Společně s reportérkou Darjou Stomatovou zůstali jako poslední zahraniční štáb v Ruskem ostřelovaném Charkově. Z Ukrajiny tehdy za CNN Prima News reportovali do celého světa. Nebyla to první zkušenost s válkou, kterou kameraman Ján Schürger zažil. Ačkoliv ho natáčení v zemích zmítaných násilím velkou část kariéry živí, je Schürger proti válce. Válečná reportáž vám vezme kus duše. Čím častěji do těch zemí jezdíte, tím to bude horší, nakonec se z vás stane cynik, vysvětluje kameraman v podcastu Background ČT24.
Válečná reportáž vám vezme kus duše, říká kameraman, který natáčel v Charkově nebo Sýrii
O svých zážitcích na Ukrajině napsali Schürger se Stomatovou knihu Pod štítem Charkova. Nápad přišel od televize Prima, kde ještě donedávna oba pracovali. Dnes už kameraman České televize hodnotí psaní jako terapeutické.
„Já se psaním deníku psychicky léčím i z předchozích konfliktů, tohle byla jen trochu jiná forma psaní,“ objasňuje Schürger. Kromě různých situací, kterých byl svědkem, a vlastních pocitů si do svých deníků kameraman zaznamenává i technické poznámky. Třeba o místech, kde je lepší točit večer než za denního světla.
O obrazový záznam se Schürger zajímá už od střední školy. „Mám rád výtvarné umění. Tak jako někdo chodí rád do parku, já rád chodím sám do galerie studovat mistry, protože jejich obrazy předávají emoci,“ vypráví. Přesvědčen o tom, že člověk by měl dělat práci, kterou miluje, vybral si Schürger nakonec variantu zachycení obrazu čočkou kamery. „Super malíř nejsem, potom se nabízí fotografie a kamera. Chvíli jsem se věnoval fotografii, ale rychle jsem přešel ke kameře.“
Do Sýrie ho zlákala hodina dějepisu
Ještě než si na rameno definitivně posadil kameru, pracoval Schürger v České televizi jako videoinženýr. „To je technická profese, která koriguje obraz a sedí s šéfkameramanem, který řídí záběry,“ říká. Vysedávat celé dny zavřený ve studiu mu ale přišlo příliš depresivní. „Jsem člověk, který je rád venku.“
Z České televize se přesunul na Novu, kde zastával pozici videoreportéra. „Tak jsem se dostal do světa novinařiny. Jako videoreportér jsem se trošku naučil i reportéřinu, ale pořád jsem byl víc kameraman.“ Ke své vysněné profesi se tedy Schürger dostal oklikou. A tak trochu oklikou se dostal i ke svému profesnímu zaměření válečného kameramana. Na tom má podíl i jeho učitelka dějepisu na základní škole.
„Probírali jsme právě helénistickou kulturu, kterou miluji, a královnu Zenobii. Je to takový ekvivalent Kleopatry. Měla sídlo v Palmýře, perle pouště. Ani nevím proč, ale říkal jsem si, že se mi to místo líbí a chtěl bych ho navštívit,“ vzpomíná. Myšlenky na Palmýru ho neopouštěly ani v dospělosti a do Sýrie se nakonec ve svém volnu skutečně vydal. Země mu přirostla k srdci. Díky svým kontaktům se tam pak vrátil už jako válečný kameraman.
Střelba zněla, jako když kamínky padají na plech
Kameramani a novináři vydávající se do válečných oblastí by podle Schürgera měli být hlavně opatrní. Jako jednu z největších chyb, které se za svou kariéru dopustil a která ho mohla stát i život, vnímá zpětně své počínání při Euromajdanu. „My jsme tam přijeli na obyčejnou demonstraci,“ uvádí s tím, že nic nenasvědčovalo tomu, že se demonstrace zvrtne v krvavý konflikt. „Neměli jsme ani neprůstřelné vesty.“
S kolegou Janem Novákem se dostali až na dohled speciálních jednotek Berkut, které hlídaly vládní čtvrť. „To byla chyba. Vždycky, když někam jedu, musím se nejdřív podívat na mapu a říct si, proč jsou vojáci tam, kde jsou. Jednotky byly už v posledních liniích a byly nervózní,“ vzpomíná.
„Najednou kolem mě běžel demonstrant se zbraní v ruce. Uvědomil jsem si, že stojím sám uprostřed ulice. Pořád jsem měl zapnutou kameru. Demonstrant padl k zemi a já si uvědomil že slyším výstřely,“ vypráví s tím, že to znělo, jako když padají kamínky na plech. „Rychle jsem se schoval,“ dodává.
Co přesně se na ulicích Kyjeva v ten moment stalo, Schürgerovi došlo, až když se vrátil zpátky do hotelu: „Začali jsme stříhat natočené záběry a viděl jsem, že jsem natočil smrt člověka. Rozklepala se mi ruka a musel jsem si dát panáka.“
Jedny noviny z každé země
K tomu, aby člověk při pokrývání válečného konfliktu po čase neztratil svou duši úplně, je podle Schürgera důležité pravidelně odpočívat. „Po čase začnete vnímat pouze to, kdo vyhrává, kdo nevyhrává a přestanete vnímat neštěstí kolem. A to je špatně,“ varuje kameraman. „Měli bychom si vždycky trochu odpočinout a nadechnout se, abychom znovu divákům zprostředkovali, co prožívají obyčejní lidé, protože válka není ani tak o vojácích jako právě o obyčejných lidech.“
Hrůzy probíhající války na Ukrajině podle něj vystihuje nejlépe jeden příklad. „Raketa vypálená z Černého moře mířila na regulérní cíl vojenské infrastruktury. Minula. Letěla dál skrz dům, kde nikomu neublížila, přes střechu, a už se začala rozpadat. Nakonec ale doklouzala až do ložnice, kde spala maminka s dítětem,“ popisuje kameraman. „Už měla několikrát vybuchnout, ale ona si počkala až na tu maminku a děvčátko.“
Na Ukrajinu se s kamerou Schürger vypravil několikrát, stejně jako do své milované Sýrie. Procestoval ale i spoustu dalších zemí. Celkem jich má na kontě přes šedesát a z každé z nich chce mít jeden výtisk novin. Nepovede se mu ho však vždycky sehnat. „Kultura deníků umírá,“ míní kameraman. Měnit se podle něj bude i jeho práce, i když „úmrtí“ jí nepředpovídá. „Myslím, že se kameraman bude víc transformovat do novináře,“ předpovídá budoucí propojení profesí Schürger.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.