Už během války získalo Rakousko víceméně náhodou nálepku první oběti Hitlerovského Německa a rádo si ji ponechalo i po roce 1945. Teze oběti zemi zbavila viny za zvěrstva holocaustu a pro budování poválečné rakouské identity byla vítaným odrazovým můstkem. S tichým souhlasem Západu nebyli rakouští váleční zločinci potrestáni a země si mohla žít desítky let v sebeklamu. O to tvrdší dopad měla koncem 80. let aféra Kurta Waldheima, která společnost postavila před realitu historických událostí.
„Sedm let trpěl rakouský lid pod hitlerovským barbarismem. Sedm let byl rakouský lid podrobován a utlačován, svoboda názoru a myšlení nebyla možná, brutální teror a násilí donutily lidi k slepému poddanství,“ pronesl 19. srpna 1945 na Schwarzenberském náměstí ve Vídni Leopold Figl.
Slova pozdějšího rakouského kancléře u příležitosti odhalení památníku Rudé armádě do detailu potvrzovala tehdejší sebevnímání Rakouska coby první oběti nacistické zvůle. Obraz oběti, jenž země ráda přijala, aby na něm postavila svou poválečnou identitu.
Zpátky do minulosti
V únoru 1938 Adolf Hitler definitivně zatlačil na tehdejší rakouské představitele. Výsledkem jeho jednání s kancléřem Kurtem Schuschniggem byla vynucená dohoda, podle které se Hitlerův přívrženec Arthur Seyß-Inquart (rodák ze Stonařova u Jihlavy) stal rakouským ministrem bezpečnosti a získal tak kontrolu nad místní policií. K tomu si Hitler vymínil zrušení dosud platného zákazu NSDAP v Rakousku a propuštění vězněných nacistů.
S ohledem na to, že národní socialisté už delší dobu pracovali na rozkladu exekutivy a správních orgánů země, vrátka k anšlusu byla zevnitř Rakouska otevřena.
Ještě 11. března večer vystoupil Schuschnigg v rozhlase, aby pronesl svou poslední řeč ve funkci kancléře. Oznámil, že vláda ustupuje násilí. Splnil Hitlerovo ultimátum a rezignoval. „Bůh ochraňuj Rakousko,“ zněla jeho poslední žádost.
Následující den první rakouská republika skončila. V osm hodin ráno 12. března vstoupily do země jednotky osmé armády wehrmachtu. A krátce před čtvrtou hodinou odpolední překročil rakouské hranice i Adolf Hitler. U města Braunau am Inn, kde se v roce 1889 narodil. Žádný odpor se zde nekonal. Naopak se slavilo.
O tři dny později se nechal Hitler oslavovat na náměstí Heldenplatz ve Vídni čtvrt milionem lidí. Zdůrazňoval, že Německo a Rakousko spojuje společný osud, stejné dějiny i poslání. „Nejstarší Východní Marka německé říše má být od teď nejmladší baštou německého národa a tím německé říše,“ hlásal. „Jako vůdce a kancléř německého národa a říše hlásím před dějinami od nynějška vstup mé vlasti do Německé říše.“
Arimu Rathovi, rozenému Vídeňanovi a pozdějšímu vydavateli listu Jerusalem Post, bylo v březnu 1938 třináct let. Na okamžik anšlusu si ale pamatuje velmi dobře. „Šel jsem se svým bratrem navštívit babičku. Že budou na domech viset vlajky s hákovým křížem, jsme čekali. Co nás ale šokovalo, bylo, že i samotná vídeňská policie měla na rukávech pásky s hákovým křížem. To přece muselo být předem připravené,“ vzpomínal Rath pro stanici Deutsche Welle.
O začlenění „Východní Marky“ do Německé říše rozhodl v dubnu rakouský lid v referendu výsledkem 99,7 procenta hlasů. Hlasování však bylo doprovázeno propagandou a terorem. K výsledku nepochybně přispěl i fakt, že po rozpadu habsburské monarchie v roce 1918 se rakouské sebeuvědomění vyvíjelo jen stěží a touha po spojení s Německou říší převládala u značné části obyvatelstva.
První oběť
Rolí Rakouska v národním socialismu se už během války zaobírali Spojenci. Z konference ministrů zahraničí Velké Británie, Spojených států a Sovětského svazu v Moskvě vzešla 1. listopadu 1943 deklarace, která Rakousko uznávala za první oběť hitlerovské agrese a anšlus považovala za neplatný.
„Rakousko je první svobodnou zemí, která padla za oběť typické útočné politice Hitlera, a měla by být osvobozena od německé nadvlády.“
Profesor historie na Vídeňské univerzitě Oliver Rathkolb ovšem zdůrazňuje, že hlavním – ale nakonec nenaplněným – účelem tohoto prohlášení bylo povzbudit Rakušany v odporu vůči Hitlerovi. Součástí deklarace totiž bylo, že při konečném hodnocení role Rakouska a jednání o jeho budoucnosti bude brán v potaz i odpor jeho občanů vůči nacismu.
Lež ve prospěch nového státu
Tezi první oběti Hitlera přijala rakouská poválečná politická scéna rychle za svou. „A je velmi zajímavé, že i západní spojenci na tuto doktrínu velmi rychle naskočili, už na přelomu let 1947 a 1948,“ dodává Rathkolb. Pro budování nové rakouské národní identity bylo odsunutí veškeré viny na Německo velmi důležitým okamžikem.
Teze první oběti byla v dubnu 1945 začleněna i do Deklarace nezávislosti, která se stala zakládajícím dokumentem druhé rakouské republiky. Mimo jiné je v ní uvedeno, že „anšlus v roce 1938 byl vyvolán vojenskou hrozbou z vnějšku, zrádným terorem nacisticko-fašistické menšiny a skrze vojenské obsazení země byl vnucen bezmocným lidem v Rakousku“.
Uplatňování teze „první oběti“ se v poválečném Rakousku projevilo i na podobě denacifikace. I když krátce po válce zde probíhala s větším úsilím než v samotném Německu, se začátkem studené války se prakticky zastavila.
Kompletní očištění úřednictva od lidí, kteří si zadali s národním socialismem, nebylo možné, protože jich byla až čtvrtina. Také záměr Američanů zbavit se fašistických reliktů v Rakousku selhal ze stejného důvodu: museli by odstranit část vlády i parlamentu. Kromě toho mohli být nacisté užiteční proti komunistům. „Od denacifikace bylo upuštěno ve prospěch spěšné reintegrace nacistů jako prostředku k posílení protisovětského potenciálu Západu,“ míní americký historik Robert Knight s tím, že ve výsledku místo denacifikace v zemi došlo k renacifikaci.
Teze první oběti byla pečlivě přiživována i v kulturní sféře. Vídeňská lední revue předváděla po celé Evropě svá čísla s operetními a valčíkovými melodiemi, Wiener Mozart-Ensemble vystupoval se známými melodiemi rakouského skladatele ve Florencii, Paříži, Londýně i Moskvě. Nevinnost Rakouska měla přiživit i romantická filmová trilogie Sissi s Romy Schneiderovou.
Kostlivci ve skříni
Pohodlnou roli první oběti nacismu v Rakousku rozmetala takzvaná Waldheimova aféra. Kurt Waldheim, bývalý generální tajemník OSN, kandidoval v roce 1986 na rakouského prezidenta. Rakouský týdeník Profil ovšem přinesl informace o jeho členství v nacistickém studentském svazu a v jednotkách SA. Podle listu se Waldheim jako mladý důstojník podílel na transportu čtyřiceti tisíc řeckých Židů do vyhlazovacích táborů.
„Nebyl jsem žádný nacista, nebyl jsem členem SA ani studenstského svazu, nespáchal jsem žádné válečné zločiny. Byl jsem slušný voják, který byl stejně jako stovky tisíc dalších nucen sloužit v německé armádě,“ zněla jediná Waldheimova obrana, kterou nijak nerozšířil až do své smrti v roce 2007.
Navzdory obviněním a mezinárodní kritice, kterou odhalení spustila, Waldheim v prezidentských volbách (s heslem „Tím spíše tedy!“) zvítězil. Rakousko bylo uvrženo do mezinárodní izolace, Izrael odvolal z Vídně svého velvyslance a Waldheima jako hlavu státu přijali pouze ve Vatikánu a v arabských státech.
V Rakousku byla zřízena komise, která dospěla k závěru, že Waldheim se válečných zločinů neúčastnil, musel o nich ale vědět.
Oficiální připomínky 50. výročí anšlusu v roce 1988 se prezident neúčastnil. Vystoupil alespoň v televizním projevu, ve kterém se za zločiny holocaustu omluvil: „Holocaust je jednou z největších tragédií světových dějin. Miliony Židů byly zavražděny v koncentračních táborech. Tyto zločiny nejsou ničím vysvětlitelné ani omluvitelné. Klaním se v hlubokém respektu před těmito oběťmi, které musíme mít stále v paměti. Samozřejmě neexistuje žádná kolektivní vina, přesto se chci jako hlava státu Rakouské republiky omluvit za všechny zločiny, které byly Rakušany spáchány ve jménu národního socialismu.“
O zisk druhého prezidentského mandátu se Waldheim v roce 1992 neucházel. Jeho aféra ale v zemi definitivně nastartovala diskusi o podílu Rakušanů na nacistických zvěrstvech a kritický přístup k této části dějin byl ukotven i v preambuli prohlášení rakouských vlád.
V roce 1991 sociálnědemokratický kancléř Franz Vranitzky poprvé veřejně uznal, že „mnoho viníků je i mezi Rakušany“.
Předseda dolní komory parlamentu Andreas Khol poté připustil, že Rakousko muselo projít „dlouhou a bolestnou cestou, než si uvědomilo, že velké množství Rakušanů je také vinno a že za ně neseme zodpovědnost“.
Poválečný přístup Rakouska ke své roli v dobách národního socialismu se odrážel i v nechuti odškodňovat oběti. Hned po válce se sice dočkali kompenzací židovští občané, kteří se do země vrátili, až do roku 1995 ale Rakousko odmítalo odškodnit ty, kteří se do vlasti vrátit nechtěli.
Fond pro tyto případy nakonec Rakousko zřídilo až v roce 2001 za vlády kancléře Wolfganga Schüssela.
Připomínaní historie má pomoct zapomenout na roli oběti
Jak upozorňuje historik Rathkolb, vnímání zločinů holocaustu v Německu a Rakousku se postupně sbližuje, Rakousko však za německým postojem dodnes o něco pokulhává: „V Rakousku se celkově projevuje tendence přijímat společenské změny se zpožděním. A je třeba říct, že (německý spolkový kancléř Konrad) Adenauer uzavřením kompenzační smlouvy s Izraelem v roce 1957 nastavil v Německu úplně jinou úroveň politiky. Rakušané se v 50. letech k věci postavili diametrálně odlišně – veškerou zodpovědnost přenesli na Spolkovou republiku Německo. A to byl hlavní důvod pro odlišný vývoj následujících let.“
Z hlavních hráčů rakouské politické scény se k historické zátěži postavili nejpříměji sociální demokraté (SPÖ), když otevřeli své archivy. Lidovci (ÖVP) to odmítli a Svobodní (FPÖ) míní, že na sobě žádnou skvrnu z tehdejší doby nemají.
Že se Rakousko stále vyrovnává se svým historickým proviněním nejen na úrovni politické, ale i v rámci občanské společnosti, potvrzuje například i dokument televize ORF kriticky hodnotící roli Vídeňských filharmoniků za nacistické éry, který byl odvysílán u příležitosti 75. výročí anšlusu. „Pouze přísné sebekritické hodnocení úlohy Rakouska nám pomůže zabránit opakování doktríny oběti,“ nabádá profesor Rathkolb.
