Varanasí – Ganga, nebo matka řek, jak ji Indové láskyplně nazývají, prostupuje každodenní život věřících v Indii. Nevadí, že do ní vypouštějí odpad, čistí si v ní zuby, myjí nádobí, perou a pohřbívají do ní mrtvé, což jí všechno ubírá na kráse, Indové ji milují takovou, jaká je. Její vodu vozí v nádobách nejrůznějších tvarů do svých kilometry vzdálených měst, aby ji využili k obřadům zrození a pohřbům. Hinduismus v severní Indii naplňuje každý den.
Řeka, která se těší vážné úctě, pramení v Himalájích. Její největší zdrojnici – řeku Bhágirathi – vodou zásobuje ledovec Gangótri. Vznik takového významného veletoku a symbolu hinduismu je po indicku samozřejmě opředen legendami. Původ řeky vytékající z jeskyně zvané „Kravská tlama“ (kráva je pro hinduisty posvátným zvířetem) sahá až tam, kdy dcera nebes – bohyně Ganga – sestoupila na zem a proměnila se v řeku, aby v ní mohl král Bhágirath smýt své hříchy. Jeho příklad dodnes na posvátných místech následují tisíce Indů. Prvním klidnějším místem na toku Gangy, kde mohou Indové vykonat rituální koupel, je Rišikéš.
Tam, kde Ganga opouští Himaláje
Město jógy, jak se také Rišikéši říká, získalo věhlas až v 60. letech, kdy jógí Maháriši Mahéš hostil ve svém ášramu členy skupiny Beatles. Od té doby se staly ášramy, tedy shromaždiště pro poutníky s podobnými duchovními cíli, magnetem pro turisty z celého světa. Kromě hinduistů, kteří sem vykonávají duchovní pouť, je tedy město plné lidí hledajících smysl života a klid duše. Pro Indy to znamená jediné – šanci vydělat, a tedy velký byznys.
Pobyt v mnoha ášramech a kurzy jógy tu nabízí plakáty na každém rohu a výběr je skutečně veliký. Útěchou však cizinci, který touží po skutečné Indii a její kultuře, může být procházka po březích Gangy zahalených do ranního oparu, účast na každodenní večerní ohňové oslavě matky řeky a hovory s Indy, kteří sem z širokého okolí jezdí smýt své hříchy.
Brána bohů Haridvár
O pár kilometrů jižněji se nachází nejposvátnější hinduistické město ve státu Uttarkhand. Do Haridváru se tak vydávají zástupy poutníků, aby se vykoupali v často velmi divokých vodách řeky. Hinduisté totiž věří, že zde bůh Višnu, velký ochránce, zanechal nebeský nektar a otisk svého chodidla. Proto na ghátu Hari kí pairí, jednom z přístupových schodů do řeky, odevzdávají dary kněžím a svatým.
Každý večer se před očima návštěvníka odehrává fascinující scéna. Na břehu Gangy se sejdou stovky věřících k blikotavému obřadu uctívání řeky. Po setmění začnou rytmicky vyzvánět zvony, Indové zapalují lampy a do proudu řeky vypouštějí košíčky z lisů s květinami a zapálenými svíčkami. Turisté však nezůstávají pouhými pozorovateli. Atmosféra obřadu je strhující. Kněží svatým ohněm žehnají i přihlížejícím turistům. Červenou tečku na čele si odnese téměř každý. Pokud se tedy do Indie chystáte, takový zážitek vám jistě dodá přesvědčení, že jste si severní Indii pro cestování vybrali správně.
Kromě posvátného místa u Gangy turistu může zaskočit spletitost uliček Bara Bazaaru. Jde o čtvrť přeplněnou stánky a drobnými obchůdky, která nemá žádný řád. Za každým křivým rohem na vás může vykouknout břeh řeky stejně dobře jako další z mnoha prodejců s šátky, tradičním oblečením, sladkostmi nebo smaženými šátečky plněnými pálivou zeleninou. Celkově tak město působí mnohem živěji a chaotičtěji než poklidnější, severněji položený Rišikéš. Pokud tedy někam pospícháte, tržišti se raději rovnou vyhněte. Když se ale rozhodnete pro ranní procházku k chrámu Mansa déví, uvidíte v mlze zahalenou Gangu a teprve se probouzející městečko jako na dlani. Pozor ale na drzé opice. Pokud si v červeném pytlíku nesete obětiny, které plánujete nabídnout na vrcholu hory samotné bohyni splňující přání, zcela jistě pro ně budou neodolatelným lákadlem.
Po vlnách Gangy ve Varanasí
Pokud cestovateli dosud přišlo koupání v téměř smrtelně špinavé řece jako čiré bláznovství a kroutil nad takovým počínáním hlavou, Varanasí dá spojení mezi Gangou a Indy zcela jistě jiný rozměr. Jedno z nejstarších měst na světě, Indové tvrdí, že bylo založeno už v roce 1200 před naším letopočtem, je nejposvátnějším cílem hinduistů. Má pro ně podobný význam jako například Mekka pro muslimy. Jeho návštěva je tak snem každého věřícího Inda a pro cizince skvělou příležitostí, jak nasát tu pravou atmosféru Indie. Bloudění v jeho starobylých uzounkých uličkách vás jistě přivede i do míst, kde turistu potkávají málokdy, nějaký Ind se vám bude snažit vysvětlit, v čem spočívají krásy hinduismu – určitě v hindí, kterému nebudete rozumět ani slovo, a na každém rohu budete potkávat krávu přežvykující pochutiny, které jí ráno nasypali místní lidé.
Nejlepším přiblížením Benáresu, jak se městu říkalo dříve, je však pohled z lodi na sluncem do ruda zbarvené gháty a pestré chrámy, které schody ke Ganze lemují. Kolem řeky se totiž odehrává veškerý zdejší život, ale i smrt. Lidé sem hned po ránu přicházejí vykonat očistnou koupel, umýt nádobí, ale všichni hinduisté si zde přejí také zemřít a nechat svůj popel vhodit do proudu. Město má totiž moc vysvobodit hinduisty z věčného převtělování. Podmínkou je přímo ve Varanasí zemřít. Mnoho starých Indů se sem tedy z celé země sjíždí dožít a pokorně čeká na smrt.
Smrt prostupuje každou vteřinu dne ve Varanasí a je tady přirozenou součástí života. Na spalovacím ghátu Manikarnika se stojí na obřadné zpopelnění na hořící hranici fronta. Všechny budovy okolo jsou zčernalé od kouře, který je neustále zahaluje, a pro turistu je představa, že Indové mnohdy na spalovací dřevo šetří celý život, aby mohli skončit svou pouť na tak neutěšeném místě, prostě otřesná. Do Gangy jsou navíc vhazována i celá těla zatěžkaná kamenem, aby neplula po hladině. Děti, těhotné ženy, svatí muži a lidé uštknutí kobrou jsou totiž spalování ušetřeni. Pokud potom ale uvidíte městem procházet průvod, který nese do žlutého plátna zabalené tělo, zdobené červenými kusy látky, pochopíte, že takhle zkrátka město Varanasí, kde smrt není neštěstím, ale vykoupením, žije. A nepochybně dojdete závěru, že bylo úžasné zúčastnit se na chvíli toho pro Evropana tak nepochopitelného příběhu.
