Americký prezident disponuje širokými pravomocemi v oblasti obrany a zahraniční politiky, jmenuje také ministry či soudce. Na rozdíl od zákonodárců nemůže schvalovat legislativu, čímž se často dostává do křížku s Kongresem ovládaným politickými rivaly. Šéf Bílého domu si prosazuje svou pomocí dekretů, Nejvyšší soud je však může zrušit jako neústavní. Na souhlas zákonodárců prezidenti někdy nečekají ani u zapojení amerických sil do konfliktů v cizině. Právě Kongres ale má pravomoc hlavu státu v krajním případě odvolat.
Prezidenta USA brzdí v rozletu Kongres, na svolení válčit někdy nedbá
Ve Spojených státech funguje demokracie se systémem brzd a protivah, kdy se vzájemně vyvažují výkonná, zákonodárná a soudní moc. Prezidenta vybírají každé čtyři roky všichni oprávnění voliči. Hlava státu má tradičně velké pravomoci, které ještě posílily po útocích z 11. září 2001 a následné „válce proti teroru“. Sílu prezidentského mandátu umocňuje i Kongres, a to ve chvíli, kdy drží většinu v tomto zákonodárném tělese strana stávající hlavy státu.
„Prezident v USA má mnohem silnější pravomoci než v Česku, neboť je hlava celé exekutivní moci. Všichni ministři a nejvyšší státní úředníci jsou přímo jmenováni prezidentem, který je může také kdykoliv okamžitě odvolat. I když je prezident velmi nepopulární, nemůže jej Kongres za normálních okolností odvolat,“ říká amerikanista Kryštof Kozák z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Vrchní velitel armády
Hlava státu drží „jaderný kufřík“, vyhlašuje výjimečný stav, řídí styky se zahraničními vládami, sjednává mezinárodní smlouvy, sestavuje návrh rozpočtu a rozhoduje o tom, kdo povede CIA nebo FBI. Šéf Bílého domu je také nezpochybnitelným vrchním velitelem armády USA, upozornil Kozák. Se svolením Kongresu rozhoduje o nasazení amerických jednotek za hranicemi a povolává Národní gardu, což je rezervní složka amerických ozbrojených sil pod kontrolou federální a místní vlády.
V uplynulých dekádách tak prezidenti činili hlavně v souvislosti s nelegální imigrací. Republikán Donald Trump v roce 2018 podepsal vyhlášku, která nařizovala Národní gardě účast při ostraze hranice s Mexikem. V roce 2010 demokrat Barack Obama vyslal na pomezí s Mexikem šestnáct set gardistů a během mandátu Obamova republikánského předchůdce George Bushe mladšího zde v rámci bezpečnostní operace působilo až šest tisíc příslušníků gardy.
V roce 2014 zasahovalo několik tisíc členů Národních gard také ve Fergusonu kvůli vlně násilí, jež odstartovalo rozhodnutí velké poroty neobvinit tamního bělošského policistu kvůli zastřelení neozbrojeného afroamerického mladíka.
Právo veta a vydávání dekretů
Každý rok v lednu šéf Bílého domu vystupuje v Kongresu s projevem o stavu unie, v němž hodnotí předchozí rok a nastiňuje plány výdajů a případné návrhy právních předpisů. Hlava státu nemůže na rozdíl od Kongresu zavádět legislativu, zákony má ale právo navrhovat a případně také vetovat.
Učinil tak například Obama v roce 2015, který odmítl návrh, jímž by byly zrušeny části jeho zákona o cenově dostupné péči (Obamacare). Trump využil podle BBC svého práva odmítnout legislativu desetkrát, demokrat Joe Biden zatím dvanáctkrát. Rekordmanem je Franklin D. Roosevelt, jenž vetoval 635 návrhů. Kongres má možnost prezidentské veto přehlasovat, pro ale musí zvednout ruku dvě třetiny zástupců obou komor.
V některých případech dochází k uplatnění takzvaného kapesního či nepřímého veta, kdy návrh zůstává nepodepsaný hlavou státu a nezačne platit. Situace nastává v okamžiku, kdy Kongres v desetidenní lhůtě pro posouzení návrhu prezidentem odročí své jednání a zabrání tím navrácení normy komoře, ze které vzešla. Došlo k tomu například v roce 2009, kdy Obama vrátil nepodepsaný zákon o zvýšení výdajů na obranu.
„V rámci zákonných limitů může prezident také vydávat takzvané exekutivní vyhlášky, které výrazně ovlivňují činnost a priority státních orgánů,“ poukazuje Kozák na další klíčovou pravomoc šéfa Bílého domu, který může prostřednictvím dekretů obejít zákonodárce, protože jsou cestou vytváření zákonů bez jejich souhlasu, uvádí BBC.
Za Trumpovy vlády bylo vydáno celkem 219 dekretů. Kontroverzní byla například exekutivní vyhláška ohledně dočasného zákazu vstupu pro občany šesti většinově muslimských zemí. Biden k 28. říjnu vydal celkem 142 dekretů včetně zavedení povinného očkování proti covidu u federálních zaměstnanců. Exekutivní příkazy jsou sice pro prezidenty rychlé řešení, jejich následníci je ale mohou pomocí nových dekretů stejně rychle zrušit.
Viceprezident
Za viceprezidenta je tradičně hlavou státu vybírán politik, který dokáže přilákat stoupence z jiných oblastí, skupin nebo genderu než sám prezident. Kupříkladu u Bidena to je Kamala Harrisová, za níž stojí ženy a afroamerické voličstvo.
Harrisová si nyní vybrala guvernéra Minnesoty Tima Walze. Ten je podle agentury Reuters oblíbený mezi bělošskými voliči z venkova, kteří v minulých letech hlasovali pro Trumpa. Kandidát republikánů se rozhodl mít po svém boku svého kdysi ostrého kritika, senátora za Ohio JD Vance, jenž před lety exprezidenta veřejně nazýval „idiotem“ a v soukromí jej přirovnával k Adolfu Hitlerovi.
Vance pochází z chudých poměrů a podle expertů citovaných Reuters může Trumpově kampani přinést voliče, kterým se líbí, že jeho život probíhá jako „americký sen“, kdy se muž z malého města stane právníkem, úspěšným spisovatelem a politikem.
Pravomoci viceprezidenta USA byly historicky často zesměšňovány, v průběhu posledních sta let se ale neustále rozšiřují, píše magazín Foreign Policy (FP). Od konce čtyřicátých let minulého století je viceprezident jedním ze čtyř členů Rady pro otázky národní bezpečnosti, ve dvacátém století také začal často docházet na jednání vlády a je to právě viceprezident, kdo předsedá zasedání Kongresu v době sčítání hlasů ve volbách šéfa Bílého domu.
Má dvě hlavní úlohy, které vyplývají z ústavy. Zaprvé, viceprezident předsedá Senátu, kde dohlíží na průběh zasedání. V případě, že dojde na nerozhodný výsledek hlasování, právě hlas viceprezidenta se stává tím rozhodujícím. U demokratky Harrisové se to stalo celkem třiatřicetkrát, což je dosud nejvíce, píše FP.
Zadruhé, v případě odvolání hlavy státu z funkce, jejího úmrtí, rezignace nebo neschopnosti vykonávat pravomoci a povinnosti uvedeného úřadu přebírá pravomoci prezidenta. To se stalo v historii Spojených států hned několikrát a s nezanedbatelnými důsledky.
FP zmiňuje rok 1865, kdy se stal šéfem Bílého domu Andrew Johnson, a to po atentátu na Abrahama Lincolna. Johnson se přitom ukázal jako odpůrce masivní rekonstrukční politiky, kterou republikáni v Kongresu prosazovali, aby pomohli osvobozeným Afroameričanům z jihu.
Výměna na nejvyšším postu nastala rovněž v roce 1901 po zabití prezidenta Williama McKinleyho. Jeho následník Theodore Roosevelt pozměnil roli prezidenta a zasloužil se o řadu významných politických iniciativ, jakou byla třeba výstavba Panamského průplavu. V roce 1963 pak atentát na Johna F. Kennedyho vedl k převzetí moci Lyndonem Johnsonem, jenž schválil mnoha Američany kritizovanou a nepodařenou intervenci ve Vietnamu.
Možné „přeskupení barev“ v Kongresu
Zákonodárnou mocí disponuje v USA Kongres, který tvoří Sněmovna reprezentantů a Senát USA. Americká stanice CNN upozornila na některé průzkumy, jež naznačují, že by letos mohl nastat v americké historii nevídaný scénář, tedy že by sněmovna po listopadových volbách mohla přejít z republikánské pod demokratickou kontrolu a v Senátu USA naopak.
Pokud by se tak stalo, bylo by to poprvé za 230 let konání voleb do Kongresu, kdy obě komory „změnily barvu“. K tomu, aby demokraté ovládli dolní komoru, kde se hraje o 435 křesel, potřebují aktuálně pouhé čtyři hlasy navíc, všímá si CNN.
V Senátu USA, kde dochází k obměně třetiny ze stovky křesel každé dva roky, potřebují republikáni podle americké stanice zisk buď jednoho křesla navíc, pokud bude nastupující viceprezident republikán, nebo dvou, pokud bude viceprezidentem demokrat.
Načítání...
Zákonodárná iniciativa
Kongres má celou řadu významných úkolů, prostřednictvím legislativ reguluje mezinárodní obchod či obranu země, zřizuje soudy a potvrzuje ve funkci členy Nejvyššího soudu.
„Hraje klíčovou úlohu především v příjímání zákonů. Často je třeba poměrně složitě vyjednávat podporu jednotlivých zákonodárců, kteří reprezentují kromě své strany i svoje volební okrsky či státy. Důležité zákony, jako byla například reforma zdravotnictví Baracka Obamy či Bidenova podpora obnovitelné energie, tak jsou dlouhé, složité a plné kompromisů. Zejména v situaci, kdy každou komoru ovládá jiná strana, je obtížné zákony přijímat,“ konstatoval Kozák.
Sněmovna reprezentantů má 435 členů, přičemž počet zástupců jednotlivých států se liší podle počtu obyvatel, nejvíc má Kalifornie (53), nejméně – po jednom – Aljaška, Delaware, Montana, Severní Dakota, Jižní Dakota, Vermont a Wyoming. „Má důležitou pravomoc schvalovat prezidentem navržený rozpočet. Proto se v minulosti opakovaně stalo, že po neschválení prezidentova rozpočtu skončila vláda v takzvaném rozpočtovém provizorium, kdy plní pouze svoje nejzákladnější funkce,“ vysvětluje Kozák.
Každá norma musí projít oběma komorami, aby ji mohl dostat na stůl prezident. Ten ji může buď odsouhlasit, nebo vetovat. Ve druhém případě pak musí zákon odsouhlasit dvě třetiny obou komor, aby vešel v platnost navzdory přání šéfa Bílého domu.
Stočlenný Senát, v němž má každý stát dva zástupce, nemá zákonodárnou iniciativu v případě návrhu rozpočtu, jinak ale disponuje klíčovými pravomocemi na výkonné bázi. Potvrzuje totiž ve funkci všechny vládní činitele včetně velvyslanců, dvoutřetinovou většinou ratifikuje mezinárodní smlouvy.
Pokusy o odvolání hlavy státu
Kongres je zároveň jedinou institucí, která může odvolat prezidenta za zneužití moci. Zatímco Sněmovna reprezentantů má pravomoc jej formálně ústavně obžalovat, tedy spustit impeachment, Senát USA se v takovém případě mění v soud pod vedením předsedy Nejvyššího soudu.
Impeachment se dosud týkal čtyř prezidentů, pro žádného ale neznamenal konec ve funkci. K tomu by bylo zapotřebí hlasů dvou třetin přítomných senátorů. Andrew Johnson hlasování v roce 1868 ustál o pouhý hlas, Richard Nixon v roce 1978 rezignoval dříve, než došlo na hlasování. Jako vítěz vyšel z procesu v roce 1999 Bill Clinton. Trump čelil impeachmentu hned dvakrát.
První neúspěšný pokus o jeho odvolání v roce 2019 se týkal obvinění ze zneužití funkce a maření spravedlnosti v souvislosti s telefonátem s nově zvoleným ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Druhá obžaloba padla ke konci jeho mandátu, kdy byl obviněn z podněcování ke vzpouře, které vedlo k vpádu výtržníků do Kapitolu 6. ledna 2021. Na projednání žaloby už nedošlo, protože otěže převzal Biden.
Právo vyhlásit válku
Kongres také na základě stanovení v ústavě schvaluje přímé zapojení USA do konfliktů a zajišťuje financování amerických vojenských operací. Byl to právě on, kdo rozhodl o vyhlášení války Rakousku-Uhersku v roce 1917 nebo Japonsku a Německu v roce 1941.
Praxe je nicméně taková, že k oficiálnímu vyhlášení války dochází vzácně a Kongres odsouhlasil i nejrůznější vojenské intervence žádané Bílým domem, ať už se jednalo o válku ve Vietnamu, libanonskou občanskou válku, válku v Perském zálivu, válku proti teroru prosazovanou Georgem Bushem mladším po 11. září 2001, či invazi do Iráku v roce 2003.
V některých případech prezident rozhodl o útoku či delší vojenské operaci bez předchozího svolení od kongresmanů. Stalo se tak například při bombardování v Jugoslávii v roce 1999, při útocích v Libyi v roce 2011 nebo při raketových útocích v Sýrii v roce 2018. Při zahájení invaze do Afghánistánu v roce 2001 sice nedošlo na odsouhlasení války Kongresem, ten ale dal předtím v září 2001 v rámci vydané rezoluce zelenou k nasazení sil proti všem spojeným s útoky z 11. září.
Hlava státu má v případech, kdy se oficiální vyhlášení války nekoná, dodržovat rezoluci o válečných pravomocech. Ta byla přijata v roce 1973 po stažení amerických sil z Vietnamu, kdy se po nepovedené válce hojně diskutovalo o tom, jaké by měl mít prezident pravomoci v případě, že rozhodne o nasazení sil za hranicemi, aniž by Kongres danému státu oficiálně vyhlásil válku.
Legislativa mimo jiné stanovuje, kolik vojáků může prezident nasadit a na jak dlouho – maximálně 60 dnů, přičemž hlava státu má povinnost podávat pravidelné zprávy Kongresu. Americké síly může na základě této rezoluce vyslat za hranice na základě „národní nouze“ vyvolané útokem na USA nebo „zákonným zmocněním“.
V některých případech byli prezidenti kritizováni, že zákon plně nedodržují. Například Bushova válka v Afghánistánu se protáhla na dvacet let a Obama byl nucen vysvětlovat několikaměsíční zapojení do akcí v Libyi bez souhlasu Kongresu. Ten ale stížnosti vždy nakonec zamítl a možné právní důsledky pro hlavu státu byly smeteny pod stůl.
Nejvyšší soud jako ochránce ústavy
Třetí větev státní moci tvoří v USA soudy. Federální systém zajišťuje přítomnost soudů v každém státě, které projednávají případy týkající se federálních záležitostí. Zvláštní úlohu pak hraje Nejvyšší soud USA, jenž posuzuje, zda jsou legislativy odsouhlasené Kongresem v souladu s nejvyšším zákonem.
Klíčové justiční těleso mělo původně pouze šest členů, postupně se ale rozšiřovalo a posílila také jeho politická role. Jako nejvyšší soudní odvolací instance rozhoduje o kauzách, jež ovlivňují americkou společnost často na celé roky nebo i dekády.
Aktuálně se justiční orgán skládá z předsedy a devíti soudců, kteří jsou tradičně neodvolatelní. Mnohdy tak slouží až do své smrti, případně do chvíle, kdy se sami rozhodnou k rezignaci. Šéf Bílého domu vybírá soudce nejvyššího justičního orgánu bez omezení, takže může navrhovat osoby blízké jeho politickému smýšlení, ať už tíhne ke konzervatismu, nebo zastává liberální postoje.
„Nejvyšší soud posuzuje i ústavnost prezidentových exekutivních vyhlášek, a může je tedy i zneplatnit. Současný Nejvyšší soud je složen se soudců jmenovaných konzervativními republikánskými administrativami, a není tak překvapivé, že zablokoval některé iniciativy Joea Bidena, například v oblasti odpouštění studentských dluhů,“ podotkl Kozák.
Filibuster: nástroj v rukou menšiny
V rámci systému brzd a protivah může prezidentem vybraného soudce odmítnout Senát USA, kde tak lobbují nejrůznější skupiny, které se snaží senátory přesvědčit, aby nominanta buď potvrdili, nebo naopak odmítli. V minulosti několikrát došlo i ke snahám zablokovat nominaci obstrukční řečí, takzvaným filibusterem. Jde o taktiku používanou senátní menšinou k zdržení nebo právě zablokování hlasování tím, že zabrání ukončení debaty.
Obstrukce probíhaly například za Trumpova prezidenství. Na jaře 2017, v době soudních tahanic o sporný protiimigrační výnos, se snažil prosadit Neila Gorsucha z Arizony na místo uvolněné v Nejvyšším soudu, čímž by se jazýček na vahách v tomto soudním orgánu přelil na stranu konzervativců.
Filibuster praktikovaný demokraty v případě Gorsucha tehdy utnuli republikáni pod vedením lídra senátní většiny Mitche McConnella tím, že prosadili změnu slavného pravidla 60 hlasů nutných pro ukončení debaty, když počet hlasů v tomto případě snížili na 51.
Krok podle webu The Atlantic pravděpodobně trvale změní výběr soudců do budoucna, jelikož prezident, jehož strana ovládá většinu v Senátu, se nadále nebude muset snažit vybírat kandidáta přijatelného pro republikány a demokraty. Nejvyšší soud doplněný o Gorsucha pak v červnu 2017 skutečně částečně odblokoval Trumpův imigrační dekret.
Verdikt o potratech
I v dalších letech ukázal hned několikrát, že dokáže hlavě státu nahrát do karet, nebo jí život naopak zkomplikovat. V červnu 2022 navzdory kritice ze strany demokrata Bidena v historickém verdiktu Nejvyšší soud zrušil právo na potrat dané rozsudkem z roku 1973 v procesu známém jako Roeová versus Wade. Rozhodnutí, zda potraty povolit, či zakázat, je tak na jednotlivých státech USA.
Zvrácení precedentu znamenalo triumf pro republikány, kteří se takřka půlstoletí angažovali v křížovém tažení za zrušení práva na interrupci. Z potratů se rychle stalo celonárodní téma číslo jedna, což bezprostředně po vynesení verdiktu nahrálo do karet demokratům jako tradičním zastáncům práv žen na svobodu volby.
Do čela kampaně volající po změně se postavila nynější demokratická kandidátka na prezidenta Harrisová. Naopak u republikána Trumpa téma nehraje klíčovou roli a exprezident by rozhodnutí ponechal spíše na jednotlivých státech.
Otázka prezidentovy imunity
Letos v létě Nejvyšší soud řešil, zda má Trump imunitu vůči stíhání za snahu zvrátit poslední prezidentské volby v roce 2020, kdy si následné nepokoje v Kapitolu ze 6. ledna 2021 vyžádaly lidské životy.
Konzervativní většina nakonec rozhodla, že činnosti, které jsou pro prezidentský úřad klíčové, mají „absolutní imunitu“ před trestním stíháním. Zároveň podle soudu lze předpokládat, že se imunita vztahuje i na činnosti, které pouze souvisejí s prezidentovými povinnostmi, což značně ztěžuje případné stíhání.
Verdikt vyvolal v USA rozruch. „V Americe nejsou žádní králové. Každý z nás si je před zákonem rovný. Nikdo nestojí nad zákonem, dokonce ani prezident Spojených států. Nynějším rozhodnutím Nejvyššího soudu o prezidentské imunitě se to zásadně změnilo. Neexistují prakticky žádné limity toho, co může prezident dělat. Je to zásadně nový princip a je to nebezpečný precedent, protože moc úřadu již nebude omezována zákonem, a to ani včetně Nejvyššího soudu Spojených států,“ reagoval Biden.
Šéf Bílého domu v reakci varoval před Trumpovým druhým funkčním obdobím a koncem července navrhl rozsáhlé změny v Nejvyšším soudu USA, včetně omezení funkčního období devíti soudců na osmnáct let a zavedení závazného kodexu jejich chování. Kvůli silně rozdělenému Kongresu se ale Bidenovi nepodařilo návrhy prosadit.
Rozsáhlé pravomoci amerického prezidenta tak do značné míry ovlivňuje i to, jakého smýšlení jsou zákonodárci nebo soudci, kteří ho mají kontrolovat. Pokud se v Kongresu i Nejvyšším soudu sejdou lidé zastávající podobné hodnoty jako hlava státu, prezidentovi to prosazování jeho zájmů velmi ulehčí. Když se většina v těchto orgánech od strany hlavy státu liší, život mu to naopak komplikuje.