Na sociálních sítích mohou mít lidé často pocit, že mohou psát téměř cokoli, vedle práva na svobodu projevu ale má stejnou váhu právo na ochranu osobnosti. Podle místopředsedkyně Ústavního soudu Veroniky Křesťanové se primárně nemá lhát. „Lež není názor,“ zdůrazňuje. Kde jsou právní hranice při používání sociálních sítí a je v pořádku, když rodiče využívají své děti v reklamních příspěvcích? Nejen tomu se věnoval právní podcast V hlavě.
Lež není názor, říká ke svobodě projevu na sítích ústavní soudkyně Křesťanová
Navzdory tomu, že fotky svých dětí mohou rodiče umisťovat na sociálně sítě už několik let, právníci stále nemají jasné odpovědi a právo se stále nachází v procesu hledání. Sama Veronika Křesťanová má zdrženlivý přístup, ale upozorňuje, že rodina a rodiče mají určitou autonomii.
Poukazuje na institut rodičovské odpovědnosti. Ten zahrnuje například to, že rodiče se mají o děti starat, mají spravovat majetek dětí nebo je zastupovat. „Rodič je oprávněn zastupovat dítě a udělovat souhlas za něj i z hlediska zveřejnění fotografie. Kolikrát bychom nepochybovali, kdyby to bylo ve vztahu k třetí osobě. Škola se zeptá rodičů, zda smí publikovat tuto fotografii a je naprosto spokojena s tím, že dostane souhlas od rodičů,“ říká místopředsedkyně Ústavního soudu.
Když fotografii ale zveřejní rodič sám, tak už nemá nikoho jiného, třetí osobu, kde by se zeptal a kde by se vyvažovaly zájmy dítěte. „Jsem přesvědčena o tom, že mohou nastat případy, kdy se dítě dostává do kolize s rodičem a že tam může vzniknout i odpovědnostní vztah, který se třeba vyvine i ve spor, který uvidíme,“ přibližuje Křesťanová. Dodává ale, že totéž platí pro správu majetku. „Rodiče jsou zástupci dítěte, mohou za něj jednat, ale jsou vázaní nejlepším zájmem dítěte.“ Křesťanová uvádí příklad, že dítě bude nespokojeno s tím, jak ho rodič zastupoval, a může i zde vzniknout odpovědnostní vztah.
Dítě má právo žádat smazání fotografií
Stejně tak může nastat extrémní vztah nezodpovědnosti rodiče, kdy do případu mohou vstoupit orgány jako OSPOD, případně orgány činné v trestním řízení. „Asi si dovedeme představit, že rodič, kdyby prezentoval dětskou pornografii s dítětem, že neřekneme, že je jeho zákonný zástupce, a tím pádem může souhlas dát a je to oprávněně,“ upozorňuje soudkyně.
To, co se řeší více, je situace, kdy se neshodují na přístupu oba rodiče. „Dokud rodiče spolu žijí a jsou ve shodě, tak ten mediální obraz dítěte nějakým způsobem je. V momentě, kdy jeden z rodičů se tomu příčí, tak už z toho spory dnes vznikají,“ říká Veronika Křesťanová. Je tomu tak z toho důvodu, že rodičovská odpovědnost je společná, v centru pozornosti soudu je podle soudkyně ale vždy dítě.
Rodiče určují život dětí se všemi právy, ale i povinnostmi k nim. Pokud by dítě v budoucnu požadovalo, aby rodič na svém profilu na sociální síti smazal jeho fotografie, mohlo by tento požadavek vznést. „Rodič dával souhlas za to dítě a v momentě, kdy se to dítě stane zletilým, samo odvolává svůj souhlas,“ vysvětluje Křesťanová. A připomíná občanský zákoník, podle kterého je jednou daný souhlas odvolatelný.
Výnosy z reklamy s dětmi patří dětem
Reklamy, ve kterých vystupovaly děti, existovaly již dříve. I v tomto případě platí, že rodič je zástupcem dítěte. Ale příjem z reklamy by měl být příjmem dítěte, nikoliv rodiče. „Zvětšil se rozsah, ala ta situace existovala i dříve,“ říká Křesťanová k monetizovaným příspěvkům na sítích, v nichž vystupují děti. V případech, kdy by dítě vystupovalo v reklamních příspěvcích často, jde podle ní spíše o to, jestli je zdravé a zda není porušena rodičovská odpovědnost.
Tato problematika se podle ní přesouvá do majetkové oblasti. „Vystupuji-li v reklamě, tak je běžné, že mi za to někdo platí. A pak tedy má platit dítěti, a ne rodiči. Pokud roztomilost dítěte je tím komerčním úspěchem, tak jeho jsou i peníze,“ dodává ústavní soudkyně s tím, že sama z praxe s tímto zkušenost nemá.
Hranice práva na svobodu projevu
Na sociálních sítích je třeba pamatovat, že vedle práva na svobodu projevu má stejnou váhu právo na ochranu osobnosti. Kde je hranice mezi těmito dvěma právy? Podle Křesťanové, která se v předchozí praxi specializovala na autorské a osobnostní právo, je třeba k tomu přistupovat individuálně. „Musí se to vážit na farmaceutických vahách,“ uvádí.
Jiná ale může být situace v případě hodnotících soudů a kritiky, kde je třeba jednotlivá vyjádření – ať už jde o drzost, ostrost či dokonce vulgaritu – posuzovat v kontextu. „V některém případě i vulgární slovo může být pokryto svobodou projevu. V naprosté většině případů nebude, ale záleží na kontextu,“ vysvětluje soudkyně.
Neexistuje podle ní a ani podle letité rozhodovací praxe pravidlo, které by bylo univerzální. Dodává však, že lež není možná, a to platí i ve vztahu k osobám veřejného zájmu. „Neplatí, že mohu lhát o prezidentovi, neplatí, že mohu lhát o premiérovi, neplatí, že mohu lhát o soudci. Mohu být drsně kritická, ale nemohu lhát,“ poznamenává.
Sama soudkyně účet na sociálních sítích nemá, snaží se držet si odstup. Tím, že se věnovala mediálnímu právu, tak sleduje i média a co se v nich píše.
Odstup je podle ní potřeba proto, že některé případy jí jako soudkyni pak končily na stole. „Nechtěla jsem si vytvářet předsudečný názor na některé věci,“ říká. Podle Křesťanové je možné vycítit, že když něco ve veřejném prostoru „bublá“, tak to má potenciál sporu. „Já jsem se snažila nevytvářet si názor na základě čtení těch věcí a chtěla jsem být jako tabula rasa, když ta věc přijde,“ dodává.
Jaké největší zkoušce na Ústavním soudu zatím čelila? Je právo genderově neutrální, nebo můžou mít soudkyně a soudci na věc jiný pohled? Jak důležitá je životní zkušenost? Jakou roli pro ni hraje soudcovský talár? A jaký kolektiv jsou podle Veroniky Křesťanové soudci Ústavního soudu? Poslechněte si celý díl právního podcastu ČT24 V hlavě na Soundcloud a YouTube.