Peking – V čínském Pekingu panují přísná bezpečnostní opatření. V ulicích jsou vidět vojáci i posílené policejní hlídky. Země si totiž připomíná pětadvacet let od krvavého potlačení protestů na pekingském náměstí Brány nebeského klidu – Tchien-an-men. O život tehdy přišlo nejméně 1 300 lidí, podle neoficiálních informací i čtyřikrát víc. Komunistický režim tím dal najevo, že nepřipustí radikální demokratické změny. "Ozbrojené síly se snažily vyhnout krveprolití, avšak nespočetné skupinky provokatérů napadly vojáky. Objevili se mrtví a ranění. To jsme nechtěli," uvedla tehdy čínská vláda, kterou citovalo Rudé právo.
Studentské protesty trvaly celé jaro 1989. Demonstranti požadovali demokratické reformy, zákonnost a potírání korupce. Vláda zpočátku manifestace tolerovala, v červnu ale povolala armádu a vyhlásila výjimečný stav. V noci z 3. na 4. června se přes náměstí převalila lavina tanků.
Tragédie je pro čínské úřady nežádoucím tématem i po čtvrt století. Režim incident dodnes nevyšetřil. Příbuzné obětí, kteří chtějí zveřejnit pravdu, dokonce pronásleduje. Jednou z nich je Čang Sien-ling, matka 19letého studenta Wang Nana, který se vypravil 3. června 1989 na náměstí Nebeského klidu pořídit pár fotografií a domů se už nevrátil. Paní Čang přesto věří, že vítězství pravdy je otázkou času. Podepsala Chartu 08, která se inspirovala československou Chartou 77. Zatímco v Hongkongu si výročí připomínají tisíce lidí, v Číně se o něm nemluví a mluvit nesmí. O tom všem s Čang Sien-ling hovořila zpravodajka ČT v Číně Barbora Šámalová - více čtěte: Matka oběti z Tchien-an-men: Vláda se bojí pravdy, vrah nechce přiznat vinu.
Martin Kříž, sinolog:
„Ty protesty vycházejí většinou od lidí, kteří se aktivně zajímají o lidská práva, a to v žádném případě není většina čínské společnosti. Číňané mají naprosto jiné, ekonomické starosti. Díky sociálním sítím se sice začíná šířit svobodnější duch, nicméně jsme daleko od toho, kdy můžeme hovořit o nějaké zformované opozici. Na venkově a v menších městech se za posledních 25 let nic nezměnilo.“
Masakr nese název symbolicky po náměstí Brány Nebeského klidu, kde se demonstrace konaly. Zprávy ale nejsou jednoznačné. Zatímco reportéři hovořili právě o tomto místě, podle amerických diplomatických depeší nejvíce lidí padlo na předměstí, když se pokoušeli armádě zabránit ve vstupu do centra Pekingu.
Někteří sedí za protesty v roce '89 ve vězení dosud
Pětadvacet let po prodemokratických demonstracích na pekingském náměstí jsou ještě lidé, kteří za protesty pykají ve vězení. Padesátiletý vězeň Miao Te-šun je jediným známým člověkem ze zhruba 15 tisíc zadržených demonstrantů, který si stále odpykává trest, píše deník The Daily Telegraph. Miao byl zatčen v červnu 1989 za žhářství při potyčkách s vojáky v ulicích metropole. „Podle našich záznamů je to v současnosti jediný zatčený z té doby, který je pořád ve věznici,“ prohlásil John Kamm, ředitel nadace Dui Hua, která řadu let usiluje o propuštění lidí zadržených při demonstracích z června 1989.
Dělníci jako Miao, kteří vyšli do ulic bojovat, dostali podstatně tvrdší tresty než neozbrojení studenti okupující náměstí Tchien-an-men, říká Kamm. Nadace Dui Hua odhaduje, že „téměř stovka lidí“ byla v souvislosti s protesty popravena.
Rudé právo z 6. 6.1989: "Bez zásahu by však nepokoje nepřestaly. Došlo by ještě k horšímu krveprolití."
„Po takřka třech týdnech byly nepokoje charakterizovány jako kontrarevoluční pokus o svržení socialistického zřízení a likvidaci komunistické strany. Prohlášení označuje za organizátory a původce nepokojů především lidi, kteří se spojili se silami v zahraničí a s podzemními organizacemi…“
„Vláda ČLR zachovávala zdrženlivý přístup, avšak kontrarevolucionáři to považovali za projev slabosti a pokračovali ve své činnosti. Ozbrojené síly se snažily vyhnout krveprolití, avšak nespočetné skupinky provokatérů napadly vojáky. Objevili se mrtví a ranění. To jsme nechtěli, uvádí se v prohlášení. Bez zásahu by však nepokoje nepřestaly. Došlo by ještě k horšímu krveprolití.“
(napsal zpravodaj Rudého práva Vladimír Diviš)
Muž v bílé košili - symbol odporu
Muž v bílé košili, který zastavil kolonu tanků, se stal symbolem studentské revolty. Je světově proslulý a přitom anonymní. Zachytilo ho několik fotoaparátů a „tankový muž“ se stal jednou z nejvýraznějších fotografií 20. století. Snímek nezapomenutelné síly se dočkal bezpočtu reprodukcí, i když v Číně je nemilosrdně cenzurován.
Bylo těsně před polednem 5. června 1989, kdy s nákupní taškou v ruce kráčel po náměstí v samotném srdci Pekingu. Uprostřed široké třídy se zastavil proti koloně tanků a obrněných vozidel. První tank se ho údajně snažil objet, ale on se mu pokaždé postavil do cesty. Následně vylezl na tank a začal diskutovat se členem jeho posádky. Slezl dolů a mávl na kolonu, aby ustoupila zpátky. Když se první tank pokusil projet, skočil mu znovu do cesty, aby ho zastavil. Nakonec ho odvlekli pryč dva muži. Podle některých šlo o příslušníky tajné policie, podle jiných o znepokojené kolemjdoucí.
Ten střet trval jen několik minut. Ale klid a odvaha „tankového muže“ mu zajistily místo v dějinách. Neznámý muž následně zmizel, pravděpodobně přičiněním bezpečnostních sil. Nepodařilo se zjistit ani totožnost řidiče tanku, který ho odmítl přejet.
Fotografii použily skupiny ochránců lidských práv, reklamní kampaně i satirici. Parodické verze se dočkala v seriálu Simpsonovi, kde Homer Simpson odmítá ustoupit koloně taxíků. V loňském roce se na internetu stala velkým hitem satirická verze fotky, kde tanky nahradila kolona velkých gumových kachniček. A Čína zareagovala po svém – v internetových vyhledávačích začala cenzurovat spojení „velká žlutá kachna“.
Tragédii předcházely reformy, které vyvolaly vlnu kritiky
Dramatickým událostem předcházelo období pragmatických reforem, inspirovaných tehdy vrchním velitelem ozbrojených sil a náměstkem předsedy vlády Teng Siao-pchingem, který se po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 stal prvním mužem Číny. Jeho „program čtyř modernizací“ v průmyslu, zemědělství, vědě a technice a ve vojenství odsunul ideologii do pozadí.
Rozvoj ekonomiky ale přinesl problémy, např. hyperinflaci. To vyvolalo nebývalou vlnu kritiky, která mířila i do nejvyšších míst, obviňovaných z korupce a nepotismu (protekčního dosazování příbuzných či úzkých přátel do vlivných funkcí). Ozvali se intelektuálové, poukazující na malou míru svobody v umělecké a politické sféře. Koncem 80. let došla stará garda v čínském státním, stranickém i armádním vedení k přesvědčení, že liberalizace už přesáhla únosné meze a že je třeba za každou cenu zabránit dalším změnám.
Spontánní akci vyvolala smrt „čínského Dubčeka“
Na počátku nejvíce vyhroceného období byla smrt reformně orientovaného bývalého předsedy ÚV KS Číny Chu Jao-panga. Dva dny po smrti Chu Jao-panga, 17. dubna 1989, dorazily první stovky studentů na pekingskou třídu Tchien-an-men (v překladu náměstí Brány nebeského klidu), aby uctili jeho smrt. Diskuze mezi shromážděnými studenty, akademiky a intelektuály postupně vyústily v požadavky na zavedení demokratických svobod, svobody projevu a tisku.
Protesty vyvrcholily v polovině května, kdy do Číny na čtyři dny přijel „perestrojkový“ generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov, s jehož podporou studenti počítali. Ještě před začátkem jeho návštěvy tak část studentů zahájila na podporu svých požadavků hladovku, 17. května se pak na Tchien-an-men sešly více než dva miliony Číňanů. Větší problém než dvoumilionová demonstrace v Pekingu ale pro vedení strany byla skutečnost, že díky v té době nestranně informujícím médiím se požadavky protestujících dostávaly i do dalších koutů země.
Amáda dostala 2. června příkaz náměstí vyčistit za jakoukoliv cenu. 3. června ve 22 hodin zahájila střelbu do davu lidí, kteří se pokoušeli zablokovat tankům vjezd na náměstí. Celá vojenská akce trvala tři hodiny, poté se vojáci stáhli a čekali na rozkazy. Čtveřice studentských vůdců, která měla za sebou 32 hodin bez jídla, pak s vojáky vyjednala, že studenti mohou opustit náměstí. 4. června v pět hodin ráno bylo po šesti týdnech náměstí Tchien-an-men vyklizeno.
