Leh/Praha - V severoindickém státě Džammú a Kašmír leží Ladakh – krajina posetá vyprahlými pustými horami, které místy prořízne travnaté koryto potůčku a kde se při putování občas nad obzorem mihnou zasněžené vrcholky himálajských obrů. Rozprostírá se kolem řeky Indus ve srážkovém stínu Himálají, díky tomu je tady v létě půda suchá a kamenitá jako v poušti, pouze zelené oázy kolem říček a měst zpestřují jinak fádně hnědošedou krajinu. Z horských vrchů shlížejí dolů starodávné buddhistické chrámy ověšené bezpočtem barevných modlitebních praporků, kde v tichosti žijí své meditace tibetští mniši. Přestože je Ladakh součástí druhého nejlidnatějšího státu na světě, hustota jeho zalidnění čítá pouhé 3 lidi na čtvereční kilometr. Většinu těchto obyvatel tvoří tibetští emigranti nebo jejich příbuzní, kteří se naučili žít v souladu s místními nemilosrdnými horami, přikrytými po osm měsíců v roce sněhem. Zatoužíte-li na cestách po chaoticky přelidněné Indii uniknout davům do poklidu a čistého vzduchu, Ladakh je rozhodně tou správnou volbou.
Jak se do Ladakhu dostat aneb co všechno musí vydržet váš žaludek a nervy
Malý Tibet, jak se často Ladakhu přezdívá, láká stále více turistů díky kombinaci své nadmořské výšky a snadné dostupnosti. Můžete využít levné nabídky indických leteckých společností a po hodině a půl vnitrostátního letu z Nového Dillí už můžete tajit dech nad ladackými panorámaty. Pouhým příletem do města Leh (metropole Ladakhu) překoná většina návštěvníků svůj výškový rekord a zakusí první zdravotní potíže z nedostatku kyslíku. Letiště leží v úctyhodné výšce 3 250 metrů nad mořem, čímž se řadí k nejvýše položeným letištím na světě. Pokud upřednostňujete putování po povrchu zemském, absolutorium dobrodružné cesty vám nabízí roztřesený autobusu s napůl šíleným Indem za volantem, který vás vyveze do Lehu po jedné z nejvýše položených silnic světa překonávající pětitisícová sedla Velkého Himálajského hřebene.
Autobusy na ladackých komunikacích nabízejí Evropanům skutečně nevšední zážitek. Řidiči pomlácených a rozpadajících se „plechovek“ zdolávají místy téměř nesjízdné vysokohorské cesty, ale přesto jsou ochotni předjíždět kohokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Riskantním kličkám s plně naloženým autobusem na uzoučké horské silnici vždy předchází zběsilé troubení, po kterém následuje hrobové ticho vyděšených cestujících, kteří nechápavě zírají do hlubokého údolí, jehož strmá stěna začíná někde pod bočními koly autobusu. Klakson, podřadit, plyn, děs, klakson, brzda, úleva. Tato šílená jízda většinou bere za své po pár kilometrech, kde předtím silnici zavalily popadané kameny. Po chvilce se ve frontě potkají všichni řidiči, kteří při neuvěřitelných předjížděcích manévrech málem přišli o život, jen aby teď několik hodin společně čekali na odklizení překážky. Po zprůjezdnění silnice začíná závod nanovo.
Než se tělo aklimatizuje…
Hlavní město Leh nabízí cestovatelům veškerý komfort pro dostatečnou aklimatizaci v nadmořské výšce 3 500 metrů, kde by měl určitě každý strávit několik dnů před dalším stoupáním do hor. Při aktivním odpočinku můžete vyběhnout na nedaleké kopce k buddhistickým klášterům nebo bloudit uličkami města a navštěvovat malé příjemné obchůdky, v nichž máte dostatek času i prostoru vyzkoušet si umění smlouvání s místními přátelskými obchodníky, kteří na vás už z dálky mávají a zdraví vás typickým ladackým pozdravem „Džulé!“. Ale pozor, Indové jsou ve smlouvání skutečně dobří, neváhají vám kvůli několika rupiím (1 rupie = 0,38 Kč) sehrát srdcervoucí divadlo o jejich chudobě, navyprávět spoustu báchorek o jedinečné kvalitě jejich zboží a třeba vám i vynadat za to, že je chcete ošidit. Ustojíte-li nápor citové palby a na oplátku sehrajete několik teatrálně odmítavých scén, koupíte nakonec zboží třeba i za čtvrtinu původní ceny a prodavač vás ještě pochválí, že se mu obchod s vámi líbil.
Ráj vysokohorské turistiky
Když se po čase vydáte na několikadenní trek, počítejte s náročným stoupáním do vysokohorských sedel a při nedostatečné aklimatizaci i s tzv. výškovou nemocí. Tyto nepříjemnosti však vykoupí dechberoucí scenérie, které se před vámi po cestě postupně vynořují. Při putování do hor vám všichni doporučují zaplatit si místní průvodce, kteří jsou schopni vaši cestu maximálně zpohodlnit (všechna zavazadla, pitnou vodu, jídlo a stany za vás nese karavana oslů a o vaše blaho se stará několik průvodců, takže když dorazíte do kempu, máte postavený stan a prostřeno na stole). Místní lidé vás neúnavně přesvědčují, že bez průvodce není možné v horách najít správnou cestu a snaží se ze všech sil, abyste přispěli místní ekonomice využitím nabízených služeb. I přesto patří k výsadám Čechů tuto poměrně drahou službu odmítat a poctivě vlastními silami hledat neznačenou cestu horami s mnoha kilogramy naloženými na zádech. Potkáte-li zde v horách skupinku jedinců v kostkovaných kalhotách s monstrózními batohy na zádech, můžete si být jisti, že jde o Čechy.
Trek Lamayuru - Chiling - Stok je ladackou laskominou
Vydejme se nyní společně na jeden z méně chozených treků Lamayuru - Chiling - Stok. Stodvacetikilometrová trasa potrvá 10 dnů a povede přes několik sedel ve výšce téměř 5 000 nadmořských metrů. V infocentru v Lehu se dozvídáte vše potřebné o odjezdu autobusů, do batohu zabalíte stan, teplý spacák, oblečení jak do vedra, tak do zimy, jídlo na 10 dnů, pár litrů pitné vody, vařiče a může se vyrazit. Po prvních krocích s téměř třicetikilovým batohem ve výšce 3 500 metrů, kde stojí každý pohyb více energie kvůli řídkému vzduchu, si říkáte, že to možná nebude taková legrace jako chodit po Šumavě.
Autobus je slušně přeplněn, přivazujete batoh na střechu a marně hledáte místo k sezení. Cesta autobusem do vesničky Lamayuru, ač je to pouhých 120 kilometrů podél řeky Indus, trvá šest hodin. Zhruba polovinu této doby autobus někde čeká, až bude silnice průjezdná. Nakonec to vzdáváte a sedáte si na zem. Za volant autobusu se uvelebuje vousatý cholerický chlapík v barevnému turbanu (na první pohled sikh), něco zakřičí do autobusu, zatroubí a vyráží. Po pár kilometrech řidič dupne na brzdu, vyskočí z autobusu a utíká pryč. Zmateně se ptáte, co se děje. „Jedeme kolem sikhského chrámu, je jeho povinnost se zde pomodlit kdykoliv jede kolem,“ odpovídá vám další cestující. Po chvíli přibíhá řidič se spokojeným výrazem, naskakuje do autobusu a pokračuje se v cestě.
Když dorazíte do Lamayuru, už je tma. Naštěstí jste se po cestě seznámili s mladíkem, který spravuje jeden z místních hotýlků. „Normální cena za pokoj je 800 rupií, ale protože už jsme po společné cestě přátelé, můžete u mě bydlet za 300,“ říká s přátelským úsměvem. Pokoje jsou krásné a čisté, začínáte si uvědomovat, že jste v části Indie, kde se vás nesnaží nikdo ošidit a lidé vám říkají pravdu. Při večeři vám mladík vypráví lámanou angličtinou legendy o místním buddhistickém chrámu a ráno vám ukáže cestu k začátku vašeho treku.
První den treku je ve znamení bolení zad od těžkého batohu a neustálých přestávek na popadnutí dechu. Druhý a třetí den se škrábete do sedla Konze La, které leží ve výšce 4 950 metrů. Cesta je úmorná, tělo si stále ještě nezvyklo na řidší vzduch a dostavují se první příznaky výškové nemoci. Občas potkáváte skupinku lidí se zaplacenou karavanou oslů, která jen nechápavě kroutí hlavami při pohledu na vaše záda s nákladem. Máte-li dobrou morálku, nerozhodí vás to. Při posledních metrech stoupání do sedla se před vámi začnou vynořovat vrcholky sousedního hřebenu a pomalu před vámi vyroste úchvatný výhled na krásnou, člověkem nezkaženou krajinu, kam jen oko dohlédne. Dojde vám třeba, že nejvyšší alpský vrchol Mont Blanc, ke kterému jste vždy vzhlíželi jako k nedosažitelné výšce, je o 150 výškových metrů níž, než právě stojíte.
Pátý den překonáváte další sedlo ve 4 800 metrech. Už vám to činí o poznání menší problém, jste lépe aklimatizovaní a pár kilo jídla z batohu už také zmizelo v trávicím traktu. Pak scházíte do nejnižšího bodu vaší cesty, do města Chilling ve výšce 3 100. Po pěti dnech samoty v horách vidíte poprvé silnici, po pěti dnech vidíte první auto, po pěti dnech v čistých horách vidíte hromady odpadků, po pěti dnech začnete opět znechuceně kroutit hlavou nad civilizací. Ve městě můžete dokoupit zásoby, přespat v kempu a co nejrychleji utéct zpět do hor.
Další cesta je ale odříznuta řekou Zanskar. V průvodci se dočtete, že zde funguje přívoz, ale žádné plavidlo nikde neuvidíte. Pokračujete tedy po proudu řeky, až nakonec přicházíte k místu, kde je natažené ocelové lano přes řeku, na něm visí malá dřevěná stlučená bedýnka s přivázaným provazem k oběma břehům řeky. Před touto „lanovkou“ je nakupena obrovská hromada zavazadel a postává tu několik desítek čekajících lidí. Ptáte se, co se děje, a postupně vám dochází, že tato na koleni zhotovená děravá bednička, kterou dva vládní zaměstnanci přitahují z jednoho břehu na druhý, představuje jediný možný způsob, jak řeku překonat. Nechápavě sledujete, jak postupně mizí hromada zavazadel i lidi v bedýnce na druhý břeh. Až konečně po třech hodinách čekání dojde řada na vás. Bedýnka už je plná zavazadel, sedáte si nahoru, přistanou na vás další dvě zavazadla, která musíte držet, aby po cestě nevypadla, někdo odváže provaz a jedete. Bedýnka i s vámi sjede nad řeku, odkud si vás přitáhnou na druhý břeh. Když odcházíte, otočíte se a všimnete si pečlivě naskládaného zaprášeného stavebního materiálu, ze kterého by mohl velmi snadno vyrůst během několika dnů nový most, jenž by ukončil tuto přepravní komedii. Usmějete se a řeknete si, že to ale vlastně byl nakonec mnohem lepší zážitek než obyčejně přejít po mostě.
Šestý den se vaše cesta spojuje s velmi frekventovaným trekem Markha Valley, takže další sedla už zdoláváte spolu se zástupy ostaních turistů. Máte-li na konci treku dost sil, využijte rozhodně jedinečné možnosti prodloužit si ho o dva dny a zdolat vrchol Stok Kangri (parádních 6 123 m). Výstup na Stok Kangri lze jít i bez lezecké výbavy, protože při výstupu přecházíte pouze krátký úsek po ledovci.
