Česko nám často nastavuje zrcadlo. V mnohém se Slováci inspirují, protože když Češi něco vyvedou, tak vědí, že oni to vyvést nemusí, říká zahraniční zpravodajka slovenské RTVS v Praze Katarína Vítková. Od roku 2015 informuje slovenské diváky o dění v Česku, ještě déle tu žije. Dříve pracovala jako investigativní novinářka a kvůli své práci čelila pronásledování. O své práci i o tom, jak jí při živém vstupu pomohl moderátor ČT Jakub Železný, mluví v podcastu Background ČT24.
Babišova slovenština mě překvapila. Česko nám nastavuje zrcadlo, říká zpravodajka slovenské televize v Praze
Přestože vystudovala ekonomickou fakultu, tak Katarína Vítková už od studentských let tíhla k žurnalistice. V deníku Korzár pracovala ve studentské redakci v Košicích, kde zažila i kritizovanou vládu premiéra Vladimíra Mečiara. Později nastoupila do televizní stanice TV Global (později TV JOJ), kde nejprve vytvářela pořad o hudbě a moderovala denní talk show, později přešla do publicistického pořadu Reportéri.
K rozkrývání velkých kauz se tak dostala už jako mladá novinářka, což ale zpětně považuje za výhodu. „Ptala jsem se lidí velmi jednoduše a mohla jsem na ně působit i naivně. Oni se mi ale víc otevřeli a měli potřebu mi to jako mladému děvčeti podrobně vysvětlit. Odkryli se více, než by si dovolili před ostrým novinářem,“ říká Vítková a dává za příklad reportáž o klinice plastické chirurgie, jejíž majitel jí v podstatě mimoděk prozradil, že nemá licenci.
Investigativní práce Vítkové ale nepřinesla jen úspěchy. Kvůli reportáži o obchodu s dětmi ji totiž začal pronásledovat jeden muž. „Cítil se ublíženě. Měl pocit, že jsme mu zničili život. Pronásledoval mě ještě dlouhé roky po tom, co jsem odešla z televize na mateřskou dovolenou a přestěhovala jsem se,“ vysvětluje s tím, že jí posílal dopisy nebo výhružky. „Nikdy jsem neměla možnost se s ním konfrontovat a říct mu, proč jsme to dělali.“
Slováky zajímají volby nebo prezident Zeman
Do Česka jí přivedl manžel a rovněž novinář Marek Vítek, se kterým se seznámila při natáčení dokumentu o slovenských parlamentních volbách v roce 2006. O rok později se ze Slovenska přestěhovala a postupně v Česku vychovala tři syny. „Byla jsem po dlouhé mateřské dovolené, když mě televize jako interního zaměstnance oslovila, jestli se nechci účastnit konkurzu,“ říká o svém nástupu na pozici zahraničního zpravodaje RTVS v Česku. „Pro mnohé je to vrchol kariéry a dlouhodobě se na to připravují. Mě si televize v Praze našla,“ usmívá se Vítková.
Na konkurzu prý řekla, že zahraniční zpravodaj nemůže mít těžší práci než investigativní novinář, velmi rychle ale poznala, že to tak není. „Není to brnkačka. Je to jiná práce, protože přinášíme podstatně více informací, ale jde se víc po povrchu,“ vysvětluje. Začátky pro ni byly těžké, a to i proto, že neměla kontakty a tipy od své předchůdkyně. Pomohla jí ale znalost prostředí, manžel i čeští novináři.
Reportáže pro diváky slovenské veřejnoprávní televize točí s českým kameramanem, pražskou redakci pak sdílí i s jinými novináři. „Redakci nenavštěvuji každý den. Reportáže vyrábíme každý den, když se děje něco mimořádného jako volby nebo živelní pohromy. Slováci nekonzumují všechno, co se v Česku děje,“ odpovídá Vítková.
Slováky podle ní zajímají volby, důležité politické události nebo prezident Miloš Zeman. „Třeba když se hledá článek Ferdinanda Peroutky, protože to doma nezažijí,“ říká. „Zajímá je to i ve smyslu, že nám Česko často nastavuje zrcadlo. Slováci o sobě hodně zjistí, když to vidí v jiné republice. V mnohém se inspirují, protože když Češi něco vyvedou, tak vědí, že oni to vyvést nemusí,“ myslí si. Inspiraci podle ní v Česku hledají i slovenští politici, což se ukázalo při zavádění opatření během pandemie.
Okamura jí nerozuměl
Už sedm let se Katarína Vítková potkává i s českými politiky. Někteří z nich přitom mají kořeny právě na Slovensku a na otázky jí tak někdy odpovídají ve slovenštině. „Vzpomínám si NA rozhovor s tehdejším ministrem financí Andrejem Babišem. Zeptala jsem se ho a on se zarazil, odpověděl nám slovensky, pak se zarazil a hovořil česky. Velmi mě překvapilo, jakou má špatnou slovenštinu,“ přiznává.
Současný šéf hnutí SPD Tomio Okamura jí zase prý nejspíš nerozuměl slovo „električka“, když se ho zeptala na rasový útok v tramvaji. Dotaz mu tak zopakovala v češtině, z níž si občas „půjčuje“ slova i do živých vstupů. „Televize to samozřejmě nemá ráda, ale je to daň za to, že tu žijeme.“
Jeden ze svých živých vstupů si však bude pamatovat do konce života. Během natáčení o jednání prezidentů visegrádské čtyřky v Lánech v říjnu 2019 totiž přišla zpráva o úmrtí Karla Gotta.
„Snažili jsme se dostat z Lán do redakce, postříhat to, odevzdat a zamířit na živý vstup, který se měl odehrát z pietního místa před Gottovou vilou na Bertramce,“ vypráví Vítková. Kvůli zácpám jeli s kameramanem a technikou MHD a na místo přiběhli necelé dvě minuty před začátkem vstupu.
„Vzpomínám si, jak mi Jakub Železný velmi kolegiálně nabídl místo i svůj iPad. Řekl mi taky datum a místo pohřbu, což pro mě byla zásadní informace, kterou jsem o 40 sekund později mohla říct slovenským divákům. S kameramanem jsme se strašně zpotili, ale byli jsme šťastní, že jsme to zvládli,“ vzpomíná.
Mladým novinářkám Vítková vzkazuje, že mají být zvědavé a autentické. „Měly by věřit tomu, co dělají, a vždy, když mají pochybnosti, tak by je měly sdílet s někým zkušenějším,“ radí dlouholetá reportérka, podle které lze se žurnalistikou skloubit i výchova dětí. „Jestli se novinářky bojí být mámou jen proto, že by to nezvládly, tak bych je ráda vyvedla z omylu. Zvládnout se to dá,“ uzavírá s tím, že důležité je rozvrhnout si čas.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud a Podcasty Google a Apple.