Obsazení Rakouska nacistickým Německem před 80 lety – 12. března 1938 – patří ke klíčovým událostem období před vypuknutím druhé světové války. Nacistický vůdce již v roce 1937 hovořil o potřebě získat pro Němce další „životní prostor“ a mezi první oběti zařadil Československo a Rakousko, což zdůvodnil jejich strategickou polohou.
Anšlus: Před 80 lety Němci bez větších problémů obsadili Rakousko
Studio 6 s historikem a germanistou Petrem Šafaříkem (zdroj: ČT24)
Ačkoliv se při pohledu na fotografie davů vítajících zdviženou pravicí příjezd německých vojáků zdá, že takzvaný anšlus neznamenal pro Němce vážnější problém, okolnosti, jež mu předcházely, naznačují, že to tak hladké nebylo.
O Hitlerově vizi dalšího vývoje v Evropě, včetně konkrétních cílů a přibližného časového rozvržení akcí, svědčí takzvaný Hossbachův protokol. Neoficiální záznam schůzky nejvyšších představitelů německé armády a diplomacie, kteří se u Hitlera sešli počátkem listopadu 1937. I přes námitky některých účastníků, kteří se obávali reakce Francie a Británie, začal vůdce svůj plán uskutečňovat.
Hitler diktoval rakouskému kancléři, co má udělat
Hitler si 12. února 1938 pozval rakouského kancléře Kurta Schuschnigga do svého sídla v Berchtesgadenu a předložil mu seznam sedmi požadavků. Jednalo se především o legalizaci rakouských nacionálních socialistů, propuštění jejich soukmenovců zatčených po nezdařeném pokusu o převrat v roce 1934 a jmenování rakouského nacisty Arthura Seysse-Inquarta ministrem vnitra.
Schuschnigg nic nepodepsal, odjel a Hitler rozhodl, že na odpověď počká tři dny.
O několik dní později byla v Rakousku vyhlášena amnestie nacistů a byla přetvořena vláda v duchu nacistických požadavků. Rakouský kancléř odmítl další Hitlerovy požadavky a oznámil, že o otázce nezávislosti země nechá vypsat referendum. Výsledek hlasování byl nejistý. Hitler proto pohrozil Rakousku vojenskou intervencí, čímž si zajistil odvolání plebiscitu i Schuschniggovo odstoupení. Na uvolněný post měl být dosazen nacista Seyss-Inquart, kterého se však rakouský prezident Wilhelm Miklas zdráhal jmenovat. Nakonec ale i on tlaku Berlína ustoupil.
Mnozí Rakušané německou armádu vítali
V noci na 11. března vydal Hitler rozkaz k zahájení operace Otto, tedy plánu na obsazení Rakouska. Německé jednotky následující den vpochodovaly na území svého menšího souseda. Značná část Rakušanů přitom doprovázela pochod německých jednotek od hranice až na Náměstí hrdinů v centru Vídně s nadšením, jak dosvědčují četné dobové fotografie.
O den později bylo Rakousko začleněno jako takzvaná Východní marka do německé říše. V referendu, které se konalo o necelý měsíc později, tento krok schválilo 99,7 procenta obyvatel. Hlasování se nicméně konalo v atmosféře zastrašování oponentů, přičemž více než 70 tisíc režimu nepohodlných osob bylo už před hlasováním preventivně zatčeno, dalším 200 tisícům Rakušanů bylo odebráno volební právo.
„V březnu 1938 byla podpora nacistů mnohem silnější než hlasy proti, nesmíme ale zapomínat na to, že někteří Rakušané byli opravdovými oběťmi, zažili perzekuce a pronásledování. Jiné Rakousko vždy existovalo,“ napsal známý rakouský historik Gerhard Jagschitz, podle kterého nahrál nacistům i fakt, že pro státy Dohody stálo Rakousko vždy na okraji zájmu. Svědčí o tom podle Jagschitze i skutečnost, že proti anšlusu protestovalo jen daleké Mexiko a Sovětský svaz.
Dodatečné přiznání viny
Nacistická minulost země je v Rakousku citlivým tématem dodnes. Oficiální výklad anšlusu od roku 1945 dával přednost tvrzení, že alpská republika byla první obětí německé expanze. Až v 90. letech se sociálnědemokratický kancléř Franz Vranitzky odvážil vyslovit, že „kromě obětí byli mezi Rakušany i viníci“.
Rakouský prezident Heinz Fischer v roce 2015 zdůraznil, že se nesmí zapomenout na spoluvinu Rakouska na hrůzách nacistické diktatury. Nový rakouský kancléř Sebastian Kurz loni události označil za „ostudné a smutné“. „Rakousko přiznává svůj podíl viny a hlásí se k odpovědnosti,“ píše se také v programu rakouské vlády.