Měl to být přelomový moment, 12. prosince 2015 byla podepsána globální dohoda o klimatu na konferenci v Paříži, zásadním cílem je udržení oteplování pod dvěma stupni Celsia. Dokument tehdy podpořilo přes 190 zemí. Mezitím ale Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa od dohody odstoupily. Jeho nástupce Joe Biden se chce ke smlouvě zase vrátit. Podle některých odborníků by ale tempo snižování emisí vytyčené před pěti lety nemuselo k záchraně planety stačit.
K pařížské dohodě vedla dlouhá cesta. První konferenci, která se věnovala ochraně životního prostředí v celosvětovém měřítku, svolala OSN do Stockholmu už v roce 1972. Pro smlouvu z Paříže ale byl důležitější Kjótský protokol. Právě ten totiž dohoda nahradila.
V japonském Kjótu se sešli zástupci 159 zemí v prosinci 1997 a dohodli se na snížení celkové světové emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů v průměru o 5,2 procenta v porovnání s rokem 1990. Toto snižování mělo probíhat v letech 2008 až 2012.
Hlavním cílem pařížské smlouvy je také snížení vypouštění skleníkových plynů. Problematický je právě oxid uhličitý. Země Evropské unie se například zavázaly do roku 2030 snížit emise nejméně o 40 procent ve srovnání s rokem 1990.
Podepsáním smlouvy se světoví lídři shodli na nutnosti řešit negativní následky změny klimatu společně. Potvrdili, že rozvinuté státy budou poskytovat finanční podporu rozvojovým zemím právě v boji proti změnám, které dopadnou na celou planetu. Ty tak mohou přejít k šetrnějšímu hospodářství.
Pařížská smlouva se ale nevyhnula i kritice, především kvůli nestanovení pevných a závazných termínů pro omezování emisí a dalších sankcí.
Právě akceschopnost pařížské dohody následně světoví lídři řešili na dvoutýdenním jednání v polských Katovicích na sklonku roku 2018. Shodli se tehdy na pravidlech uplatňování pařížské dohody. Katovické jednání přineslo stejné požadavky na vykazování emisí, kontrolu dodržování závazků a jejich revizi pro všechny státy.
- V úvodu smlouvy se praví, že „státy uznávají potřebu účinné a progresivní reakce na naléhavé hrozby změny klimatu na základě nejlepších dostupných vědeckých poznatků“.
- V článku 2 jsou pak formulovány tři hlavní cíle:
- udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí alespoň 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a usilovat o udržení oteplení do 1,5 °C, a tím omezit rizika a dopady změny klimatu
- zvýšit schopnost přizpůsobení se nepříznivým dopadům změny klimatu a posilovat odolnost vůči změně klimatu a nízkoemisního rozvoje způsobem, který neohrozí produkci potravin
- sladit konzistentní finanční toky s nízkoemisním rozvojem odolným vůči změně klimatu
- V dlouhodobém horizontu, jak je posléze zmíněno v článku 4, pak státy počítají s radikálním snížením emisí skleníkových plynů, tak aby ve druhé polovině 21. století bylo dosaženo stavu rovnováhy, takzvané uhlíkové neutrality, kdy se bude do atmosféry vypouštět jen tolik emisí, kolik jich dokážou ekosystémy zachytit. Znamená to nastoupit cestu směrem k dekarbonizované globální ekonomice bez fosilních paliv (třebaže slova dekarbonizace a fosilní paliva se v textu pařížské dohody nevyskytují).
Zapojení USA a důležitost prezidenta
Budoucnost dohody z francouzské metropole začala dostávat trhliny už rok po jejím dojednání. Tehdejší kandidát na amerického prezidenta si totiž vzal právě globální oteplování jako jedno z témat své kampaně. Boj s ním se mu příliš nehodil do jeho obrazu Spojených států jako silné průmyslové země, která byla vystavěna na spalování fosilních paliv a jejíž slávu chtěl obnovit.
Ještě před svým zvolením v roce 2016 tedy uvedl, že od smlouvy odstoupí. Hájil se tím, že by dohoda stála Američany biliony dolarů, zrušila pracovní místa a brzdila ropný, plynárenský, uhelný a zpracovatelský průmysl. A jak oznámil, tak i učinil. Odstoupení USA od dohody o klimatu oznámil 1. června 2017.
Jeho krok vyvolal kritické reakce po celém světě. Zklamání a rozhořčení vyjádřili politici, zástupci řady firem i vědci. Další signatářské země, ale i některé americké státy a města slíbily, že budou dohodu nadále dodržovat.
„Byl jsem zvolený, abych zastupoval lidi Pittsburghu, ne Paříže,“ uvedl Trump, když vysvětloval svoje pohnutky při vypovězení dohody. Starosta Pittsburghu Bill Peduto ale tehdy reagoval tak, že právě jeho město bude nadále pravidla smlouvy dodržovat.
Trumpa podpořila část jeho kolegů z Republikánské strany či představitelé amerického uhelného průmyslu. Na podzim roku 2019 potom americká vláda oficiálně zahájila proces odstoupení. Ten musel splnit několik podmínek, proto finálně Spojené státy přestaly být členy dohody až 4. listopadu 2020.
Prezident Trump je ohledně klimatické změny dlouhodobě skeptický, i když připouští, že člověk má na ni do určité míry vliv. Je proti striktním regulacím, protože mají negativní dopad na byznys. Odstoupení od klimatické dohody hájil i tím, že tak zabrání růstu ceny energií.
Naopak nově zvolený Joe Biden má názor přesně opačný. Již v rámci předvolební kampaně avizoval, že by se Spojené státy měly opět k pařížské úmluvě připojit. Bidenovým cílem je výrazně omezit emise oxidu uhličitého do roku 2050. Fosilní paliva by podle něj měla být nahrazena obnovitelnými zdroji energie, USA by měly postupně omezit emise na nulu. Ukončil by též subvence pro podniky vyrábějící fosilní paliva.
Kromě Spojených států, které od dohody odstoupily, je tu ale ještě sedm států, co sice dohodu podepsaly, ale dosud neratifikovaly. Je mezi nimi Turecko a tři další významní exportéři ropy – Írán, Irák a Libye. Kromě nich už pak zbývá jen Jemen, Eritrea a Jižní Sudán. Dohodu tak formálně podpořilo 190 národů. Pro porovnání, Organizace spojených národů sdružuje 193 členských států.
Problémy se změnou klimatu
Změna klimatu je podle mnohých největší globální výzvou lidstva dneška. Zpráva Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) ukázala, že pokud by se země držely svých stávajících závazků ohledně snižování emisí, stouply by teploty do konce století o 3,2 stupně. Pokud se má dodržet cíl o zvýšení teplot maximálně o 1,5 stupně, bude třeba globální emise mezi lety 2020 až 2030 snižovat podstatně rychleji než doteď.
Každoročně se také zvyšuje množství oxidu uhličitého v atmosféře, které podle expertů ze Světové meteorologické organizace (WMO) stoupá už 30 let v řadě od roku 1984, kdy se s měřením začalo.
Dalším problémem je zvyšování hladiny moří a oceánů. Podle Mezivládní skupiny odborníků o změnách klimatu OSN (GIEC) se ve 20. století hladina moře zvýšila o 15 centimetrů. Tempo tohoto nárůstu se zrychluje a hladina oceánů bude po staletí nadále stoupat, což ohrožuje nízké pobřežní oblasti, kde do roku 2050 bude žít více než miliarda lidí.
I když se světu podaří výrazně snížit emise, vzestup oceánů by mohl dosáhnout 30 až 60 centimetrů do roku 2100. A pokud se emise budou dále zvyšovat, může dosáhnout až 110 centimetrů.
Největší znečišťovatelé
Podle zprávy Evropské unie z roku 2018 jsou největšími znečišťovateli ovzduší Čína, USA a Evropa.
- Čína (29 procent všech emisí)
- USA (14 procent)
- EU jako celek (9,6 procenta)
- Indie (6,6 procenta)
- Rusko (4,8 procenta)
- Japonsko (3,6 procenta)
- Německo (2,2 procenta)
- Jižní Korea a Írán (1,8 procenta)
- Saúdská Arábie (1,7 procenta)
Peking v rámci pařížské dohody slíbil, že jeho emise skleníkových plynů dosáhnou vrcholu někdy kolem roku 2030. Od roku 2017 také Čína zahájila kampaň proti spalování uhlí a zpřísnila emisní normy u vozidel a průmyslu.
Evropská unie chce snížit emise o 40 procent k roku 2030. Dalším ambiciózním cílem EU, na který ale nemají všechny země jednotný názor, je, aby byla Unie v roce 2050 neutrální z hlediska emisí skleníkových plynů. To znamená, že by se do ovzduší nemělo vypouštět více skleníkových plynů, než kolik jich může být technicky uskladněno nebo kolik může příroda sama vstřebat.
Podle studie britské nevládní organizace ECIU jsou již dvě malé země, Bhútán a Surinam, uhlíkově neutrální. I další země uhlíkovou neutralitu také přislíbily. Norsko a Uruguay do roku 2030, Švédsko, ale i například stát Kalifornie do roku 2045, Francie, Británie nebo Švýcarsko do roku 2050.
Německo původně plánovalo, že do roku 2020 sníží emise oxidu uhličitého ve srovnání s rokem 1990 o 40 procent. Do konce roku 2018 ale emise klesly jen o 30,6 procenta, takže je prakticky vyloučené, že by se cíl podařilo naplnit.
Globální oteplování ve veřejném diskursu
V posledních letech se klimatická změna dostává do čím dál většího povědomí veřejnosti. Loni upoutala mediální pozornost iniciativa Fridays for Future – Pátky pro budoucnost. Založila ji mladá švédská aktivistka Greta Thunbergová, která se rozhodla každý den sedět před švédským parlamentem a vyžadovala po vládě snížení emisí.
Po švédských všeobecných volbách pokračovala ve stávkách každý pátek. 15. března 2019 se pak do stávky zapojilo 1,5 milionu studentů z 125 zemí po celém světě.
Jednotlivé státy následně alespoň formálně deklarovaly, že si uvědomují vážnost situace. Britský parlament vyhlásil stav klimatické nouze jako první, následně se přidalo Irsko a o symbolickém vyhlášení stavu klimatické nouze v Evropské unii rozhodl i Evropský parlament.
Varování před následky klimatické změny znějí i čím dál hlasitěji z úst samotných vědců.
Panel OSN pro změny klimatu uvedl, že v následujících dekádách se zvýší počet, intenzita i trvání veder i sucha. Experti ve zprávě doporučili mimo jiné lépe chránit lesy, měl by se změnit i způsob využívání půdy a chování spotřebitelů, například je žádoucí snížení spotřeby masa. Kvůli rekordním suchům pak hrozí nedostatek potravin a hladomor desítkám milionů lidí v Africe.
Česká stopa
Česko patří v boji proti klimatickým změnám podle indexu sdružení Climate Action Network k nejhorším zemím v Evropské unii. Nejlépe si vede ve srovnání 27 unijních zemí Švédsko, nejhůře je na tom Slovinsko. Česko je na 23. místě před Polskem či Maďarskem.
Climate Action Network sdružuje více než třináct set nevládních organizací z celého světa, které se zabývají ochranou ovzduší a bojem proti klimatickým změnám. V indexu, který každoročně sestavuje, hodnotí 57 zemí a celou Evropskou unii z hlediska klimatické a energetické politiky, množství emisí skleníkových plynů či podílu energie z obnovitelných zdrojů. Dohromady hodnocené země vypouštějí 90 procent světových emisí skleníkových plynů.
Česko skončilo na celkovém indexu na 47. místě, předstihly jej například Maroko, Indie či Ukrajina. Lépe než Česko se umístilo i Slovensko, které je na 31. příčce.
Nejlépe si spolu se Švédskem vede Británie a Dánsko. Na opačné straně klimatického žebříčku jsou USA, Saúdská Arábie a Írán.
Podle indexu žádná z hodnocených zemí není na cestě ke splnění cílů vyplývajících z pařížské klimatické dohody. Ve více než polovině z nich ale emise skleníkových plynů klesají. Aktuální analýza vychází z dat před koronavirovou krizí, která měla na snížení emisí mimořádný vliv.
