Zlatý sál Spolku přátel hudby je nabitý do posledního místa, v publiku sedí společenská smetánka i světoví diplomaté. Vzduchem pomalu teče krásný modrý Dunaj a rázem ho střídá ryčný Radeckého marš. Novoroční koncert vídeňských filharmoniků až kýčovitě ztělesňuje rakouskou hudební kulturu. Tradice těchto koncertů už ale tak naleštěná není. Vznikla v roce 1939 jako součást nacistické propagandy.
Slavné valčíkové melodie dynastie Straussů v precizním podání jednoho z nejlepších světových orchestrů jsou dnes neoddělitelnou součástí Nového roku padesáti milionů televizních diváků v 90 zemích, kam se koncert živě vysílá.
- Kvůli velkému zájmu se ve Vídni konají na přelomu roku hned tři „novoroční“ koncerty s totožným obsazením a repertoárem. Dva na Silvestra a jeden na Nový rok. Nejdražší jsou vstupenky na 1. ledna, ty nejvyšší kategorie stojí 1090 eur. Zájemci se musí na stránkách Vídeňských filharmoniků registrovat rok dopředu a teprve ze zaregistrovaných lidí se losují šťastlivci, kteří si nakonec můžou lístek koupit.
Poodkrýt okolnosti vzniku této vídeňské hudební zdravice se podařilo teprve nedávno, kdy vedení filharmoniků pustilo do svých archivů tým historiků. Do té doby byly záznamy z jednání Spolku hudby považovány za nedotknutelný poklad souboru a přístup k nim byl prakticky nemožný.
První novoroční – tenkrát sice ještě silvestrovský – koncert se datuje do roku 1939. A jak dokládají historické záznamy, samotní hudebníci přijímali nový zvyk dost nelibě – příčilo se jim pronikání „lehkých“ kousků do vysoce profilovaného repertoáru.
Spíš než splnění přání muzikantů tak šlo o kulturně-politické opatření, která po anšlusu v březnu 1938 nacisté zaváděli. Rakousko bylo včleněno do Říše a Vídeň de facto přišla o status hlavního města. Na filharmoniky, kteří do té doby velmi často vyjížděli na zahraniční turné, to mělo vážný dopad.
Jejich cesty byly do té doby vnímány jakou součást rakouské zahraniční politiky. Vláda ve Vídni orchestr využívala jako vyslance s úkolem propagovat v zahraničí kulturní nezávislost Rakouska na stále sílícím nacistickém Německu.
Po anšlusu ale bylo koncertování v zahraničí výrazně omezeno a těleso se muselo zaměřit spíš na prezentaci Vídně jakožto města. V tom orchestr značně povzbuzoval nacistický guvernér města Baldur von Schirach, který měl s Vídní (a její filharmonií) nemalé kulturně-politické cíle a v rámci soupeření s dalšími německými městy chtěl pro Vídeň vydobýt co nejlepší pozici.
Patřilo k tomu i vytvoření specifického „vídeňského stylu“, jenž se kromě jiného odrážel v prosazování tvorby dynastie Straussů. V letech 1938 až 1945 tvořily polky a valčíky zkomponované Straussovými více než padesát procent repertoáru abonentních koncertů.
Možnosti orchestrů objevil Goebbels
Dnešní zvuk souboru, technicky se opírající o vídeňskou klasiku, paradoxně vděčí za svou světovou slávu provincializaci orchestru během nacistické éry.
„Zmaloměštění“ filharmoniků bylo důsledkem kulturní politiky Josepha Goebbelse. Hitlerův ministr propagandy se snažil za každou cenu dostat kulturní reprezentaci nacistických států pod svou moc.
A první nástroj ke splnění svých plánů objevil v Berlínské filharmonii. Nejdřív se postaral o finanční zajištění orchestru, převedl jej pod armádu a z jeho členů se rázem stali jedni z nejlépe vydělávajících muzikantů v Německu. Z filharmoniků si de facto vytvořil sbor víc než ochotný plnit jeho vize.
Berlínský orchestr odváděl hlavní práci při hudební reprezentaci Říše v zahraničí. Aby mohli nerušeně hrát po celou válku, Goebbels zajistil všem členům souboru „status nepostradatelnosti“, díky kterému nemohli být povoláni. Jako muzikanti byli pro Říši mnohem cennější, než kdyby v uniformách wehrmachtu vyrazili bojovat.
Počet zahraničních cest berlínského orchestru do zahraničí rapidně rostl hned od začátku války. Mezi lety 1940 a 1944 koncertovala Berlínská filharmonie v zahraničí třikrát častěji než v předválečném období. A muzicírovalo se přesně podle not ministra propagandy. Na dobytých územích doznívaly s klasickými skladbami nacistická děla, naopak v neutrálních státech hudebníci svými melodiemi konejšili a uklidňovali.
Filharmonici dokázali zvláštní péči ocenit
Vídeňskému orchestru – ještě před pár lety prvnímu tělesu v zemi – byl monopol berlínské filharmonie na zahraniční výjezdy trnem v oku. „Kdyby měla jet Berlínská filharmonie, ministerstvo propagandy by to zaplatilo. My si to ale máme platit sami,“ pohoršovali se členové vedení orchestru v roce 1943. Pouhé tři měsíce po porážce Hitlerovy armády u Stalingradu „Vídeňáci“ sháněli peníze na cestu do Švédska jen obtížně.
Na delší výjezdy peníze nebyly, vídeňský guvernér Schirach od Goebbelse nedostával nic. Nad „svými“ filharmoniky nicméně držel ochrannou ruku stejně jako Goebbels nad těmi berlínskými.
I vídeňský nacistický guvernér zajistil svým hudebníkům až do konce války „status nepostradatelnosti“. U příležitosti oslav 100. výročí orchestru nechal přejmenovat část vídeňské Augustinerstraße na ulici Filharmoniků a během jubilejních koncertů filharmonie zakázal veškerá vystoupení jiných orchestrů. Muzikanti se mu za jeho „zvláštní péči“ dokázali odměnit: hráli zadarmo na jeho soukromých banketech a v roce 1942 mu věnovali čestný prsten orchestru.
Pro Židy nebylo v orchestrech místo
Oba orchestry sice měly odlišnou politickou zakázku, přesto si byly v jednom ohledu velmi podobné – v počtu členů NSDAP. Loajalita filharmoniků vůči nacistickému režimu byla zjevná. A paradoxně u „Vídeňáků“ byl podíl příslušníků NSDAP vyšší než v Berlíně. Pokud započítáme i členství v dalších organizacích přidružených k NSDAP, tvořil podíl těchto hudebníků Vídeňské filharmonie v roce 1945 kolem 50 procent. Zhruba čtvrtina hudebníků podporovala rakouskou NSDAP i během jejího zákazu v roce 1933.
Pro srovnání – u Berlínské filharmonie mělo stranickou knížku jen 20 hudebníků ze 110.
Mnohem dramatičtější dopad měla politizace orchestrů na jejich židovské hudebníky, kteří byli z těles bez milosti vyloučeni. Aby nedošlo k totálnímu kolapsu orchestrů, došlo k částečnému zmírnění pravidel – v souborech mohli zůstat ti, kteří měli jen částečný židovský původ, i ti, co se „provinili“ jen sňatkem s Židem.
Berlínskou filharmonii museli nakonec opustit čtyři židovští hudebníci. Z řad Vídeňských filharmoniků bylo na základě „rasového původu“ či politické minulosti v roce 1938 vyloučeno 15 členů. Sedmi z nich se nepodařilo včas uprchnout. Zemřeli v koncentračních táborech, ve vazbě či během deportace.
Historické záznamy nepřinesly jediný důkaz, že by se vídeňský orchestr nad pohnutým osudem svých židovských členů jakkoliv pozastavil. Po pádu nacismu byli z Vídeňské filharmonie vyloučeni čtyři hudebníci a šest jich bylo penzionováno.
A díky novoročním koncertům se sláva orchestru roznesla po celém světě.
