Chemička v Rouenu, která na konci září vyhořela, je jedním z více než 1300 podniků, ve kterých se ve Francii nacházejí nebezpečné chemické látky. Všechny tyto továrny spadají do takzvané sítě Seveso. Název odkazuje na italské městečko ležící asi dvacet kilometrů severně od Milána, kde v roce 1976 při havárii unikl do ovzduší mrak jedovatých dioxinů. Továrna o tom informovala až po sedmnácti dnech. Havárie v Sevesu do budoucna nastavila nová pravidla po celé Evropě.
Seveso, menší městečko na severu Itálie, se na titulní stránky všech světových médií dostalo v roce 1976. V den neštěstí, 10. července 1976, byla zrovna prosluněná sobota a o tom, co se dělo v nedaleké chemičce, neměl nikdo tušení. Během havárie tam do ovzduší uniklo velké množství prudce jedovatých dioxinů. Zaměstnanci závadu do dvaceti minut opravili, závažnost situace vedení firmy ale veřejnosti přiznalo až po více než dvou týdnech.
Ptáci padali k zemi a děti si dál hrály, shrnul později situaci těsně po výbuchu jeden z obyvatel Sevesa, ve kterém tehdy žilo 14 tisíc lidí. Z továrny, která vyráběla chemické postřiky na plevel, unikl jeden z nejprudších jedů vůbec, TCDD, který je nejtoxičtější z dioxinů. Nebezpečí této látky spočívá, stejně jako u radioaktivity, v tom, že je neviditelná a jedovatá v miniaturních dávkách.
Do ovzduší unikly dva kilogramy tohoto dioxinu, což je podle odborníků množství, které by dokázalo otrávit přibližně 19 tisíc lidí. Dioxinový mrak zasáhl území, na němž žilo 220 tisíc lidí, a přibližně dvě stě obyvatel utrpělo těžkou otravu.
Už několik hodin po úniku se na tvářích některých dětí objevilo poškození kůže podobné popáleninám. Později se u lidí nejvíce vystavených jedovatému mraku dioxinu projevilo trvalé poškození pokožky známé jako chlorakné. Tedy stejný symptom jako u bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka, který byl otráven dioxinem při večeři se zástupci zpravodajských služeb před prezidentskými volbami v roce 2004.
U zasažených lidí se také objevovaly silné bolesti hlavy či poškození jater a ledvin, která byla v mnoha případech trvalá. Dioxiny jsou navíc karcinogenní. Podle oficiálních údajů zhruba třicet žen z obav před možnou deformací plodu podstoupilo interrupci. Zahynulo také přes tři tisíce kusů domácích zvířat, dalších 80 tisíc bylo utraceno preventivně.
Vznik směrnice a pravidel
Aby se do budoucna zabránilo podobným tragédiím, pro nejrizikovější chemické závody vznikla v roce 1982 směrnice pojmenovaná podle zmíněného severoitalského města. Určuje postupy a pravidla, která mají snížit pravděpodobnost vzniku havárie a omezit případné dopady na lidské zdraví a životní prostředí.
Poslední verzí, kterou se zhruba 12 tisíc podniků v celé EU musí řídit, je směrnice Seveso III. Úřady a záchranné složky mají u těchto továren například jasný přehled, co se v nich vyrábí. Umožňuje jim to adekvátně zareagovat v případě úniků nebezpečných látek nebo požáru.
Ve Francii je takových továren více než 1300, z toho zhruba 740 spadá do kategorie s takzvaným vysokým rizikem, zbytek do skupiny s rizikem nízkým. Největší koncentrace je v průmyslových oblastech, tedy například u Marseille, Lille, přístavu Le Havre či na předměstích Paříže. Nacházejí se ale často také v malých městečkách nebo na venkově, řada jich je třeba v oblasti Dordogne-Périgorde.
Dá se říci, že Francie je těmito podniky posetá celá. Toho si všímají i lidé na sociálních sítích, kde komentují mapy země, na kterých přes vyznačené body Seveso podniků není ani nic jiného vidět: „Když narazíš na článek, který nabízí mapu Francie, kde můžeš zjistit, zda nebydlíš poblíž Seveso podniku, pochopíš, proč úřady bagatelizují to, co se stalo v Rouenu,“ stojí v jednom z tweetů.
Požár chemičky v Rouenu
Továrna v Rouenu, která patří americké firmě Lubrizol Corporation vlastněné společností Berkshire Hathaway miliardáře Warrena Buffetta, už má s vážnými incidenty zkušeností několik. V roce 2013 musela například za únik páchnoucího plynu, který byl cítit až v Anglii, zaplatit pokutu čtyři tisíce eur (asi 103 tisíc korun). Nyní je spolu s tamními úřady pod palbou kritiky kvůli požáru z 26. září. Lidé se bojí, že se nedozvídají všechno.
Krátce po požáru, při kterém vítr z továrny na výrobu přísad do olejů, paliv či barev odnášel hustý černý dým přímo nad historické město, se na venkovních předmětech začaly objevovat mastné tmavé fleky. Jedna ze škol si stěžovala na nepříjemný zápach, žáci trpěli nevolností a pálilo je v krku a v očích. Špatně bylo i několika policistům, kteří se pohybovali v místě požáru. Po havárii si museli vzít volno. Řada lidí raději stále chodí po městě s rouškami.
Z nebe podle jednoho ze zemědělců pršel černý déšť. „Přešel přes nás mrak kouře, z nebe padal černý déšť a krávy pak pily úplně černou vodu. Jsme zničení. Objevuje se tak málo informací, že si říkáme, jestli se nám něco netají,“ uvedl šedesátiletý farmář. Zemědělci musí likvidovat úrodu i med stočený po havárii a vylévají tisíce litrů nadojeného mléka. Vyhazovat musí i vejce slepic, které byly volně venku. Nařízení se týká asi 1800 sedláků.
Úřady ale trvají na tom, že kvalita vzduchu ohrožena nebyla, ačkoli v továrně shořelo přes pět tisíc tun chemikálií, jak později prefektura departementu Seine-Maritime přiznala. „Všechny nebyly nebezpečné. Jejich nebezpečnost závisí na množství, reakci po shoření a na tom, jakým způsobem je jim člověk vystaven (kontakt s kůží, inhalace, požití),“ oznámila.
I Česko má rizikové továrny
V Česku se směrnicí Seveso řídí kolem dvou set podniků, k loňskému roku jich bylo evidováno 216. Patří mezi ně například Spolana Neratovice, Lovochema v Lovosicích, Spolchmie Ústí nad Labem, Synthos v Kralupech nad Vltavou nebo Unipetrol v Litvínově. V Čechách je obecně chemický průmysl koncetrovaný převážně do oblasti od Ústí nad Labem po Hradec Králové a na Moravě podél středního a dolního toku řeky Moravy.
Podle žebříčku ekologické organizace Arnika, která čerpá z dat Integrovaného registru znečišťování, v roce 2017 vyprodukovaly průmyslové provozy v Česku v odpadech mnohem více toxických látek než dříve. Zejména šlo o dioxiny, rtuť a hexachlorbenzen. „Dioxinů nejvíce předaly Třinecké železárny, na druhou stranu z hlediska emisí do ovzduší stav snížily. Malešická spalovna také nahlásila rekordní množství dioxinů předaných v odpadech,“ uvedl Jindřich Petrlík, vedoucí programu Toxické látky a odpady v ekologické organizaci Arnika.
V některých výrobách se naopak projevilo zlepšení. Třeba Spolchemie v Ústí nad Labem v roce 2017 odevzdala veškerou rtuť, kterou dříve používala, konkrétně 130 tun. Podnik totiž přešel na výrobu chloru bez rtuti. „Dříve všechny podniky za celý rok do registru ohlašovaly řádově desítky tun,“ řekl Petrlík s tím, že to však automaticky neznamená, že by se látky dostaly do životního prostředí. „Je otázka, jak se s odpady nakládá dál,“ dodal.
Dlouhodobě mezi největší znečišťovatele v Česku patří Spolana. Pavel Kaidl, mluvčí holdingu Unipetrol, kterému Spolana patří, nelichotivé postavení v žebříčku dříve zdůvodnil tím, že společnost je v Česku jediným výrobcem kaprolaktamu. Ten se používá při produkci syntetických vláken. Budovy chemičky, kde se dříve vyráběly pesticidy, byly navíc podle ekologických organizací v minulosti zamořeny i prudce jedovatým dioxinem. Podle Kaidla továrna postupně přijímá stále nová opatření, kterými se dopady výrobní činnosti na životní prostředí snaží snižovat.
Podle posledních dat Arniky v roce 2018 průmyslové podniky celkově vypustily více látek rakovinotvorných, reprotoxických, mutagenních a narušujících fungování hormonální soustavy.
