Ve věku 89 let zemřela někdejší první ministryně ve francouzské vládě a také první žena v čele Evropského parlamentu Simone Veilová. Oznámila to francouzská média s odvoláním na pozůstalé. Agentura AFP ji popsala jako „charismatickou a populární Francouzku“, jejíž život poznamenala deportace do Osvětimi i boj za lepší životní podmínky Evropanek.
Za druhé světové války přežila uvěznění v nacistickém vyhlazovacím táboře v Osvětimi, kam byla deportovaná jako šestnáctiletá dívka. Otec, matka a bratr se z nacistických táborů nikdy nevrátili, přežila pouze Simone a její dvě sestry. Právě tato zkušenost ji vedla k pevnému přesvědčení o potřebě sjednocení Evropy. Říkávala, že Evropská unie ji smířila s 20. stoletím.
Ve Francii se zapsala do dějin „zákonem Veilové“: jako ministryně zdravotnictví prosadila v roce 1975 zákon umožňující umělé přerušení těhotenství bez hrozby trestního stíhání. Do vlády premiéra Jacquesa Chiraka ji o rok dříve jmenoval prezident Valéry Giscard d'Estaing.
Předsedkyní Evropského parlamentu byla v letech 1979–1982 (až dosud se dočkala jen jediné následovnice v podobě Nicole Fontaineové, která stála v čele EP v letech 1999–2002). Později se znovu stala stala ministryní sociálních věcí a zdravotnictví. Tuto funkci zastávala ve vládě premiéra Édouarda Balladura v letech 1993 až 1995.
Z politiky se pak stáhla, ale ve veřejném životě zůstala jako předsedkyně nadace připomínající holokaust. V roce 2008 se stala šestou ženou zvolenou francouzskou akademičkou. Prezidentské ambice ale nikdy neměla. „Na to jsem se nikdy necítila. Jsem příliš nezávislá,“ odpovídala na otázku, proč nikdy nekandidovala na prezidentku.
