratoř pro studium vzorků dovezených z Měsíce… Víc se nepamatuju.
V tiskovém středisku se nás tísní něco přes šest stovek. Každému přidělili pracovní stůl, teď se na nich válí tašky, mikrofony, magnetofony, foťáky, kamery – tady se nic neztrácí, jsme mezi svými. Všude jsou nezbytné monitory, na kterých běží reportáže NASA, a z mikrofonů slyšíme rozhovory mezi řízením letu a Apollem s komentáři. Ve velkém kinu můžeme sledovat tuhle reportáž na velké obrazovce, také tam probíhají tiskové konference s nejvyššími odborníky a řediteli kosmické agentury. Pokladem jsou přepisy rozhovorů mezi astronauty a Houstonem, které poslíčci neustále přinášejí na servisní stůl, kde si je bereme.
Informací máme nadbytek. Musíme analyzovat, rozvažovat, radit se s kolegy. Mým nejlepším informátorem je profesor Paul Campbell. Seznámili jsme se v květnu v Praze, kde byl na konferenci Výboru pro kosmický výzkum COSPAR. Campbell byl před penzí rektorem Vojenské lékařské akademie v Tucsonu. Tady vidím, jakou požívá úctu přítomných odborníků a některých novinářů. Profesor mně občas radí a vysvětluje, každé ráno se scházíme ve vedlejším hotelu King, kde je tiskové středisko firem pracujících na Apollu, u výborné kávy a teplých rohlíčků.
Už na Floridě mně nabídl pracovník telekomunikační firmy AT&T kartu, pomocí níž mohu odesílat své zprávy na dálnopis naší pražské redakce – účet vyrovnáme později v korunách. AT&T povolala několik desítek studentů na brigádu – stačí zvednout žlutý firemní papír se zprávou a chlapec nebo děvče přiběhne, vytrhne mi ho z ruky a utíká k dálnopisům. Neocenitelná služba.
Denně proběhne jedna či dvě tiskové konference. Pilně čtu dialogy Houston-Apollo. Chodím na všechny exkurze po středisku. Navštívil jsem karanténní budovu, kde mají astronauti strávit po návratu tři týdny – to pro případ, že by si z Měsíce přivezli nějaké tamní mikroorganismy. Zavezli nás k umělému měsíčnímu kráteru, v němž trénovali astronauti – hluboká díra plná šutrů, těžko se v ní chodilo. Japonský kolega tam zkusil projít pár kroků, nahoru jsme ho museli tahat.
Když naklepu zprávu o průběhu letu a o zážitcích ze střediska, papír zvednu nad hlavu a mám hotovo. Skoro rutina.
Vytoužená procházka po Měsíci
Jak se přibližuje den, kdy se Apollo 11 dostane k Měsíci, nervozita stoupá. Američtí novináři vytrvale bombardují odborníky otázkou: „Jaká je naděje na úspěch?“ Ti znají jedinou odpověď: „Asi 50:50.“ A potom mlží, nedokážou odhadnout. Je to přece cesta do neznáma.
V sobotu 19. července začíná kroužit Apollo 11 okolo Měsíce. V neděli ráno přestupují Neil Armstgrong a Buzz Aldrin do lunárního modulu nazvaného Eagle (Orel), zatímco Mike Collins zůstává v mateřské lodi Columbia.
Když se modul odděluje od mateřského tělesa, hlásí Armstrong: „Orel roztáhl křídla!“ To byla první věta, která vešla do kultovní terminologie Apolla 11.
Orel letí dlouho, domluva mezi astronauty a houstonským spojařem je stručná, plná zkratek. Přiznám se, že jsem z ní nepociťoval dramatičnost chvíle, zřejmě ani mnozí kolegové, protože ti z regionálních amerických novin se kosmickými lety nikdy nezabývali. Posádka zápasí s přetíženým palubním počítačem a nemůže najít plácek bez velkých kamenů vhodný k přistání. Když konečně dosedá, má palivo na necelých padesát sekund.
Po 102 hodinách 40 minutách a 40 vteřinách letu Armstrong říká: „Houstone! Tady základna Tranquillity.“ Další nezapomenutelná věta – zamerikanizované latinské označení Moře klidu.
Astronauti si mají odpočnout a trochu se prospat. Nechtějí, jsou žhaví na výstup. Houston nakonec souhlasí, aby se na povrch podívali dřív.
První vylézá z kabiny a opatrně schází po schůdkách velitel Armstrong. Sledujeme to na matných černobílých záběrech, spíš mazancích. Spouští nohu na Měsíc: „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“ Třetí nesmrtelná věta.
V hlavním sále řízení se lidé objímají. V tiskovém středisku bouřlivý potlesk. Armstrong sbírá v nejbližším okolí vzorky – pro jistotu, kdyby se musel náhle vrátit. Ne, to není třeba. V pořádku, po Měsíci může člověk bez obtíží chodit. Sestupuje Aldrin. Armstrong fotografuje.
Oba muži sbírají vzorky půdy, instalují automatickou vědeckou stanici, salutují americké vlajce, volá jim prezident Richard Nixon. Mají spoustu práce. Pohybují se opatrně, aby neudělali chybný krok ve snížené tíži. Nejsou nijak vzrušeni, jejich tep se pohybuje mezi 90–100 údery za minutu.
Po 102 minutách se šplhá Aldrin nahoru. Vytahuje do kabiny dvě bedny s 22 kily vzorků půdy a kameru. Armstrong opouští Měsíc po 133 minutách.
Zavřou dveře a mohou si odpočinout. Armstrong zapíná magnetofon – Novosvětská od Antonína Dvořáka ho uklidňuje. Aldrin přijímá svátost oltářní. Potom se oba snaží usnout, ale moc jim to nejde.
V pondělí Orel s astronauty startuje. Po 21 hodinách a 36 minutách pobytu. Spojuje se s mateřskou Columbií. Zpáteční cesta probíhá bez potíží.
Ve čtvrtek 24. července dosedá kabina Apolla 11 na padácích do Tichého oceánu. Po 195 hodinách a 18 minutách.
Největší dobrodružství 20. století skončilo.
Artemis – návrat v příštím desetiletí
Celkem se uskutečnilo šest expedic s dvanácti Američany. Jedné se to nepodařilo – ale její záchrana z oběžné dráhy byla jedinečným příkladem improvizace, secvičenosti a dokonalosti.
Projekt Apollo stál 25 miliard dolarů, v přepočtu na dnešní dolary přes 150 miliard. Kromě prvního většího poznání našeho nebeského souseda přinesl poznatky pro náš pozemský život, které se koncem osmdesátých let odhadovaly na 200 miliard dolarů, dnes už je nespočítá nikdo.
Kdy se lidé vrátí na Měsíc? Prezident Donald Trump by to rád viděl ještě v době svého pobytu v Bílém domě – požádal NASA, aby to zvládla v roce 2024. Ovšem stejné ambice mají majitelé dvou velkých kosmických firem: Elon Musk se SpaceX a Jeff Bezos s Blue Origin. Nemyslím, že tihle tři spolu budou soupeřit. Spíš svá úsilí nakonec spojí dohromady, protože těch technických obtíží, které se při realizaci tohoto projektu – NASA ho nazvala Artemis – vynoří, bude spousta, lépe je překonají společně.
Snad každý kosmický projekt nabral zpoždění. Artemis by mohla na Měsíci vyložit první lidi – NASA by byla ráda, kdyby tam mohla udělat první krok tentokrát žena – ve druhé polovině dvacátých let.
Apollo počítalo s několikadenními návštěvami. Artemis má větší ambice – bude tam stavět stálou základnu, ve které by se nakonec měly trvale střídat posádky.
Artemis se stane cvičištěm pro daleké lety. Na ní se budou testovat lidé a technika předtím, než zamíří první expedice k Marsu. Dnes se mluví o polovině třicátých let, ale to je představa optimistů. Pesimisté se nevyjadřují.
Čína a Rusko se těchto závodů neúčastní. Čínská technika není tak daleko, aby mohla Američanům konkurovat. Peking mluví o tom, že by rád začal stavět stanici na Měsíci na počátku třicátých let. Rusku chybí peníze, upřednostňuje zbrojení, vytratili se odborníci, ústavy a podniky ztratily zkušenosti.
Lidstvo se do vesmíru vrací.
Karel Pacner je český publicista, žurnalista a spisovatel. Narodil se 29. března 1936 v Janovicích nad Úhlavou. Po absolutoriu Vysoké školy ekonomické v Praze nastoupil v létě 1959 do redakce deníku Mladá fronta jako redaktor a popularizátor vědy. Časem zavedl její sobotní přílohu. Psal knihy o vesmíru a kosmonautice a po roce 1989 i o nejnovějších dějinách a špionáži. Dvě z jeho děl patří do žánru science fiction.
Je členem Klubu autorů literatury faktu a Obce spisovatelů. Za svá knižní díla dostal řadu ocenění; kromě Ceny Trilobit 2002 mu byla za soustavnou popularizaci vědy udělena Cena Akademie věd České republiky a Cena Rady vlády pro vědecký a technologický rozvoj České republiky.