Sovětský svaz před 75 lety zahájil deportace obyvatel Pobaltí do Ruska. Nucené vystěhování občanů Estonska, Lotyšska a Litvy mířilo proti odpůrcům násilné kolektivizace a dalším nepřátelům režimu. Během pouhých čtyř dní Sověti deportovali 94 tisíc lidí. O zrůdnosti operace svědčí fakt, že přes 44 procent tvořily ženy a téměř 30 procent děti. Víc než čtyři tisíce z nich zahynuly během prvního roku ve vyhnanství.
Masová deportace, zahájená 25. března 1949, se zapsala do historie Estonska jako nejagresivnější čin Sovětského svazu proti tamním občanům. V hlavním městě Tallinnu si Estonci připomněli oběti sovětské krutosti zapalováním svíček.
Ruské úřady poslaly v dobytčích vagónech na Sibiř asi 20 700 obyvatel Estonska, z toho 80 procent tvořily ženy a děti. Nejmladší deportované byly tři dny, nejstarší 95 let. Byli mezi nimi i příbuzní premiérky Kaji Kallasové, včetně její matky, které tehdy bylo šest měsíců.
„Moje rodina to zvládla. Stejně jako moje matka přežila moje babička, prababička a dědeček. Bohužel ne všem se vedlo tak dobře. Na Sibiři přišly o život tisíce lidí. Myslím, že každá estonská rodina má podobný příběh,“ popsala Kallasová v projevu k výročí odsunu.
Zločiny proti lidskosti
Podobně to vypadalo i v sousedních zemích. Jeden z nejčernějších dnů své historie si připomněla i Litva, kterou muselo před 75 lety opustit bezmála 32 tisíc lidí a Lotyšsko, které přišlo o víc než 42 tisíc občanů.
„Probudili nás v noci a řekli, že nás převážejí do sousední republiky,“ popsal pamětník deportace z Lotyšska Valdis Brumanis.
„Náš dědeček byl vyhoštěn na 25 let za to, že byl dobrým hospodářem, vlastnil mlýn a poctivě pracoval. Mlýn si postavil vlastníma rukama. Ale ‚přející‘ spoluobčané o něm napsali zprávu a deportovali ho,“ vzpomíná příbuzná deportovaného Alla Stolcereová z lotyšské Rigy.
„Velmi jasně říkáme sobě i světu, že nemůžete souhlasit se zlem, nemůžete vyjednávat se zlem a nemůžete uzavřít mír se zlem. Zlo lze pouze porazit a proti zlu je třeba bojovat,“ prohlásil prezident Lotyšska Edgars Rinkevičs.
Hlavní analytik Hospodářských novin a znalec Pobaltí Martin Ehl v Pořadu Horizont ČT24 zmínil, že pro občany Pobaltí je záležitost stále velmi živá a do značné míry ovlivňuje jejich vztah k současnému Rusku i početné ruskojazyčné menšině v Pobaltí. „Shodou okolností jsem se na to dneska ptal jedné lotyšské známé a ta mi vyprávěla příběh své sousedky, která až někdy do roku 2005 spala s pistolí pod postelí, protože se obávala nové deportace, protože tam byla odvlečená jako sedmiletá,“ vyprávěl.
Soužití s Rusy v Pobaltí je podle Ehla po řadě historických neshod a křivd složité. „Ruská menšina, zejména ta starší část, žije v zajetí ruskojazyčných médií,“ prohlásil, prý se nachází v odlišném kulturním i jazykovém světě. Lepší je to u mladší generace ruské menšiny, zmínil.
Sověty řízené přesuny lidí z Pobaltí jsou známé jako takzvané Březnové deportace. Evropský soud pro lidská práva je v roce 2006 označil za zločiny proti lidskosti.
Nové nezávislosti na Sovětském svazu se země Pobaltí dočkaly na začátku 90. let. Až tehdy bylo možné svobodně mluvit taky o deportacích. Souhrnný počet těch, kdo byli do té doby odvlečeni nebo vyhnáni, odborníci odhadují na víc než půl milionu.
