Drogy pomáhaly válečníkům v boji – setřást ze sebe strach, necítit bolest, zabíjet jiné lidi. Polští archeologové teď oznámili, že objevili první náznaky toho, že je takto využívali i germánští bojovníci, kteří se postavili římským legiím.
Germáni užívali před bojem drogy, tvrdí nová studie. Český archeolog to vyvrací
Němečtí vojáci užívali za Druhé světové války pervitin. Členové islámského státu v současné době berou captagon. Drogy jsou v armádách častým jevem, pomáhají mužům, aby lépe snášeli bolest, a snižují jejich zábrany spojené se zabíjením ostatních lidských bytostí. Archeologové teď popsali, že stejný zvyk měli mít i severští válečníci, kteří bojovali proti Římské říši. Jejich výzkum může znít zajímavě, má ale dvě tváře: podle ředitele Archeologického ústavu v Brně Balázse Komoróczyho je totiž spíš ukázkou toho, jak by se ve vědě argumentovat nemělo.
Nová studie, o níž nekriticky informuje mnoho popularizačních stránek, naznačuje, že malé předměty ve tvaru lžiček nalezené na konci opasků bojovníků na archeologických lokalitách v severní Evropě mohly sloužit k dávkování povzbuzujících látek před bitvou.
Polští autoři vycházejí z předpokladu, že v antickém Řecku a Římě se používala řada omamných látek, nejvíce opium. Doboví léčitelé dobře znali jeho vlastnosti analgetika, uspávacího, protisvědivého nebo protiprůjmového léku, ale věřili i v další magické vlastnosti. Dále se používalo jako složka protijedů i jedů. Žádné takové důkazy ale věda nemá pro národy, které žily za hranicemi Říma. Obecně se předpokládá, že kromě alkoholu drogy v dnešním slova smyslu (tedy jako „rekreační drogu“) příliš neužívaly – ale jsou to spíše spekulace vycházející ze zmínek římských autorů.
Drogy a Germáni
Analýzy archeologa Andrzeje Kokowského a jeho kolegů z Univerzity Marie Curie-Sklodowské v polském Lublinu říkají, že existují důkazy o tom, jak Germáni drogy brali.
Tito vědci popsali 241 malých předmětů ve tvaru lžičky nalezených na 116 lokalitách z doby římské, především na bažinatých místech a v hrobech v dnešní Skandinávii, Německu a Polsku. A také na území dnešního Česka. Konkrétně tento nález pochází z Mušova:
Větší objekt: možná lžička na drogy z Mušova. Menší objekt: možná lžička na drogy ze severu Evropy
Tyto drobné artefakty mají rukojeti, většinou dlouhé čtyři až sedm centimetrů, a jsou zakončené buď miskou, nebo plochým diskem o průměru jeden až dva centimetry. Vždy se našly připevněné k opasku, který nosili muži, přitom ale nehrály žádnou praktickou roli v jeho fungování. Archeologové jim říkají nákončí.
Důležitým argumentem se ve studii stal kontext nálezů: většina těchto „lžiček“ se našla společně se zbraněmi a dalšími předměty používanými ve válce. Může to samozřejmě být i náhoda nebo vliv jiných faktorů, ale podle autorů to naznačuje, že mohlo jít o starověké dávkovače na drogy, jež mohly sloužit k podobným účelům jako ve dvacátém a jednadvacátém století: ke snížení stresu a strachu způsobeného válčením. Válečníci mohli podle vědců tyto předměty používat k odměření správné dávky pro vyvolání požadovaných účinků a ke snížení možnosti předávkování.
Germánie plná drog
Profesor Kokowski a jeho kolegové pak zkoumali, jaké povzbuzující látky mohly mít germánské kmeny k dispozici. Zvažovali jak lokální rostliny, tak i byliny potenciálně dovezené ze vzdálenějších oblastí. Došli k závěru, že je velmi pravděpodobné, že germánské národy měly přístup k široké škále látek, které mohly fungovat jako stimulanty, včetně máku, chmele, konopí, blínu, rulíku zlomocného a různých druhů hub. Ty mohly být konzumovány buď v tekuté formě, zejména rozpuštěné v alkoholu, anebo v práškové formě.
Vědci dospěli k závěru, že užívání stimulantů germánskými národy severní Evropy mohlo být během vojenských konfliktů v římském období rozsáhlé. Takové zásobování potřebným množstvím a druhem stimulantů by podle nich ale vyžadovalo značné znalosti a také organizaci.
Autoři se domnívají, že tyto stimulanty se zřejmě používaly i k jiným účelům než k vedení války, například v lékařství a při rituálech. „Zdá se, že povědomí o účincích různých druhů přírodních přípravků na lidský organismus s sebou neslo znalost jejich výskytu, způsobů aplikace a snahu vědomě využívat toto bohatství pro léčebné a rituální účely,“ dodávají.
Svévolný výklad archeologických důkazů
Všechny tyto výše shromážděné argumenty mohou znít přesvědčivě, ale podle archeologa Komoróczyho rozhodně přesvědčivé nejsou. V rozhovoru pro Českou televizi je označil za spekulativní a studii explicitně popsal jako nevydařenou a samoúčelnou. „Nemohu se ubránit dojmu, že její autoři celou dobu argumentují v kruhu: žádné důkazy o konzumaci drog ani o těch drogách samotných nemají. A tak je hledají v současných představách o tom, jak se některé drogy užívají.“ A dělají to podle něj velmi nepřesvědčivě.
Komoróczy potvrzuje, že starověcí válečníci opravdu pod vlivem psychoaktivních látek bojovat mohli. Taková stimulace je podle něj vysoce pravděpodobná ve všech dobách, v některých, například v novověku, je i doložena. „Polští kolegové ale zapomínají na to, že důkazy o konzumaci drog z té doby máme. Tou drogou je alkohol,“ vysvětluje brněnský archeolog. Kvašené nápoje se široce rozšířily od doby, kdy se lidé začali věnovat zemědělství a objevili kouzlo toho, co alkohol dělá s lidským vědomím.
Římané podle Komoróczyho konzumovali víno i přírodní drogy včetně opia, jejich germánští protivníci nápoj, který se sice označuje jako pivo, ale ve skutečnosti se od toho moderního značně liší. Je možné, že se do tohoto kvasu mohly přidávat nejrůznější druhy bylin, a to včetně těch se stimulačními, halucinogenními a psychoaktivními účinky, o nichž mluví polská studie. Tato cesta mohla být podle brněnského archeologa mnohem pravděpodobnějším způsobem „předbojové intoxikace“ než šňupání.
„Je to velmi svévolná interpretace,“ pokračuje Komoróczy. „Zrovna šňupání je méně pravděpodobné. Když se u konzumentů drog využívá dnes, tak je to hlavně u chemicky vyrobených látek, kde je důležité přesné množství takové sloučeniny.“ Jenže u přírodních látek, kde se koncentrace mohly lišit rostlina od rostliny, to nedává příliš smysl. „Vychází to ze současné představy užívání drog, kterou autoři bez důkazů přisuzují i starověkým národům.“
Oporu v důkazech podle něj nemá ani interpretace nákončí opasků jako lžiček. „Toto byl jen jeden ze zhruba deseti hlavních typů, tedy forem nákončí, která známe,“ doplňuje Komoróczy. Vyskytovala se navíc jen v poměrně krátkém časovém období kolem druhé poloviny druhého století, což podle vědce z Akademie věd naznačuje, že se jednalo spíše o projev dobové módy než o nástroj.
Nástroj by totiž měl nějaké předchůdce, zřejmě méně sofistikované formy, nějak by se vyvíjel a zlepšovala by se jeho funkčnost. Nic takového se ale u nákončí v podobě lžiček neobjevuje. „Nedokážu si představit, že pokud by Germáni brali drogy, dělali by to tak, jak se konzumuje dnes kokain nebo heroin (tedy šňupáním ze lžiček) jen v druhé polovině druhého století našeho letopočtu, a předtím a potom nikoliv. Nedává to žádnou logiku už jen ve smyslu toho, co jsem připsal k těm nákončím,“ shrnuje své výhrady Balász Komoróczy.
Nákončí podle něj neměla významnější funkci, byla především ozdobou. A právě proto jako módní prvek se dobově proměňovala, obdobně jako například náušnice. „Kdyby nákončí byla funkčním dávkovačem drog, tak – za předpokladu, že se drogy užívaly vždycky – od okamžiku dosažení funkčně nejvhodnějšího tvaru by se výrazněji neměnila. Podobně jako se třeba nemění zásadněji tvar sekery nebo nože už po dva tisíce let. V tom smyslu by jejich výskyt jen v určitém časovém úseku musel znamenat náhlý objev a pak i poměrně náhlé zmizení nějaké specifické formy drogy, kterou nešlo jinak konzumovat. Nebo je to celé chybně a jejich tvar je projevem módní vlny a nemá s funkcí nákončí nic zásadnějšího společného,“ zakončuje archeolog.
