Hrůzy holocaustu se projevují na lidském mozku i po třech generacích, ukazuje výzkum profesora Rektora

Ivan Rektor o holocaustu (zdroj: ČT24)

Holocaust se i po více než sedmdesáti letech projevuje ve strukturách mozku lidí, kteří jej prožili. Stres z této historické události se přenáší dokonce i na další generace. Zjistil to tým neurovědce Ivana Rektora.

Tým neurologa Ivana Rektora se snaží přijít na to, co s lidmi dělá extrémní stres, například takový, jaký zažívali například lidé židovského původu během druhé světové války. „Každý jednotlivec může zažít kdykoliv velmi stresující události. Může mít velmi stresující život, ale válečné stresy jsou jiné. A ještě jiný, zvlášť jiný, byl stres, který zažívali Židé v době holocaustu, protože trval mnoho let,“ popisuje Rektor.

Začínalo to vyřazením ze společnosti, zákazy, příkazy, omezováním, deportací a pokračovalo životem v koncentračních táborech, ať už pracovních nebo vyhlazovacích. Ale ani po válce podle Rektora stres nepominul – spočíval ve faktu, že většina rodin byla vyvražděna.

Z výzkumu profesora Rektora vyplývá, že prožitá traumata se projevují u dalších dvou až tří generací. „Jsme pravděpodobně první, kdo ve větším rozsahu zkoumá i třetí generaci, to znamená generaci vnuků. Celý náš výzkum je postaven na vyšetřování, na odebírání testů, snímání magnetických rezonancí mozku u přeživších a u generace jejich dětí a generace jejich vnuků ve srovnání s českou populací, která ve své rodinné historii holocaust nemá,“ popisuje.

„A samozřejmě vidíme určité rozdíly i v druhé generaci. Třetí generaci ještě nemáme úplně zpracovanou, protože tam stále nabíráme osoby do výzkumu. Ale na základě psychologických testů víme, že v druhé generaci se o něco častěji objevuje takzvaná posttraumatická stresová porucha. I když zdaleka ne tak často jako v první generaci, generaci přeživších. A pak vidíme určité změny také na takzvané funkční magnetické rezonanci,“ vysvětluje.

  • Prof. MUDr. Ivan Rektor, CSc. (* 5. listopadu 1948 Levoča) je český neurolog (klinický neurofyziolog), přednosta 1. neurologické kliniky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity ve Fakultní nemocnici u svaté Anny. Zabývá se mimo jiné tím, jak mozek vnímá hudbu.
  • V letech 2006–2011 byl prorektorem Masarykovy univerzity pro rozvoj, od roku 2007 působí ve Středoevropském technologickém institutu (CEITEC) jako vedoucí výzkumné skupiny Molekulární a funkční neurozobrazování. V říjnu 2010 se stal členem (korespondentem) Americké neurologické asociace jako první český vědec.

Při výzkumu zatím vyšetřili 49 osob, přímých přeživších holocaustu, ale ne u všech mohli provést magnetickou rezonanci mozku. „K našemu překvapení jsme zjistili velký strukturální rozdíl ve struktuře mozku. Obecně se dá říct, že i 73 let po válce se mozky přeživších holocaust po stránce strukturální liší od kontrolních osob. Především ve strukturách, které souvisí většinou s emocemi nebo s pamětí,“ říká profesor Rektor.

„Když jsme pak rozdělili tuto skupinu přeživších na mladší a starší, na děti a mladé dospělé, tak jsme zjistili, že změny v mozku jsou mnohem výraznější u té starší skupiny – tedy u lidí, kterým bylo v roce 1945 nad 12 let,“ dodává.

Neschopnost sdělit nepopsatelné

Zažité tvrzení říká, že aby si člověk ulevil, musí o prožitých traumatech mluvit, s někým je sdílet. Často se také říká, že lidé, kteří holocaust přežili, o tomto nepopsatelném zážitku mluví jen málo a neradi. Výzkum profesora Rektora to potvrzuje.

„Je to časté. Do našeho výzkumu se hlásí lidé z druhé a třetí generace, kteří se teprve v dospělosti dověděli, že někdo z jejich předků zahynul v koncentračním táboře. Spolupracuje s námi kolegyně, která se v dospělosti dozvěděla, že její matka byla v Osvětimi jako Židovka, a nikoliv z politických důvodů, jak si do té doby myslela. Takových příkladů je poměrně hodně a je to velmi individuální,“ uvádí.

Podle Rektora ale mnohdy nastupuje i zapomínání, jakési ochranné potlačování paměti. „Lidi se prostě snaží vymazat z paměti nejenom holocaust, ale vlastně i svoje mládí, dětství. Tohle je skutečně poměrně časté. A jsou jiní lidé, kteří o tom mluví, chtějí mluvit, chtějí svědčit, chtějí, aby třeba ve školách se o tom vědělo, aby se na holocaust nezapomínalo. Je to individuální,“ vysvětluje Rektor.

Načítání...