Lucemburské Malé Švýcarsko, nazývané také Müllertahl, se nachází ve východní části Lucemburska a je součástí přeshraničního Německo-Lucemburského přírodního parku. Své návštěvníky okouzlí kombinací působivé přírody a historických památek, z nichž mnohé pocházejí ještě z doby, kdy toto území coby součást tehdejší Galie ovládali staří Římané. Více už nabízí reportáž Martina Knejpa.
Výchozím bodem pro objevování Lucemburského Švýcarska je Echternach. Nejstarší lucemburské město se nachází na pravém břehu řeky Sauer, která tvoří hranici Lucemburska s Německem. Na německé straně řeky leží obec Echternachšský most, pojmenovaná podle mostu spojujícího obě země. Asi nejtěžším obdobím v historii města byl konec druhé světové války, kdy se tudy přehnala bitva o Ardeny a zničila téměř dvě třetiny města.
Prvním významným sídlem na území dnešního Echternachu byla římská vila, jejíž zbytky byly objeveny až při stavbě jezera v roce 1975. Jednalo se o luxusní venkovský statek tvořený deseti objekty, který patřil k největším a nejbohatším v severozápadní Galii.
Majestátní opatství
Nepřehlédnutelnou dominantou města je kostel svatého Willibrorda, součást benediktinského opatství. To spolu s útulkem pro staré a nemocné založil roku 689 svatý Willibrord, patron Lucemburska a léčby kožních a nervových chorob. Irský mnich a misionář Willibrord se dožil na tehdejší dobu úctyhodných 81 let a je pohřben v mramorovém sarkofágu v kryptě kostela. Po Willibrordově smrti se z opatství stalo významné poutní místo a dodnes se na jeho počest vždy o svatodušním úterý koná Tančící procesí.
Ve městě je ale docela živo i mimo tento svátek. Najdete zde mnoho příjemných restaurací a kaváren, ze kterých je možné obdivovat městské pamětihodnosti. K nim patří i gotická radnice na náměstí nazývaná Denzelt, v níž se nacházela mučírna, soud i vězení.
Od středověku město chránily pevné hradby o délce dvou kilometrů, jejich velká část byla ale v devatenáctém století stržena. Pouze nedaleko opatství se zachoval krátký úsek se čtyřmi strážními věžemi, kde je dnes možné se i ubytovat.
Zajímavé možnosti odpočinku nabízí také okraj města, kde byla v roce 1975 vytvořena rozsáhlá rekreační oblast se zajímavě členěným umělým jezerem. Celá oblast se stala vyhledávaným cílem procházek a pikniků na březích jezera nebo romantických plaveb na loďkách po jeho hladině. Pravidelně se zde konají také různé sportovní akce či hudební festivaly a nechybí tu ani ostrovy a malá přírodní rezervace.
Hrady, vodopády a soutěsky
Na sever od Echternachu se nalézá působivý hrad a zámek Beaufort, postavený na místě římské pevnosti známé jako Castellum Belforti. Po pádu Říma tu měli pevnost Frankové a ve 12. století započala stavba vodního hradu.
Hrad byl pozvolna rozšiřován a objevíme zde prvky románské i gotické. Největší dostavba byla provedena ovšem v renesančním stylu v průběhu šestnáctého století. Za třicetileté války Beaufort získal generál císařské armády Jan Beck. Baron Beck byl po nějakou dobu i velitelem pražské posádky a stal se majitelem hradu Kokořín a zámku Vidim na Mělnicku.
Spolu s milovníky památek si Lucemburské Malé Švýcarsko užijí také turisti a horolezci. V celé oblasti je na 160 kilometrů značených turistických stezek, které vedou krajinou tvořenou loukami, pískovcovými skalami a zalesněnými údolími. V členitém terénu je občas nutné po dřevěných lávkách překonat řeky vinoucí se skalními soutěskami a labyrinty kolem tmavých jeskyní nebo vystoupat po prudkém žebříku na skalní vyhlídku. Téměř idylicky pak působí vodopád nazývaný Schiessentümpel. Řeka Černá Ernza se tu větví do tří kaskád, nad kterými byl kolem roku 1879 v romantickém alpském stylu vybudován most.
Středověký Vianden
V těsné blízkosti Lucemburského Švýcarska leží v údolí řeky Our městečko Vianden. Ve středověku bývalo centrem mocného viandenského hrabství, které bylo v dobách své největší slávy stejně rozlehlé jako dnešní Lucembursko. Na prosperitě dobře opevněného města měli zásluhu zejména zdejší proslulí řemeslníci a umělci. Velmi rád tady pobýval i francouzský spisovatel Victor Hugo a po svém vyhnání z Belgie v roce 1871 zde dokonce na několik měsíců získal stálé útočiště.
Do Viandenu jezdí návštěvníci z celého světa, dnešní podobou hradu by však byl slavný romanopisec zcela jistě překvapen. Hrad s charakteristickými věžemi sice měnil často majitele a v devatenáctém století byl dokonce místním měšťanem částečně rozebrán a rozprodán na stavební materiál, v roce 1977 se však stal majetkem státu a posléze byl zrekonstruován do dnešní romantické podoby.
