Zemřel pamětník holocaustu Jiří Brady. O hrůzách nacistického běsnění přednášel po celém světě

Jiří Brady se narodil 9. února 1928 v Novém Městě na Moravě do židovské rodiny. V roce 1941 byla Bradyho maminka deportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku, o několik měsíců později ji následoval i jeho otec. Ten zahynul poté v červenci 1942 ve vyhlazovacím táboru v Osvětimi.

Jiřího i jeho o tři roky mladší sestru Hanu si k sobě vzal strýc Ludvík (katolík), v květnu 1942 ale dostali předvolání do transportu. „Bydlel jsem v Terezíně v jedné místnosti s kluky mého věku. Můj kamarád Petr Ginz se rozhodl, že budeme vydávat časopis Vedem. Taky jsem tam přispíval, ale brzy se naskytla šance, že jsem šel na práci, tak už jsem neměl tolik času,“ vzpomínal.

Po dvou letech v terezínském ghettu musel nastoupit do transportu směr Osvětim. „Vůbec jsem netušil, co je s mojí mladší sestrou. Až po válce jsem se dozvěděl, že odjela pár týdnů po mně, v Osvětimi ji poslali rovnou do plynu,“ doplnil Brady, který měl štěstí v neštěstí.

V táboře smrti se dostal do skupiny lidí, kteří šli na práci do pobočného tábora Gliwice, odtud dále do bývalého zajateckého tábora Blechhammer. V lednu 1945 se mu podařilo. Zůstal na cestě až do května toho roku, kdy se dostal k příbuzným v Novém Městě na Moravě, od kterých se dozvěděl, že jeho rodiče zahynuli.

„Trvalo mně rok, než jsem se rozhodl jak dále a uvědomil si, že nejlépe uctím památku na rodiče tím, že budu vést dobrý život. Věřím, že tam nahoře je někdo, kdo mne životem vede a pomáhá mi překonávat životní překážky,“ řekl k této smutné události.

V Kanadě pomáhal emigrantům

Brady vystudoval obchodní akademii a v roce 1949 emigroval, od roku 1951 žije v Kanadě. Zde založil úspěšnou instalatérskou firmu a vypracoval se ve váženého podnikatele. Oženil se a narodili se mu tři synové a dcera.

Brady se významně angažoval v pomoci krajanům – emigrantům. Také celý život přednášel po celém světě a vydával svědectví o německé zrůdnosti během druhé světové války a hrůzách holocaustu. Po pádu komunistického režimu v Československu zorganizoval sbírku na tiskárnu pro Lidové noviny.

Hanin kufřík

Brady se angažoval v projektu Hanin kufřík, který bývá srovnáván s příběhem Anny Frankové. V roce 1999 byl do muzea holocaustu v Tokiu převezen z Osvětimi kufřík Hany Bradyové. Ředitelka muzea Fumiko Išiokaová začala pátrat po jeho historii, zjistila, komu kufřík patřil, spojila se s Bradym, na něhož sehnala adresu s pomocí terezínského památníku a pražského Židovského muzea.

Na základě pátrání vznikla v Japonsku v roce 2001 putovní výstava o životním příběhu Hany Bradyové. Následně vyšla kniha Karen Levineové Hanin kufřík – Příběh dívky, která se nevrátila. Kniha vypráví příběh sourozenců na základě vzpomínek Bradyho a zjištění Išiokaové. České vydání knihy je doplněno o úvod, který napsal Jiří Brady.

Na základě knihy vznikla za pomoci Bradyho i divadelní hra. S představením určeným hlavně dětem a mládeži cestovalo torontské divadlo po Kanadě a USA.

Po Kanadě a USA hojně cestoval také Brady a čtenářům Hanina kufříku vyprávěl, co zažil. Příběh Hany Bradyové zná díky knize, která byla přeložena do 35 jazyků, takřka celý svět. „Jen doma, v České republice, jakoby zapadl,“ řekl v rozhovoru pro ČTK v roce 2006 Brady.

Brady se také významně podílel na vydání anglické verze knihy Marie Rút Křížkové, Kurta Jiřího Kotouče a Zdeňka Ornesta Je mojí vlastí hradba ghett? Kniha o časopisu Vedem, ilegálně vydávaném třináctiletými až patnáctiletými chlapci v Terezíně v letech 1942 až 1944, vypovídá nejen o osudech autorů, ale také o celém životě za hradbami ghetta.

Kniha byla oceněna v New Yorku Prestižní národní cenou za nejlepší publikaci o holocaustu. Brady, Kotouč a Ornest jako jediní z autorů časopisu válku přežili.

České státní vyznamenání Brady nikdy nedostal

Jiří Brady obdržel řadu vyznamenání, například v Kanadě nejvyšší civilní vyznamenání ontarijské provincie Order of Ontario a v Německu Spolkový kříž za celoživotní úsilí týkající se obrany lidských práv a svobod.

Český Senát navrhl Bradyho na státní vyznamenání již v červnu 2013. V srpnu téhož roku ho nominovala i Poslanecká sněmovna, a to na udělení Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. Návrh, kterému prezident Miloš Zeman nevyhověl, zákonodárci neúspěšně opakovali i v roce 2014 a 2016.

V říjnu 2016 se před udílením státních vyznamenání 28. října rozhořela kauza ohledně nevyznamenání Bradyho. Podle ministra kultury Daniela Hermana (Bradyho synovce) bylo vyznamenání pro Bradyho původně schváleno, ale po Hermanově setkání s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou zrušeno. Podle prezidenta byl Brady sice několikrát nominován, ale on jeho vyznamenání nikdy neschválil, a proto nebylo co rušit.

Brady poté ale získal v Česku celou řadu jiných ocenění, mimo jiné medaili Karla Kramáře, kterou mu udělil tehdejší předseda vlády Bohuslav Sobotka (ČSSD). Bradyho ocenily rovněž Sněmovna, Praha, Brno či olomoucká Univerzita Palackého.

„Jirku vždycky bolelo, že odezva v celém světě byla veliká a pozitivní – a jen jeho vlastní země o tento osud nemá tak velký zájem,“ řekla v době kauzy kolem státního vyznamenání Bradyho žena Tereza a s odkazem na licitace kolem masarykovského řádu dodala: „Všechno zlý je pro něco dobrý. A jestli tohle pomůže šíření příběhu Hanina kufříku, je to dobře.“

„Myslím, že jsem se celý život snažil žít čestně v souladu se zákony lidskými i božími. Pomohl jsem mnoha lidem. Jediná věc, kterou bych chtěl změnit, je osud mých rodičů a sestry,“ uvedl loni Brady pro ČTK.

Nejšťastnější prý byl, když se mu narodily děti a vnoučata. „Ale štěstí je prchavé, je asi více důležité být spokojený. Mám dobrou rodinu, čtyři hodné děti a osm vnoučat, takže jsem velice spokojený,“ uvedl muž s osudem, v němž se zrcadlí dějiny 20. století.