Michel Adler se v kůži uprchlíka ocitl jako batole. S rodiči utíkal před nacisty z Francie do Švýcarska. Po válce rodina odcestovala do Ameriky. Nyní přijel do Brna, aby na tamním židovském hřbitově hledal příbuzné matčiných rodičů.
Je těžké být uprchlíkem v jiné zemi, říká Michel Adler. S rodiči museli za války jako Židé také utíkat
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
„Nacházíme se pravděpodobně u hrobu mých příbuzných. Karel Kraus a Ludvik Kraus. Můj dědeček se jmenoval Ludvik. Štěpánka Krausová, to jméno mi nic neříká, ale je velmi pravděpodobné, že by to mohli být příbuzní. Bratranci mých prarodičů. Nejsem si jistý, ale je to velmi pravděpodobné,“ říká Michel Adler a klade kamínek na náhrobek na židovském hřbitově v Brně.
Rodina jeho matky pochází z Brna. „Všechno, co vím, je z rodokmenu, který jsem našel na internetu. Ještě než jsme sem přišli, byly tady už nějaké kamínky. Někdo je tedy naživu, nějaký příbuzný, který je zde položil. To je dobrá zpráva,“ míní pamětník.
Prarodiče zemřeli v koncentračním táboře
Michelovi rodiče se vzali ve Vídni v roce 1933. Po válce doma prý často mluvili o holocaustu a přemýšleli, co se stalo matčiným rodičům. „Byli deportováni z Vídně do města Terezín a potom do Treblinky,“ vypráví. Michelově babičce bylo 68 a dědovi 75 let, když odjeli transportem do Terezína. „Myslím, že udělali selekci. Že je poslali do krematoria,“ říká Michel.
Michel Ader se narodil v Lyonu, v roce 1941. „Žili jsme poměrně klidným životem, protože Lyon byl v té době svobodnou částí, pod vládou, která sídlila ve Vichy. Ale v listopadu roku 1942 nás obsadili Němci,“ vysvětluje. Tehdy jako Židé museli utéct. „Převaděč nás vzal přes hranice do Švýcarska jako nelegální přistěhovalce,“ vypráví Michel Adler.
Paměťová stopa: Michel Adler (zdroj: ČT24)
Otec napsal o útěku knihu
Michelův otec psal knihu, měl ji v rukopise a on ji překládal z němčiny do angličtiny. „Otec v ní popisoval náš útěk z domova. Jak jsme se tiše plížili po schodech v obavě, že se sem už nikdy nevrátíme. Velice citlivě popsal, co to znamená být uprchlíkem, jaké to je, když musíte utéct ze země, ve které jste se procházeli po ulicích, chodili do přírody,“ podotýká pamětník.
„Víte, Švýcarsko má svoji vlastní politiku. Říká se jí transmigrace. To znamená, že vás země přijme jako uprchlíky, ale vy tou zemí jen projdete, přesunete se a Švýcarsko zase opustíte. Řeknou vám, že pro vás nemají místo. To je běžné, že jsou lidé proti uprchlíkům,“ vysvětluje.
Po válce odešla rodina do New Yorku
Během druhé světové války přijalo Švýcarsko dvaadvacet tisíc Židů. „Můj otec dostal skoro rok po válce pracovní povolení. Dostal práci v Curychu, tak jsme se přestěhovali do Curychu. Pak požádal o americká víza,“ vypráví.
Do New Yorku rodina odcestovala v roce 1951. „Když se na to dívám zpětně, tak si myslím, že odletět do New Yorku bylo dobré rozhodnutí. Ve Švýcarsku bylo stále mnoho nacionalistů, nebo jak to správně nazvat. A přistěhovalci tam byli, řekl bych, druhořadí obyvatelé,“ míní Adler.
„Je těžké být přistěhovalcem, třeba jako Ukrajinci. Jsou v cizí zemi a musí se s tím popasovat.
Nemyslím si, že se moje matka cítila v Americe jako doma. Ve Vídni mluvila svým jazykem, uměla ocenit vídeňské vtipy. Myslím, že nikdy neocenila americký humor, protože mu nerozuměla,“ vzpomíná pamětník.
Je podle něj důležité, aby lidé pochopili, jak se k sobě chovat. A také aby učitelé ve školách mluvili o holocaustu. „Cítím naprosté propojení s minulostí. Jsem moc rád, že jsem tu mohl být,“ uzavírá vyprávění u hrobu svých příbuzných na židovském hřbitově v Brně.