Před 75 lety na palubě americké bitevní lodě Missouri podepsalo fašistické Japonsko bezpodmínečnou kapitulaci. Tím se definitivně uzavřela smutná kapitola moderních dějin – druhá světová válka. Porážka císařství vedle liberalizace národa přinesla i úplnou paralýzu armády na desítky následujících let. Japonsko se vzdalo války jako nástroje k urovnání mezinárodních sporů a působnost vojenských složek byla až donedávna výhradně obranného charakteru.
Před 75 lety podepsali japonští fašisté kapitulaci. Závazek „navždy se vzdát války“ má země v ústavě dodnes
Na přelomu července a srpna 1945 se konala v Postupimi konference, která definitivně uzavřela jednu kapitolu druhé světové války. Ta jiná, pacifická, ale skončila kapitulací Japonska až o měsíc později.
Japonské císařství nepřistoupilo na požadavky spojenců a veřejně vyhlásilo, že je bude ignorovat. Země vycházejícího slunce ve své bohaté historii nikdy válku neprohrála a kapitulace pro ni byla s ohledem k tradici, božskému kultu císaře a fanatickému nacionalismu naprosto nemyslitelná. Většina velitelství armády i vládního kabinetu tak preferovala „boj až do posledního muže“.
Američané si prožili na Iwodžimě a Okinawě peklo na zemi. Zarputilost a sebevražedné útoky japonských vojsk se do paměti USA nesmazatelně vryly. I když byl konec války už jen otázkou času, nepoddajní Japonci k vyjednávání nepřistoupili. Spojené státy tak obnovily letecké útoky na Tokio a další japonská města. Tyto snahy vyústily ve zničení zhruba šedesáti měst a v obrovské statisícové ztráty na životech.
Fanatismus japonského císaře Hirohita a jeho generálů přivedl Japonsko téměř k totální katastrofě. Prezident USA Harry Truman se rozhodl použít poprvé v dějinách lidstva jaderné zbraně. Americké letectvo svrhlo dvě bomby – 6. a 9. srpna – na Hirošimu a Nagasaki. Apokalyptický zážitek císaře definitivně přesvědčil ke kapitulaci.
To, co avizoval Hirohito v polovině srpna, se podpisem definitivně stvrdilo 2. září na bitevní lodi Missouri. Skončila tím pacifická kapitola druhé světové války, jejíž úvod i konec právě loď Missouri od 7. prosince 1991 symbolicky připomíná kotvením v Pearl Harboru.
Pokud budeme pokračovat v boji, vedlo by to nejen ke konečnému zhroucení a zničení japonského národa, ale také k úplnému zániku lidské civilizace.
Japonské císařství uznáním porážky rozhodlo o osudu své země na další dekády. Vedle přílivu zahraničních investic a liberalizace kapitulace také stanovila bezprecedentní zásah do obrany země – ta se vzdala práva nejen na válku jako řešení mezinárodních konfliktů, ale i na jakákoliv ofenzivní vojenská tažení.
Dodnes tak mohou Japonci participovat při ofenzivách mezinárodních sil jen nepřímo, účastní se humanitárních a mírových misí OSN a formulují činnost bezpečnostních složek, byť v současnosti už téměř nulově, společně s USA.
90’ ČT24: 75 let od konce 2. světové války (zdroj: ČT24)
„Navždy se vzdáme války.“ Devátý článek nové ústavy udělal z Japonska pacifistický stát
Po kapitulaci začala okupace Japonska americkými vojsky, kterou měl na starosti slavný generál z pacifických bojů Douglas MacArthur. Spojené státy měly téměř absolutní moc nad japonskou armádou i úřady.
V roce 1947 vešla v platnost nová japonská ústava, jejíž článek číslo 9 výrazně upravoval funkci obranných složek země. Píše se v ní, že „Japonci se navždy vzdávají války jako suverénního práva národa (…) jako prostředku k urovnání mezinárodních sporů.“
Ústava přeměnila kvaziabsolutní monarchii na konstituční monarchii a ukotvila právní systém založený na dodržování lidských práv. V zemi se rozpustily pozemní, námořní i vzdušné síly. Japonský císař se stal jen symbolem a v novém režimu neměl exekutivní pravomoci. Moc tak drží v rukách zejména premiér, který se zodpovídá parlamentu a jménem země vystupuje v zahraničněpolitických záležitostech.
Ústava čítající pět tisíc slov je vůbec nejstarším neměnným právním textem na světě. Za více než 70 let nedoznala žádných změn a článek 9 je velmi diskutovaným tématem dodnes. Jeho odpůrci si stěžují na to, že i 75 let po světové válce nabourává suverenitu a bojeschopnost státu.
Ukázka ústavy Japonska z roku 1947
Útok v sebeobraně?
Okupace Japonska spojeneckými silami probíhala do roku 1952, kdy byla podepsána Sanfranciská smlouva, kterou země opět získala samostatnost. Demilitarizace ale platila nadále, a tak Japonsko vstoupilo do poválečného globálního vývoje jako „bezzubý stát“.
V zemi se navíc množily hlasy, které poukazovaly na „vazalský“ vztah s USA. Podle mírových smluv Američané okupovali značná japonská území a byli de facto jediným oficiálním ozbrojeným hráčem v zemi.
To se změnilo v roce 1954, kdy bylo Japonsku umožněno zřídit sebeobranné síly, které ale mohly suverénně operovat jen ve vnitřních záležitostech a částečně v záležitostech obrany.
- založeny 1. srpna 1954
- skládají se z pozemních, vzdušných a námořních sil
- podléhají ministerstvu obrany Japonska
- aktivních členů téměř 250 tisíc (k roku 2018)
- součástí několika mírových misí OSN
Rozhovory mezi USA a Japonskem týkající se revize poválečných dohod vyústily v podepsání nové smlouvy v roce 1960. Dohoda částečně vyřešila schopnost země bránit se vnějšímu agresorovi. Podle smlouvy převzaly USA povinnost pomoci Japoncům v případě ozbrojeného útoku.
Japonsko jako drak, který nechrlí oheň
Sedmdesátá léta byla ve znamení raketového růstu tamní ekonomiky. Vžil se termín „Japonský ekonomický zázrak“. Tehdy úřady vykazovaly každoroční růst HDP přesahující deset procent. Během tohoto období se ostrovní země stala třetím ekonomicky nejsilnějším státem na světě.
V kontrastu s tím ale kvůli pacifistickým závazkům mělo Japonsko minimální mezinárodní politicko-vojenský vliv. Na mezinárodním poli se tak vyklubal ze země vycházejícího slunce jakýsi ohromný drak, který nekouše ani nechrlí oheň.
Vojenskopolitický status quo se nezměnil ani pádem železné opony. Země se účastnila jen nepřímo humanitárních misí OSN a například v případě války v Zálivu na začátku 90. let Japonsko „jen“ finančně přispělo miliardami dolarů spojeneckým vojskům. Právo účastnit se mírových misí OSN získalo Japonsko až v roce 1992, byť předtím několik let působilo jako nestálý člen rady bezpečnosti.
Mezi lety 1987 a 2016 Japonsko nasadilo své síly pod hlavičkou OSN ve 44 zemích světa. V nich zasahovalo celkem 142 speciálních týmů.
Soupis japonských humanitárních akcí ve světě mezi lety 1987–2016
V roce 2001 potopili Japonci severokorejskou loď. První od konce světové války
Větší intervence japonských obranných sil přišla až ve 21. století. Vůbec první nepřátelské plavidlo od konce světové války potopily v prosinci 2001. Japonská pobřežní stráž odhalila 400 kilometrů od svého území severokorejskou špionážní loď. Ta ignorovala varování a pokusila se uniknout. Japonci využili námořní a vzdušné síly a ještě ve svých vodách výzvědnou loď potopili.
Několik měsíců předtím, 11. září, světem otřásly teroristické útoky. Vzhledem k tomu se začala v Japonsku řešit otázka prevence a boje proti terorismu. Země měla jistým způsobem povoleno participovat na snahách, které by předcházely terorismu, již dříve.
Na konci října 2001 byla ale přijata speciální norma, která povolila japonské armádě, aby sama přispívala k mezinárodnímu úsilí o potlačení terorismu. Na základě toho později Japonsko zřídilo vlastní protiteroristické jednotky.
Expanze japonských vojenských složek do světa
V posledních letech díky nově přijatým bezpečnostním zákonům a novelám Japonské sebeobranné síly už nejsou nástrojem k vyloženě vnitřním obranným cílům. V roce 2010 Japonsko vytvořilo základnu pro své vojáky na území Džibutska.
Na základě opatření japonského parlamentu z roku 2015 navíc jejich vojáci po sedmdesáti letech poprvé oficiálně vyrazili do světa – na mírovou misi v Jižním Súdánu. Příslušníci japonských ozbrojených sil podle nových předpisů smějí reagovat na volání o pomoc pracovníků Spojených národů a jejich povinností je také chránit základny OSN.
Během vlády premiéra Šinzóa Abeho Japonsko postupně zvýšilo svoji vojenskou sílu. Vedle nutnosti být hodnotným partnerem v rámci zemí OSN japonská vláda lobbuje za rozvoj armády i kvůli strachu z vojenské síly ekonomického rivala Číny nebo zbrojení Severní Koreje. Abe už v roce 2017 apeloval na změnu japonské ústavy.
Podle některých odborníků by případné posílení pravomocí japonské armády mohlo vyhovovat i Američanům, kteří by tak mohli mít strategického vojenského partnera pro vývoj vztahů s Čínou.
Na konci srpna nicméně premiér Japonska uvedl, že kvůli zdravotním důvodům bude rezignovat. Otázka zbrojení a navyšování kapacity obranných složek versus japonský pacifismus tak bude ležet na bedrech nastupujícího premiéra, potažmo dalších vlád.